Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2502/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
Doručování
výzva
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2502.11.1
Datum podání22.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 50b odst.4 písm.a, § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2502/11 ze dne 26. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 131/2011-220 ze dne 7. června 2011 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Cm 171/2008-186 ze dne 3. března 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a na porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením č. j. 20 Cm 171/2008-186 ze dne 3. března 2011 stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudního poplatku za odvolání ze dne 23. prosince 2010. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 4 Cmo 131/2011-220 ze dne 7. června 2011 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že soud prvního stupně v řízení předcházejícím vydání v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně porušil ust. § 50b odst. 4 písm. a) občanského soudního řádu, a v návaznosti na to i článek 36 odst. 1 Listiny, neboť výzvu k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání (dále jen "výzva") doručil pouze právnímu zástupci stěžovatelky a nikoli též jí osobně, přičemž odvolací soud se dopustil téhož pochybení tím, že tento nesprávný postup soudu prvního stupně při rozhodování o odvolání nenapravil. Obdobný závěr podle stěžovatelky vyplývá i ze stávající judikatury Ústavního soudu, zejména pak z nálezu z nálezů sp. zn. II. ÚS 118/02 ze dne 11. června 2002 a sp. zn. I. ÚS 308/01 ze dne 11. března 2003.

Protiústavnost v záhlaví citovaných rozhodnutí pak spatřuje stěžovatelka též v tom, že soudy obou stupňů její dle jejího tvrzení zcela důvodnou žádost o osvobození od soudních poplatků zamítly s odkazem na její údajné pochybení při vyplňování prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen "prohlášení"), přestože se žádného pochybení nedopustila, čímž jí v podstatě odňaly možnost přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě byly bezpochyby splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a že při vyplňování prohlášení nepochybila.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Není důvodná námitka stěžovatelky, že soudy obou stupňů její zcela důvodnou žádost o osvobození od soudních poplatků zamítly s odkazem na její údajné pochybení při vyplňování prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Obecné soudy především zcela jasně uvedly, že osvobození od soudních poplatků neodůvodňují majetkové poměry stěžovatelky, resp. že stěžovatelka není osobou nemajetnou a sociálně slabou, když soudní poplatek činí 20.070,- Kč a žalovaná má příjem z pracovního poměru ve výši 16.000,- Kč měsíčně čistého a má prostředky na účtech, které jí umožňují poplatek zaplatit, neboť stěžovatelka v prohlášení mj. uvedla finanční prostředky na spořícím účtu AXA ve výši cca 12.000,- Kč a v Rentier Invest ve výši cca. 12.374,- Kč. Tomuto závěru obecných soudů o schopnosti stěžovatelky soudní poplatek zaplatit nemá Ústavní soud co vytknout a primárně z tohoto důvodu byla stěžovatelčina žádost o osvobození od soudních poplatků zamítnuta. Ačkoli obecné soudy uvedly jako důvod pro zamítnutí stěžovatelčiny žádosti též její pochybení při vyplňování prohlášení, je podle Ústavního soudu již nadbytečné se otázkou, zda stěžovatelka pochybila při vyplnění prohlášení, zabývat, neboť i kdyby nepochybila, sama předchozí uvedená okolnost postačuje k závěru, že v případě stěžovatelky podmínky pro osvobození od soudního poplatku splněny nejsou.

K námitce stěžovatelky o doručení výzvy pouze jejímu právnímu zástupci a nikoli její osobě Ústavní soud předně shledal, že tuto námitku uvedla stěžovatelka až v řízení o ústavní stížnosti, tedy jako novum. To je však podle ustálené judikatury Ústavního soudu nepřípustné. Navíc stěžovatelka netvrdí, že se o výzvě nedozvěděla. Naopak ze skutečnosti, že požádala soud o osvobození od soudních poplatků, vyplývá, že se o výzvě dověděla. Za této situace rozhodně nemůže pochybení soudu spočívající v nedoručení výzvy též stěžovatelce dosahovat ústavněprávní roviny.

Pokud pak jde o odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, je nutno konstatovat, že se jedná o odkazy nepřípadné. Nálezy, na které odkazuje stěžovatelka, byla posuzována rozhodnutí, jimiž byla pro nezaplacení soudního poplatku zastavena řízení. Tak tomu však v projednávaném případě nebylo. V případě stěžovatelky se pak nejedná o obdobnou situaci, již řešil Ústavní soud ve stěžovatelkou citovaných nálezech, též proto, že tam se jednalo o řízení ve správním soudnictví, kdežto v projednávané věci jde o soudní řízení civilní. V civilním soudním řízení řádu existuje možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. V soudním řízení správním, z něhož vzešla rozhodnutí posuzovaná stěžovatelkou uváděnými nálezy, ale tato možnost neexistovala. A právě tato skutečnost pak byla z hlediska ústavněprávního rozhodující proto, že bylo stěžovatelkou citovanými nálezy Ústavním stížnostem vyhověno.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru