Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 251/04 #0Nález ÚS ze dne 24.02.2005Změna právní kvalifikace skutku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný či... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Důkaz
opravný prostředek - řádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 34/36 SbNU 379
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.251.04.0
Datum vyhlášení14.03.2005
Datum podání29.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2, čl. 39, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g, § 265r odst.7, § 258 odst.1 písm.b, § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005

N 34/36 SbNU 379

Změna právní kvalifikace skutku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 24. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K. proti usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2004 sp. zn. 7 Tdo 144/2004 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 26. 6. 2003 sp. zn. 1 To 40/2003, jímž bylo stěžovatelovo jednání kvalifikováno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26. 3. 2003 sp. zn. 39 T 3/2000, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody, a návrhu na odložení vykonatelnosti uloženého trestu odnětí svobody.

1. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2004 č. j. 7 Tdo 144/2004-1975 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2003 č. j. 1 To 40/2003-1922 se zrušují.

2. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2003 č. j. 39 T 3/2000-1860 se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv. Zároveň požadoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci.

I.

Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 3/2000 zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel pro skutek v rozsudku popsaný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a byl mu uložen podle § 250 odst. 4 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání šesti a půl let se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem.

Rozsudek napadl státní zástupce odvoláním v neprospěch obžalovaného. Podle státního zástupce soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním, pochybil však stran právní kvalifikace, neboť jednání obžalovaného mělo naplnit stránky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona.

Zároveň podal odvolání i stěžovatel. Vytýkal soudu, že neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl některé důkazy navrhované obžalovaným, v důsledku čehož nemohl rozhodnout správně ani v otázce právního posouzení skutku. Navíc měl soud prvního stupně porušit zásadu, podle níž může být obžalovaný souzen pouze za skutek, pro nějž bylo řádně zahájeno trestní stíhání. Trestní stíhání bylo zahájeno sdělením obvinění pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona. S touto právní kvalifikací bylo provedeno i seznámení s výsledky vyšetřování. Obžaloba však byla podána pro trestný čin podvodu. Proti odsuzujícímu rozsudku podal státní zástupce odvolání, kterým se domáhá další právní překvalifikace jednání.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2003 č. j. 1 To 40/2003-1922 podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) a odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak nově ve věci rozhodl. Vrchní soud se neztotožnil s námitkou obžalovaného, že nebyla zachována totožnost skutku, pro který mu bylo sděleno obvinění, pro který byla podána obžaloba a pro který byl nakonec uznán vinným. Podstatou předmětného skutku je zcizení nemovitostí ke škodě G. S., a. s. Skutkové okolnosti byly ve sdělení obvinění popsány. Skutečnost, že ve sděleném obvinění je uvedena jiná smlouva, než o které hovoří obžaloba a následně rozsudek, nemá na zachování totožnosti skutku podle vrchního soudu žádný vliv. K otázce skutkových zjištění pak vrchní soud konstatoval, že soud prvního stupně sice provedl v tomto směru obsáhlé dokazování, ovšem ne v takovém rozsahu, jak mu to ukládá § 2 odst. 5 trestního řádu. Vrchní soud přisvědčil námitce obžalovaného, že soud prvního stupně ne zcela dostatečným způsobem objasnil cenu předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně také pochybil, když v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč zamítl návrh na provedení některých důkazů. Uvedené okolnosti měly za následek zrušení rozsudku, neboť nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vrchní soud proto doplnil dokazování (přečtením znaleckého posudku, výslechem svědka a výslechem znalce). Teprve takto doplněným dokazováním byl podle vrchního soudu ustálen skutkový stav věci, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Jednání obžalovaného kvalifikoval poté jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona. S přihlédnutím k osobním poměrům obžalovaného pak dospěl k závěru, že není nutno ukládat přísnější trest, než ukládal soud prvního stupně, avšak pro výkon trestu zařadil obžalovaného do věznice s ostrahou.

Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy pro nesprávné právní posouzení skutku. Namítal, že právní kvalifikace použitá Vrchním soudem v Olomouci trpí vadami. Vrchní soud pouze konstatoval, že v jednání obviněného spatřuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 trestního zákona, neboť obviněný jako člen orgánů dvou organizací s podobným předmětem činnosti (G. S., a. s., a G. R., s. r. o.) uzavřel smlouvy, kterými došlo k převedení předmětných nemovitostí z majetku G. S., a. s., na G. R., s. r. o., resp. na Z. K. jako fyzickou osobu. Toto hodnocení však odporuje skutkovým zjištěním, která vrchní soud učinil a na která na jiném místě sám poukazuje.

Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozhodl o dovolání usnesením ze dne 28. 4. 2004 č. j. 7 Tdo 144/2004-1975 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl. V odůvodnění především uvedl, že je důvodná námitka dovolatele, že právní posouzení skutku je nesprávné a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je ve věci dán. Nejvyšší soud neshledal ve věci naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 trestního zákona (jak dovolatel v dovolání skutek kvalifikoval); s ohledem na zjištěné okolnosti případu dospěl k závěru, že z hlediska právního posouzení skutku přichází v úvahu posouzení jednání obžalovaného jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona. Protože však za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona, jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, a rovněž za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona hrozí pachateli stejný trest odnětí svobody na 5 až 12 let, je zřejmé, že by přezkoumání napadeného rozhodnutí v odvolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemohlo vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného podstatně ve věci změnila. I v případě, že by Nejvyšší soud podanému dovolání zcela vyhověl, by totiž zůstalo postavení obviněného v řízení v podstatě stejné, jako je jeho postavení vyplývající z dovoláním napadeného pravomocného rozsudku. Protože současně podstata dovolání je založena na jiném posouzení subjektivní stránky a v dovolacím řízení by tak nebyla podle Nejvyššího soudu řešena otázka po právní stránce zásadního významu, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.

II.

Uvedené usnesení Nejvyššího soudu spolu s rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ní tvrdí, že v řízení před soudy byla porušena jeho základní práva na soudní a jinou právní ochranu a právo presumpce neviny [čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. K porušení presumpce neviny mělo dojít tím, že Nejvyšší soud při přezkoumání důvodů dovolání vycházel ze zjevně formalistického přístupu k věci. Dospěl k závěru, že u skutkových zjištění nemá zákonnou možnost je přezkoumávat, a pokud vyjde ze skutkových zjištění, jak byla učiněna odvolacím soudem, je sice namístě jiná právní kvalifikace, avšak tato změna by pro obviněného neměla žádný praktický význam. Zásada spravedlivého procesu však vyžaduje, aby právní posouzení odpovídalo skutkovým zjištěním, přičemž interpretace provedených důkazů musí odpovídat základním zásadám trestního řízení a konec konců i principu presumpce neviny, ze kterého vyplývá i princip in dubio pro reo, jehož je soud povinen použít při hodnocení důkazů. Právní kvalifikace, která se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo jejich neúplný soubor, nemůže být v souladu s hmotným právem.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání bylo dokonáno převodem obchodního podílu, jehož hodnotu, resp. cenu však v průběhu trestního řízení soud nikterak nezkoumal. V průběhu řízení se vycházelo pouze z hodnoty nemovitostí, které byly vloženy do obchodní společnosti, nikoliv z ceny obchodního podílu, který je nepochybně ovlivněn i výší ekologické zátěže, jejíhož ocenění se stěžovatel v průběhu řízení marně domáhal.

Úvaha Nejvyššího soudu, že jednání spočívající v převodu obchodního podílu z majetku společnosti naplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 trestního zákona, je v rozporu s hmotným právem, neboť obchodní podíl představuje podle § 61 odst. 1 obchodního zákoníku účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti, nejde tedy o věc, jejíž přisvojení je podstatou trestného činu zpronevěry.

Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu se dopustil Nejvyšší soud v usnesení, kterým sice dospěl k závěru, že hmotněprávní kvalifikace jednání stěžovatele, učiněná Vrchním soudem v Olomouci je nesprávná, ale s odkazem na shodnost trestní sazby kvalifikované skutkové podstaty podle § 248 odst. 4 trestního zákona a § 128 odst. 4 trestního zákona dovolání odmítl. Každá právní kvalifikace přitom dává obviněnému možnost hájit se odlišným způsobem a stěžovatele nelze krátit na jeho právech na obhajobu tím, že dovolací soud dospěje k jinému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, avšak vyhodnotí je jako nevýznamné s odkazem na shodnou trestní sazbu. Svým postupem Nejvyšší soud zásadním způsobem porušil základní právo stěžovatele.

Soudy měly zkrátit stěžovatele na jeho právech i tím, že odmítly provést důkaz zjištěním ekologické zátěže na předmětných pozemcích, a při oceňování nemovitostí tak braly v úvahu pouze uváděná aktiva, a nikoliv také pasiva, která na nemovitostech vázla, a nevzaly v úvahu převzetí dalších pasiv nabyvatelem obchodního podílu. Na nutnost ocenění ekologických škod upozorňoval v rámci řízení u odvolacího soudu i soudní znalec s tím, že případná kontaminace pozemků by měla zásadní vliv na jím zjištěnou cenu pozemků. Přesto odvolací soud tento důkaz neopatřil.

S ohledem na svou osobní a rodinnou situaci (stěžovatel je v plném invalidním důchodu, vdovec, má v péči duševně, tělesně a zrakově postiženého syna a další syn je v trvalém psychiatrickém léčení a v invalidním důchodu) požádal Ústavní soud, aby odložil výkon jeho trestu, neboť tento výkon by znamenal pro stěžovatele nepoměrně velkou újmu.

III.

Předsedkyně senátu 39 T Krajského soudu v Brně ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2004 uvedla, že předseda senátu, který o věci rozhodoval v prvním stupni, již na krajském soudě nepracuje. Nemůže se proto vyjádřit k hmotněprávní ani k procesněprávní stránce věci. Sdělila však, že výkon trestu byl stěžovateli odložen do 30. 11. 2004.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2004 uvedl, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v předmětné věci v souladu s trestním řádem. Stěžovatel byl po celé trestní stíhání řádně zastoupen advokátem a v řízení před obecnými soudy byla respektována zásada ústnosti a bezprostřednosti prováděných důkazů, právní závěry soudů byly dostatečně odůvodněny v napadených rozhodnutích. Na základě doplnění dokazování byl ustálen skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 trestního řádu), který byl nezbytný k vydání rozsudku soudu druhého stupně.

Nejvyšší soud ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2004 uvedl, že žádné základní právo na další přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Výklad postavení Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, jak jej provedl stěžovatel, nemá proto oporu v zákoně. Ke skutkové námitce, že soudy odmítly provést důkaz zjištěním ekologické zátěže předmětných pozemků, uvedl, že tato otázka byla dořešena dokazováním u odvolacího soudu, který také své závěry odůvodnil v rozsudku.

Pokud jde o namítané porušení práva na soudní a jinou ochranu, podle Nejvyššího soudu stěžovatel i státní zástupkyně souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Stěžovatel převzal písemné vyjádření státní zástupkyně, ze kterého vyplývalo, že jednání stěžovatele naplňuje znaky trestného činu zpronevěry. Stěžovatel tedy měl možnost uplatnit své námitky proti takové právní kvalifikaci, což neučinil. K porušení práva na obhajobu proto nemohlo dojít. Rozhodnutí také s ohledem na výše uvedené skutečnosti nemohlo být překvapivým rozhodnutím. Stěžovatel nečinně vyčkával rozhodnutí dovolacího soudu a když toto rozhodnutí nevyznělo v jeho prospěch, dodatečně se domáhá ochrany svých nevyužitých procesních práv u Ústavního soudu.

Nejvyšší soud dále uvedl, že akceptoval stanovisko nejvyšší státní zástupkyně, která navrhla, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítnuto vzhledem k tomu, že použití správné právní kvalifikace by nijak neovlivnilo výši trestní sazby, a projednání dovolání by nemohlo proto zásadně ovlivnit postavení obviněného, když současně nejde o řešení otázky po právní stránce zásadního významu.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že obchodní podíl není věcí v právním slova smyslu, z odůvodnění rozhodnutí o dovolání je zřejmé, že za věc nebyl považován obchodní podíl, ale výlučně předmětné nemovitosti. Samotný převod obchodního podílu byl pouze jedním z prostředků ke spáchání trestného činu. Navrhl proto, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření vedlejších účastníků k ústavní stížnosti. Vrchní státní zástupce v Olomouci podle sdělení doručeného Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2004 nevyužil svého oprávnění se ke stížnosti vyjádřit. Krajské státní zastupitelství v Brně se k ústavní stížnosti rovněž nevyjádřilo. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2004 nejprve obsáhle rekapitulovalo výsledky řízení před obecnými soudy a Nejvyšším soudem, poukázalo na skutečnost, že způsob, jímž byl skutek popsán odvolacím soudem je veden snahou vyjádřit skutkové okolnosti, které by měly odpovídat zákonným znakům trestného činu podle § 128 trestního zákona, ale samotný skutek, který je podstatný pro rozhodnutí soudů, údajné zakázané konkurenční jednání obviněného neobsahuje. Oporu v provedeném dokazování rovněž mají skutková zjištění, kterými vymezil skutek ve výroku o vině prvostupňový soud, který však pro právní kvalifikaci zaměnil předpokládanou existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé se zjištěním, že obviněný úmyslně převedl na G. R., s. r. o., jako nepeněžitý vklad uvedené pozemky, jejichž cenu podhodnotil. Argumentace stěžovatele není podle Nejvyššího státního zastupitelství způsobilá zvrátit stanovisko vyjádřené postupem podle § 265h odst. 2 trestního řádu. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud vyvodily v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci [čl. 81 a 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] právní názor o vině stěžovatele a tento svůj názor v souladu se zákonem odůvodnily. Z hlediska ústavnosti podle Nejvyššího státního zastupitelství nelze obecným soudům nic vytknout. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v právních názorech na trestní kvalifikaci jednání stěžovatele se obecné soudy rozcházely - vždy totiž posoudily jednání stěžovatele jako jednání mající znaky trestného činu a své závěry v tomto směru zdůvodnily. V důsledku toho také nemohlo dojít k zásahu do základních stěžovatelových práv, neboť rozhodnutí o vině a trestu je věcí obecných soudů za předpokladu, že jejich závěr je ústavně konformním způsobem odůvodněn. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhlo, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

IV.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, a to stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2004, Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2004, Vrchní soud v Olomouci rovněž ve vyjádření k ústavní stížnosti, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2004, a Krajský soud Brně podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2005, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

V.

Ústavní soud nejprve rozhodl usnesením ze dne 22. 11. 2004 č. j. IV. ÚS 251/04-25 o návrhu na odložení vykonatelnosti trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2003 sp. zn. 1 To 40/2003 tak, že vykonatelnost výroku o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2003 sp. zn. 1 To 40/2003 se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.

VI.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již dlouhodobě judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Tento přezkum může učinit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, která vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, ale i rámec jejich ústavní interpretace a aplikace. Aplikace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, pak nutně znamená porušení základního práva či svobody.

Ústavní soud je si vědom toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele. Je však oprávněn posoudit, zda rozhodnutím obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 615/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 35; sp. zn. II. ÚS 301/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 45; sp. zn. IV. ÚS 78/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 129]. Posuzoval proto věc nejprve z hlediska toho, zda nebylo dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, formulované v čl. 36 a násl. Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se těchto ustanovení.

Ústavní soud nejprve zkoumal rozhodnutí o dovolání. V této souvislosti zjistil, že Nejvyšší soud v rámci přezkumného řízení konstatoval vadné právní posouzení stíhaného jednání, které podle něj nebylo možné kvalifikovat jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona, ale jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona. Trestní zákon charakterizuje zneužívání informací v obchodním styku jako jednání, při němž pachatel "v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží" (§ 128 odst. 1 trestního zákona), nebo "kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich" (§ 128 odst. 2 trestního zákona). Naproti tomu znaky zpronevěry jsou dány tak, že jde o jednání, kterého se dopustí ten "kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou" (§ 248 odst. 1 trestního zákona).

Ze srovnání obou skutkových podstat vyplývá nepochybně velká odlišnost ve znacích skutkové podstaty spočívající v "přisvojení si cizí věci" a v tom, že někdo "opatřil sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch".

Cílem uplatnění procesní zásady obžalovací a zásady totožnosti stíhaného skutku, které spolu s ostatními zásadami zajišťují spravedlnost trestního řízení je, mimo jiné, zajištění možnosti obviněného vyvracet, před tím než soud dospěje k závěru o jeho vině, tvrzení obžaloby, že stíhané jednání naplnilo znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně. Pokud soud před vynesením pravomocného rozhodnutí dospěje k závěru, že je třeba změnit právní kvalifikaci stíhaného jednání, je nutno dát možnost obviněnému na takovou situaci reagovat. V dané věci Nejvyšší soud, který rozhodoval o mimořádném opravném prostředku, konstatoval chybnou právní kvalifikaci, avšak dospěl k závěru, že napravení zjištěné chyby by nemohlo ve svých důsledcích změnit situaci stěžovatele v jeho prospěch. Svůj závěr opřel o skutečnost, že za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona, jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, a rovněž za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona hrozí pachateli stejný trest odnětí svobody na 5 až 12 let. I kdyby Nejvyšší soud podanému dovolání zcela vyhověl, zůstalo by podle jeho názoru postavení obviněného v řízení v podstatě stejné, jako je jeho postavení vyplývající z dovoláním napadeného rozsudku.

Odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání kromě prostého srovnání sazeb trestu odnětí svobody neobsahuje žádné další úvahy o tom, proč je závěr o spáchání trestného činu zpronevěry nezvratný a proč není třeba z hlediska námitek stěžovatele uplatněných v dovolání i přes odchylné právní posouzení věc blížeji objasnit, nebo dokonce doplňovat dokazování ve veřejném zasedání (ustanovení § 265o odst. 2, § 265r odst. 7 trestního řádu, analog. s ustanovením § 190 odst. 1 in fine a ustanovením § 259 odst. 1, 3 trestního řádu). Teprve uvedení těchto úvah umožňuje posoudit, zda byla v řízení zajištěna rovnost stran, zda byla respektována zásada presumpce neviny a dodržena zásada obžalovací.

Nejvyšší soud ve svém usnesení v podstatě plně akceptoval návrh (stanovisko) nejvyšší státní zástupkyně obsažené ve vyjádření k dovolání doručeném Nejvyššímu soudu dne 4. 2. 2004. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatel byl s tímto stanoviskem nejvyšší státní zástupkyně seznámen, ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 3/2000 však nevyplývá, že by k tomu skutečně došlo - spis neobsahuje žádný doklad o tom, že by vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání bylo stěžovateli doručeno či že s ním byl stěžovatel nebo jeho obhájce jiným způsobem seznámen. Spis obsahuje pouze koncept přípisů krajského soudu Nejvyššímu státnímu zastupitelství a obhájci obviněného (nyní stěžovatele) se žádostí o souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Stěžovatel prostřednictvím obhájce souhlas přípisem, doručeným krajskému soudu dne 2. 2. 2004, vyjádřil. Vyjádření nejvyšší státní zástupkyně s poukazem na nesprávné posouzení skutku bylo krajskému soudu doručeno dne 4. 2. 2004 a stěžovatel s ním seznámen prokazatelně nebyl.

Mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby tak, že se umožní příslušná procesní reakce obhajoby. Soud porušuje zásadu presumpce neviny, pokud veden změněným právním posouzením, "doplňuje" dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou jednoznačně neopřel o důkaz zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy by (i přes změnu právního posouzení) plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení. Pokud tedy soud sám shledá nesprávnou právní kvalifikaci, musí se s ohledem na zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) vypořádat s tím, zda není nové právní posouzení v nějakém ohledu založeno na úvaze, která by neobstála vůči námitce či důkaznímu návrhu obhajoby či obžaloby.

Řízení o mimořádných opravných prostředcích je řízením, v němž jsou přezkoumávána rozhodnutí pravomocná. Zákonodárce výslovně umožnil, aby výjimečně (v situacích, kdy je v přezkoumávaných rozhodnutích zjištěna právní vada) nemělo takové zjištění za následek zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. To však nic nemění na povinnosti dovolacího soudu jasně a přesvědčivě (i když třeba stručně) vyložit, že nastala zákonem předvídaná situace. Tato povinnost vyplývá z požadavků na výkon soudní moci v demokratickém právním státě, tak jak byly rozvedeny v ústavních zásadách spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Teprve na základě přezkoumání takového odůvodnění by mohl Ústavní soud posoudit, zda nedošlo k porušení čl. 39 a 8 Listiny.

Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sice obsahuje úvahy o tom, proč nelze podle dosud provedených skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně kvalifikovat jednání stěžovatele jako podvod nebo zneužívání informací v obchodním styku, avšak neobsahuje žádné úvahy o tom, proč, i když celý směr dokazování směřoval k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (respekt. zneužívání informací v obchodním styku), je zjištěný skutkový stav v každém směru postačující pro závěr, že došlo ke spáchání trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud přesvědčivě neuvedl, proč lze takový závěr učinit pouze na podkladě spisu, obsahu dovolání a vyjádření státního zástupce, tedy bez doplňování dokazování podle § 265r odst. 7 trestního řádu. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je z valné části rekapitulací předcházejícího řízení před obecnými soudy a akceptací stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství. Absence úvahy o tom, proč lze nový právní závěr učinit bez doplňování dokazování, neumožňuje přezkum této části usnesení Nejvyššího soudu.

Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální povinnost doplnit dokazování. Toto stanovisko opakovaně zastává Ústavní soud ve svých rozhodnutích, když uvádí, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 4/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 20, nález č. 164, str. 165, a nález sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 106, str. 93).

Nutnost vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu s tím, proč by ani další dokazování nemohlo zlepšit postavení dovolatele, se jasně dovozuje i v odborné literatuře, která rovněž upozorňuje na to, že vymezení stíhaného jednání, které ovlivňuje směr dokazování, má význam pro zajištění řádné obhajoby zahrnující právo vyjadřovat se k důkazům, respekt. důkazy navrhovat - tedy možnosti účinně se bránit proti skutkovým a právním tvrzením obžaloby (srov. např. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, komentář, díl I., C. H. Beck, Praha 2002, str. 28-31).

Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích formuloval požadavky na úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit - v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, náleez č. 24, str. 153; nález sp. zn. II. ÚS 124/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 20, str. 175). Vzhledem k povaze záruk spravedlivého procesu obsažených v Listině, Ústavě a Úmluvě nelze u stanovených požadavků na přezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů činit zásadní rozdíl mezi rozhodnutími vydávanými v různých typech soudního řízení. Odůvodnění se přirozeně dle povahy věci budou lišit mírou podrobností a budou nutně odrážet i rozsah přezkumného rámce, který není v řízení o mimořádných opravných prostředcích tak široký jako u opravných prostředků řádných. Nelze však akceptovat takový postup, který by v důsledku zbavení se povinnosti odůvodnit rozhodnutí alespoň stručně znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, která není z hlediska ústavněprávního slučitelná se spravedlivým procesem.

Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelova argumentace stran porušení základních práv a svobod by byla přiléhavou v případě, že by dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto bez přezkoumání věci, z formalistických důvodů způsobem odůvodňujícím námitku, že ze strany dovolacího soudu došlo k nepřípustnému zúžení dovolání a jeho důvodů, jak se může stát při odmítnutí pro důvody uvedené v § 265i odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu, nikoli však při aplikaci odmítacích důvodů § 265i odst. 1 písm. e) až f) trestního řádu, jak tomu bylo v daném případě. Tvrzení stěžovatele proto považuje Nejvyšší státní zastupitelství jen za polemiku s právními názory dovolacího soudu, který předložené důkazy zhodnotil jiným způsobem než soudy prvního a druhého stupně, a než se domáhá stěžovatel.

Skutečnost, že se obecné soudy rozcházely v právních názorech na trestní kvalifikaci jednání stěžovatele, nepovažuje Nejvyšší státní zastupitelství za zásah do stěžovatelových základních práv, neboť podle jeho názoru všechny soudy vždy posoudily jednání stěžovatele jako jednání, které má znaky trestného činu a své závěry v tomto směru podrobně odůvodnily.

K tomu je ovšem třeba podotknout, že jen stěží lze považovat za ústavně konformní (a právní jistotu vyvolávající) situaci, kdy na základě určitého skutkového stavu nalézací soud kvalifikuje určité jednání jako trestný čin podvodu, odvolací soud jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku a dovolací soud (aniž by dal stěžovateli možnost se k jiné - státním zástupcem navrhované - právní kvalifikaci vyjádřit) jako trestný čin zpronevěry, tedy jestliže je tatáž skutková podstata interpretována trojím, zcela odlišným způsobem.

Vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti vzbuzuje též určité pochybnosti. Nejvyšší soud tvrdí, že není třetí soudní instancí a že stěžovatel měl možnost před vydáním rozhodnutí o dovolání využít svých procesních práv. Jak již bylo uvedeno výše, vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání však nebylo stěžovateli zasláno a ani mu nebylo nijak dáno na vědomí, že vůbec existuje, resp. že je v něm obsažen návrh na jinou právní kvalifikaci posuzovaného jednání stěžovatele. Za těchto okolností nelze stěžovateli nebo jeho obhájci spravedlivě vyčítat, že nenahlédl do soudního spisu, a nezjistil tak obsah vyjádření státního zástupce (nehledě na to, že uvedené vyjádření bylo doručeno Krajskému soudu v Brně dne 4. 2. 2004 a Nejvyššímu soudu dne 6. 2. 2004, zatímco spis byl Nejvyššímu soudu předán dne 5. 2. 2004).

Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, Ústavní soud konstatoval, že námitka stěžovatele, vztahující se ke skutečnosti, že se soudy nevypořádaly dostatečným způsobem s námitkami týkajícími se ekologické zátěže předmětných pozemků, která má podstatný vliv na jejich cenu, a tudíž i na trestní důsledky jednání stěžovatele, je důvodná. Soudy se spokojily se zjištěním administrativní ceny nemovitostí, bez provedení všech důkazů o jejich ekologické zátěži, které nabízel stěžovatel, a to i přes to, že i z vyjádření znalce Ing. Ž. vyplynulo, že zjištění ekologické zátěže by na cenu nemovitostí mělo zásadní vliv, což by následně mělo vliv na posuzování jednání stěžovatele.

K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jejichž provedení soud při postupu podle hlavy páté části první trestního řádu bez řádného uvedení důvodů zamítl (§ 125 odst. 1 trestního řádu), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí [§ 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu], ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Obecnésoudy se podle přesvědčení Ústavního soudu rovněž nevypořádaly s námitkou stěžovatele týkající se obchodního podílu stěžovatele ve společnosti G. S., a. s., která byla podstatná pro průběh trestního řízení. Stejně tak se soudy nezabývaly skutečností, že na společnost G. S., a. s., je vyhlášen konkurs a v době řízení před nimi byl předmětný majetek zahrnut do konkursní podstaty a v tomto směru byla a jsou vedena řízení o excindačních žalobách. Tyto skutečnosti mohly mít na výsledek trestního řízení podstatný vliv.

Nejvyššísoud svým postupem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy).

Ústavnímusoudu proto nezbylo, než podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušit. Vzhledem k tomu, že porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces bylo zjištěno i v postupu Vrchního soudu v Olomouci a s přihlédnutím k principu procesní ekonomie, zrušil Ústavní soud i napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2003 sp. zn. 1 To 40/2003.

Ústavnísoud je toho názoru, že k efektivní nápravě konstatovaného porušení základních práv stěžovatele postačí dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit jen napadená rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu. Bude na odvolacím soudu, aby nově o odvoláních, jimiž je napadeno rozhodnutí soudu nalézacího ve své jurisdikci rozhodl; jen na tomto soudu je, zda ve věci rozhodne sám či zda přistoupí ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu byl návrh stěžovatele týkající se zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně odmítnut s odkazem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru