Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 251/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důka... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
poučení
Poučovací povinnost
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.251.21.1
Datum podání28.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13

40/2009 Sb., § 143 odst.1

99/1963 Sb., § 127, § 118a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 251/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

stavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Pavla S. a 2. Jany S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Jakubem Sivákem, Ph.D., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 25 Cdo 650/2020-261, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. 3 Co 122/2018-217 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2018 č. j. 37 C 149/2013-178, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ORESTA spol. s r. o., sídlem U Třešňovky 1795/2, Praha 8 - Kobylisy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhli, aby jim Nejvyšší soud České republiky zaplatil podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu náhradu nákladů řízení.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím ve věci o ochranu osobnosti zamítl žaloby obou stěžovatelů, podle kterých byla vedlejší účastnice povinna omluvit se každému z nich doporučeným dopisem zaslaným do vlastních rukou na jejich adresu ve znění s textem: "Vážená paní S., tímto se Vám omlouvám a upřímně lituji skutečnosti, že v důsledku mé činnosti a zanedbání mých povinností došlo k úmrtí Vašeho syna Jiřího S. (jedná se o pseudonym). ORESTA, spol. s r. o." a "Vážený pane S., tímto se Vám omlouvám a upřímně lituji skutečnosti, že v důsledku mé činnosti a zanedbání mých povinností došlo k úmrtí Vašeho syna Jiřího S. ORESTA, spol. s r. o.". Současně byla každému ze stěžovatelů uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 9 600 Kč.

3. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že si vyžádal trestní spis vedený u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 35 T 81/2011, ze kterého zjistil, že stěžovatelé byli rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 7. 2011 č. j. 35 T 81/2011-279, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 11. 2011 č. j. 9 To 502/2011-338, uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), zkráceně uvedeno na tom skutkovém základě, že dne 15. 8. 2010 kolem 13:00 hodin v obci X, na pozemcích nezkolaudované novostavby rodinného domu, jako rodiče nezletilého Jiřího S. (čtyřletého) a při výkonu dohledu nad ním podcenili riziko pro zdraví a život dítěte plynoucí z jeho nestřeženého pohybu po pozemku, nejméně po dobu několika minut jej ponechali bez dozoru, v důsledku čehož došlo k pádu nezletilého do podzemní plastové nádrže na dešťovou vodu a k jeho následnému tonutí, na jehož následky téhož dne ve Fakultní nemocnici v Motole zemřel. Za to byli oba stěžovatelé podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dovolání stěžovatelů proti usnesení krajského soudu byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 3 Tdo 394/2012-47. Ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu, usnesení krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, kterou podal pouze stěžovatel, byla rovněž odmítnuta, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 3542/12 (dostupným na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná).

4. Dále ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 184/2010 (dále jen "obvodní soud") městský soud zjistil, že stěžovatelé podali proti vedlejší účastnici žalobu o jednorázové odškodnění za škodu usmrcením a o náklady pohřbu, která byla rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, který nabyl právní moci dne 5. 5. 2016, zamítnuta s tím, že stěžovatelé (rodiče nezletilého) i stavebník, tedy babička nezletilého Jiřina B. /jedná se o pseudonym/ (dnes již zemřelá), vůbec neměli umožnit, aby do oploceného a řádně zabezpečeného staveniště nezkolaudované stavby vstoupilo nezletilé dítě, natož aby jej v takovém prostředí nechali bez dozoru.

5. Na základě zmíněných a ostatních provedených důkazů městský soud shledal, že dospěly-li rozhodující soudy při žalobě na náhradu škody za stejného skutkového děje k závěru, že k úmrtí nezletilého chlapce došlo v příčinné souvislosti se zanedbáním povinné péče rodičů, tedy stěžovatelů, případně stavebníka, tedy babičky nezletilého, pak žádný jiný důkaz, tj. ani znalecký posudek, který stěžovatelé navrhovali, ani další jejich tvrzení o nesplnění norem apod. v souvislosti s instalací jímky, nemůže obstát. Navíc dodal, že navržený text omluvy je vůči každému ze stěžovatelů nepřiléhavý k zjištěným okolnostem, neboť nebylo prokázáno, že dítě zemřelo v důsledku činnosti vedlejší účastnice či v důsledku zanedbání jejích povinností.

6. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil a každému ze stěžovatelů uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 650 Kč. Konstatoval, že městský soud při posuzování důvodnosti uplatněných žalobních nároků správně v prvé řadě zkoumal, zda za tvrzený zásah odpovídá vedlejší účastnice, tedy zkoumal příčinnou souvislost mezi tvrzeným zásahem a jeho neoprávněností. Městský soud přitom podle vrchního soudu správně zohlednil, že v souvislosti s úmrtím nezletilého byli stěžovatelé v trestním řízení pravomocně odsouzeni za zanedbání povinné péče a že nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti vedlejší účastnice a vznikem škody byl shledán i v řízení, v němž se stěžovatelé domáhali vůči vedlejší účastnici poskytnutí jednorázového odškodnění za škodu usmrcením a poskytnutí náhrady nákladů pohřbu. I podle vrchního soudu jsou obě tato rozhodnutí, o něž městský soud opřel své zamítavé rozhodnutí, relevantním podkladem pro posouzení uplatněných nároků. Vrchní soud dodal, že takový postup je také v souladu se zásadou legitimního očekávání, neboť za situace, kdy nelze dovozovat, že by neoprávněný zásah spočívající v úmrtí nezletilého vyvolala vedlejší účastnice, nelze uvažovat ani o její odpovědnosti za případnou újmu, která stěžovatelům takovým zásahem měla vzniknout.

7. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu nepodléhají, vyplynulo, že nebyla prokázána souvislost mezi pádem nezletilého do jímky a jejím vadným umístěním či provedením v rozporu se stavebními předpisy, respektive nedostatečným poučením stěžovatelů o jejím užívání, a že nelze uzavřít, že samo zabudování jímky vedlejší účastnicí do pozemku stěžovatelů (byť v rozporu s projektem i stavebním povolením a na nevhodné místo) představovalo právně relevantní, podstatnou a bezprostřední příčinu vzniku škody. Za příčinu pádu nezletilého do jímky nebylo možno podle výsledků provedeného dokazování označit některé z pochybení vedlejší účastnice při její instalaci. Nejvyšší soud shledal, že dospěl-li vrchní soud, ve shodě s názorem městského soudu, k závěru, že mezi počínáním vedlejší účastnice a vznikem újmy na osobnostních právech stěžovatelů není dán vztah příčinné souvislosti, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Jako nedůvodné Nejvyšší soud posoudil i ostatní dovolací námitky stěžovatelů, a to včetně jejich tvrzení k procesu zjišťování skutkových okolností soudy obou nižších stupňů. Zdůraznil, že z obsahu spisu vyplývá, že městský soud i vrchní soud mimo vlastního dokazování provedly dokazování listinami obsaženými v trestním spise i ve spise vedeném o nároku stěžovatelů na náhradu škody, z nichž učinily vlastní závěry o skutkovém stavu věci. K otázce, zda je vyloučena odpovědnost zhotovitele za škodu vzniklou realizací díla, nebyl-li předmět díla v době vzniku škody ještě zkolaudován, Nejvyšší soud uvedl, že je pro posouzení dané věci bez významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na ní nezávisí. Městský soud a vrchní soud neuzavřely, že by vedlejší účastnice nebyla odpovědnou proto, že předmět díla v době vzniku škody nebyl kolaudován, ale především neměly za to, že by škoda vznikla realizací díla. Otázku souladu provedení díla se stavebními předpisy proto nepokládaly za právně významnou.

II.

Argumentace stěžovatelů

8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně namítají, že vedlejší účastnice podzemní plastovou nádrž na dešťovou vodu umístila v rozporu se zákonem, nádrž nebyla zajištěna proti vpádu a osoby, jejichž pobyt se na předmětných pozemcích předpokládal, nebyly informovány ani o instalaci nádrže, ani o její údajné nevhodnosti pro daný účel užití. Zdůrazňují, že byli postiženi především po stránce citové a morální a že tím, že byli uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, došlo k porušení zákazu extenzivního výkladu v jejich neprospěch, neboť jejich jednání není trestným činem. Vedle formalistického postupu jsou podle nich shora uvedená soudní rozhodnutí zatížena vadou nepřezkoumatelnosti, neboť obecné soudy se nezabývaly jimi navrženými důkazy, nezdůvodnily, proč nepřihlédly k jejich námitkám, a zejména jak byl hodnocen klíčový znalecký posudek Ing. Tomáše Hoskovce, podle kterého daná jímka byla zbudována v rozporu s projektem domu. K tomu poukazují na četnou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces. Uvádí, že stavba byla následně zkolaudována ve stejném stavu, v jakém byla, když došlo k příslušné nešťastné události, a pozastavují se nad tím, že příslušné soudy se touto skutečností nezabývaly. Tvrdí, že provedla-li by vedlejší účastnice instalaci jímky řádně podle pokynů výrobce, ke smrti jejich syna by nemohlo dojít. Dále stěžovatelé podotýkají, že měly-li obecné soudy za to, že neprokázaly dostatečně svůj nárok, měly je poučit podle § 118a občanského soudního řádu, co a jakým způsobem musí být jimi prokázáno, což se nestalo. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že nevyhověl jejich dovolací argumentaci.

9. K odůvodnění návrhu, aby jim Nejvyšší soud zaplatil náhradu nákladů řízení, stěžovatelé uvedli, že podle judikatury Ústavního soudu je použití uvedeného ustanovení důvodné v případech, kdy obecné soudy rozhodly v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 8 2015 sp. zn. III. ÚS 2366/13 (N 149/78 SbNU 295); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], či není-li neústavnost napadeného rozhodnutí založena jen rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a podústavního práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným [viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Z toho je s přihlédnutím k důvodům podání ústavní stížnosti zřejmé, že v jejich věci jsou naplněna kritéria podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzované věci nejde.

14. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelů a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze dát za pravdu.

15. Byť Ústavní soud nepochybuje, že úmrtí nezletilého syna je pro stěžovatele záležitostí velmi bolestivou, podstatná je z hlediska posuzované věci skutečnost, že za příčinu pádu dítěte do jímky nebylo možno podle výsledků provedeného dokazování označit pochybení vedlejší účastnice při instalaci jímky. Městský soud a vrchní soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatelů na úhradu jejích nákladů v řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle odstavce 4 tohoto ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal v posuzované věci Ústavní soud s ohledem odmítnutí ústavní stížnosti (výsledek řízení) důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru