Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2503/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele
procesní otázky ř... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2503.10.1
Datum podání26.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243b odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2503/10 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou ve věci stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou se sídlem AK v Plzni, nám. Republiky 28, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4497/2009-310 ze dne 2. 6. 2010, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím po žalovaném M. S. s tím, že na předmětnou částku stěžovatel vystavil dne 15. 11. 2006 žalovanému vlastní směnku, splatnou dne 15. 12. 2006, která byla podle názoru stěžovatele neplatná pro neurčitost. Vzhledem k tomu, že žalovaný ale předmětnou částku přijal, domáhal se stěžovatel vydání této částky z důvodu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka). V řízení před obecnými soudy se okresní i krajský soud poté, co věc byla prvostupňovým soudem z důvodu kasačního rozhodnutí odvolacího soudu opakovaně posouzena, ujednotily v tom, že vedlejší účastník je povinen stěžovateli uhradit žalovanou částku, a to z titulu bezdůvodného obohacení, neboť směnka byla posouzena jako neplatná pro neurčitost údaje o místu, kde má být placeno.

K tomuto závěru podle stěžovatele dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 19. 3. 2009 č. j. 8 Co 213/2009-268. Proti právě citovanému rozsudku odvolacího soudu podal vedlejší účastník dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4497/2009 rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl dovoláním napaden, zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, svědčí dle názoru Nejvyššího soudu i o nesprávnosti rozsudku soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud zároveň i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Nejvyšší soud přitom argumentoval zejména tím, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily, když považovaly směnku za neplatnou z důvodu neurčitosti místa, kde má být placeno.

Dle názoru stěžovatele se však Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení nedostatečně věnoval jím vznesené námitce spočívající v nesplnění podmínek pro konání dovolacího řízení. Vedlejší účastník (dovolatel) totiž nebyl řádně zastoupen, tak jak to ukládá ustanovení § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když jeho právní zástupce, JUDr. B. K., nebyl v době podání dovolání na seznamu advokátů, nemohl tedy poskytovat právní služby. Podle názoru stěžovatele tak nebyly splněny podmínky pro konání dovolacího řízení a Nejvyšší soud tedy vůbec neměl vydat meritorní rozhodnutí.

Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní subjektivní právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel domnívá, že postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho práva zaručeného článkem 37 odst. 3 Listiny, a to, že jsou si všichni účastníci řízení rovni. Nejvyšší soud totiž řádně nezkoumal otázku právního zastoupení vedlejšího účastníka (dovolatele), a to nejen v té rovině, zda je vedlejší účastník zastoupen advokátem, ale i v té rovině, že pokud zjistí, že právní zástupce vedlejšího účastníka je zapsán u České advokátní komory jako evropský hostující advokát podle § 35f zákona číslo 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), nepožadoval po něm ustanovení konzultanta v otázkách procesního práva ve smyslu § 35p zákona o advokacii.

Přitom sám Nejvyšší soud v minulosti již několikrát judikoval, že nedostatek právního zastoupení dovolatele, který sám právnické vzdělání nedosáhl, je důvodem pro zastavení řízení podle ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 104 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud podle stěžovatele v ústavní stížností napadeném rozsudku mimo jiné uvádí, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou. Z vyžádaných zpráv České advokátní komory a Slovenské advokátní komory soud totiž zjistil, že právní zástupce dovolatele JUDr. B. K. byl ke dni podání dovolání veden v České advokátní komoře, a to od 18. 8. 2005, jako evropský hostující advokát podle § 35f zákona o advokacii a dále že byl až do 7. 7. 2009 advokátem vedeným v seznamu advokátů Slovenské advokátní komory.

Ačkoliv Nejvyšší soud uvádí v odůvodnění svého rozsudku, že JUDr. B. K. byl ze seznamu advokátů vedeným Slovenskou advokátní komorou vyškrtnut s účinností od 7. 7. 2009, bylo stěžovateli opakovaně Slovenskou advokátní komorou sděleno, že JUDr. B. K. byl vyškrtnut ze seznamu advokátů vedeným touto komorou s účinností ke dni 7. 7. 2008, tedy nikoliv ke dni 7. 7. 2009.

Ze všech shora uvedených důvodů, tedy vzhledem k tomu, že dovolatel (vedlejší účastník) nesplnil podmínku povinného zastoupení účastníka dovolacího řízení, není podle názoru stěžovatele důvod pro to, aby Nejvyšší soud rozhodoval ve věci samé. Stěžovatel se pak z toho důvodu cítí být napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu dotčen ve svých ústavně garantovaných právech na spravedlivý proces.

Dne 3. 3. 2011 stěžovatel doplnil ústavní stížnost o návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel má za to, že odkladem vykonatelnosti nebude narušen důležitý veřejný zájem a nebude na újmu vedlejšího účastníka. Naopak postup obecných soudů, které věc na základě ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu posuzují, může stěžovatele vrhnout do těžké životní (sociální) situace.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 153/2007. Zjistil, že u právě jmenovaného soudu jsou činěny úkony v rámci dalšího řízení před tímto soudem, a to v souladu se v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, jehož výroková část zní takto:

"I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2000 č. j. 8 Co 213/2009-268 se zrušuje, s výjimkou části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla v nároku na úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 500.000,- Kč od 15. 12. 2006 do 31. 12. 2006 a 9,5 % ročně z téže částky od 1. 1. 2007 do 10. 5. 2007 zamítnuta.

II. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2008 č. j. 18 C 153/2007-241 se ve výroku I. v rozsahu, ve kterém byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, a ve výrocích II. a III. zrušuje.

III. Věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení."

Podle záznamu učiněného na rubu č. l. 430 pak je řízení před okresním soudem v současné době podle § 109 o. s. ř. přerušeno.

III.

Ústavní soud - před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Okresní soud v Českých Budějovicích), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat Okresní soud v Českých Budějovicích. Teprve po té, bude-li stěžovatel zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavy, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát tehdy, až stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jeho práva a kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelovy věci orgán jiný.

Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl, když v právě projednávané věci podle přesvědčení Ústavního soudu není splněno ani kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona (k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387). S ohledem na tuto skutečnost nebylo rovněž vyhověno stěžovatelovu návrhu ve smyslu § 79 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Michaela Židlická, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru