Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2510/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 11
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Restituce
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2510.17.1
Datum podání08.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.p

99/1963 Sb., § 132, § 80 písm.c, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2510/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Miloše Smolíka a b) Lenky Mairichové, zastoupených Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem Čajkovského 8, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 28 Cdo 1390/2017-213, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016 č. j. 51 Co 275/2016-172 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května 2016 č. j. 25 C 383/2014-126 spolu s doplňujícím usnesením ze dne 16. června 2016 č. j. 25 C 383/2014-147, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a A) hlavního města Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1 a B) městské části Praha 11, se sídlem Ocelíkova 672/1, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 8. 8. 2017, stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí v rozsahu blíže specifikovaném v odůvodnění ústavní stížnosti tak, že napadají "usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 1390/2017-213 v celém rozsahu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2016 č. j. 25 C 383/2014-126 spolu s doplňujícím usnesením ze dne 16. 6. 2016 č. j. 25 C 383/2014-147, a to ve všech výrocích a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016 č. j. 51 Co 275/2016-172 ve výrocích, kterými byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, stěžovatelům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a bylo jim uloženo uhradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi na straně žalované".

Napadeným rozhodnutím stěžovatelé vytýkají údajné porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně ve smyslu čl. 1 (lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech; základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné), čl. 2 (charakterizující Českou republiku jako demokratický stát), čl. 11 zaručující ochranu vlastnictví) a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (právo na soudní a jinou právní ochranu).

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení ve věci žalobců proti žalovanému hlavnímu městu Praze (dále jen "žalovaný"), za účasti městské části Praha 11, jako vedlejšího účastníka na straně žalované o žalobě na určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4 a parc. č. X2, všechny v obci P., kat. území Háje (dále jen "předmětné pozemky") rozhodl tak, že žalobu na určení, že zůstavitel a právní předchůdce žalobců Jaroslav Smolík byl ke dni své smrti dne 30. 4. 2013 jediným vlastníkem předmětných pozemků, zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalobců uhradit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.). Žalobci se domáhali požadovaného určení vlastnického práva, neboť žalovaný je zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, přičemž tyto pozemky vznikly až v roce 2010 při tvorbě digitální mapy katastrálního úřadu a nejde o pozemky, které byly vyvlastněny z důvodu probíhající výstavby, přičemž k pozemku parc. č. X2 o výměře 20 m2, zastavěná plocha a nádvoří je na LV č. X5 pro kat. území Háje, obec P., duplicitně zapsán jako vlastník zemřelý Jaroslav Smolík a žalovaný. Vedlejší účastník na straně žalovaného je správce předmětných pozemků.

Soud prvního stupně konstatoval, že předmětné pozemky nikdy nebyly vyvlastněny, přičemž pozemek parc. č. X2 byl zabrán bez právního důvodu a později zastavěn. Soud v projednávané věci shledal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ale žalobu zamítl s odůvodněním, že se žalobci měli domáhat nápravy cestou finanční náhrady z důvodu zastavěnosti předmětných pozemků podle restitučních předpisů vůči příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již "dohánět" absenci restitučního postupu cestou občanskoprávních předpisů, v daném případě obecnou určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Právní předchůdce žalobců ani žalobci však této možnosti, dané jim restitučními předpisy, nevyužili.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právním závěrem, který z nich vyvodil a doplnil, že žalobci se podanou žalobou snaží fakticky obcházet restituční předpisy, konkrétně zákon o půdě, neboť předmětné pozemky jsou z valné části zastavěny a byly před rokem 1989 fakticky převzaty státem.

Nejvyšší soud usnesením dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť rozhodné otázky projednávané věci odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na doplnění správnosti dosavadní judikatury odkázal dovolací soud jak na svoji vlastní rozhodovací praxi v těchto otázkách, tak i na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, která jsou s nimi v souladu.

III.

Obecným soudům stěžovatelé vytýkají, že se zaměřily pouze na "mechanické zhodnocení žaloby z důvodu její nepřípustnosti" podle obecných předpisů občanského práva, aniž vzaly v úvahu specifické okolnosti projednávané věci. Podle názoru stěžovatelů z rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího nelze zjistit, jak tyto soudy dospěly k závěru, že v projednávané věci byly předmětné pozemky státem převzaty bez právního důvodu ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., jestliže tyto soudy se s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci odmítly zabývat jejich určovací žalobou. Tímto postupem prý tak došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a k narušení principu právní jistoty.

Stěžovatelé poukazují na to, že právní i skutková situace před podáním žaloby byla značně nepřehledná a nejasná, přičemž tuto situaci stěžovatelé svým jednáním nezavinili ani k ní nijak nepřispěli. Z tohoto důvodu očekávali, že jejich situaci lze řešit pomocí určovací žaloby.

Dovolacímu soudu stěžovatelé dále vytýkají, že jeho závěr o nepřípustnosti jimi podaného dovolání byl nesprávný.

Podle jejich názoru nelze z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně dovodit závěr, že je zcela vyloučena možnost domáhat se určení vlastnického práva k nemovitostem podle obecných předpisů i s ohledem ke zcela specifickým okolnostem projednávané věci. Dovolací soud prý nevzal v úvahu skutečnost, že předmětné pozemky vznikly v roce 2010, přičemž až do roku 2011 bylo zapsáno duplicitní vlastnictví právního předchůdce stěžovatelů Jaroslava Smolíka a žalovaného s tím, že následně bylo zapsáno výlučné vlastnictví žalovaného až na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 23 C 94/2003-112 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 403/2007, přičemž v době vyhlášení těchto rozsudků předmětné pozemky neexistovaly a vznikly až v roce 2010.

IV.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžiště námitek stěžovatelů spočívá v poukazu na specifičnost projednávané věci a na údajnou nespravedlnost v rozhodování soudů za situace, v níž stěžovatelé sami neměli možnost využít prostředků daných jím především zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů, neboť jejich právní předchůdce zemřel v roce 2013, tedy mimo lhůty uvedené v zákoně o půdě. Předmětné pozemky v té době neexistovaly, ale byly do příslušných operátů evidence nemovitostí zaneseny v jejich dnešní specifikaci až v roce 2010.

K námitkám stěžovatelů lze ve stručnosti uvést, že stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493) sjednotilo do té doby rozdílnou judikaturu Ústavního soudu v případě možnosti domáhat se určení vlastnictví k majetku, který stát získal (nabyl) za období do konce roku 1989 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními. Ústavní soud se v citovaném stanovisku vyslovil pro nutnost domáhat se vlastnického práva k takovému majetku výhradně podle restitučních předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit toto právo jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.

V projednávané věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky nebyly vyvlastněny, ale převzaty státem před rokem 1990 (resp. před koncem roku 1989) a užívány prostřednictvím jeho organizací bez právního důvodu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že předmětné pozemky v tomto období existovaly pod jinými parcelními čísly a s jinými výměrami.

Naplnění restitučního důvodu (ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě) vylučuje jinou možnost prosazení stěžovateli tvrzeného vlastnického práva k předmětným pozemkům, než jim, resp. jejich právnímu předchůdci umožňoval konkrétní restituční předpis - zákon o půdě. Jestliže tuto možnost stěžovatelé (jejich právní předchůdce) zmeškali (zmeškal), ať již z jakéhokoli důvodu, nemohou se nyní úspěšně domáhat určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. tvrzeného vlastnického práva svého zemřelého právního předchůdce k předmětným pozemkům. Takový postup, jak správně uvedl odvolací soud, je obcházením smyslu a účelu restitučního zákonodárství.

Se stěžovateli nesouhlasí Ústavní soud ani v tom, že by se odvolací soud nezabýval jejich tvrzením, že k převzetí předmětných pozemků státem došlo jiným způsobem, než převzetím bez právního důvodu. V tomto směru lze odkázat jak na odůvodnění rozsudku tohoto soudu, tak i na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu.

Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovateli označená základní práva a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru