Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 25/98Nález ÚS ze dne 21.04.1999Právo obžalovaného na obhajobu - neprovedení výslechu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou pr... více
Věcný rejstříkmlčenlivost
státní tajemství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 58/14 SbNU 33
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.25.98
Datum podání20.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158

141/1961 Sb., § 2 odst.13, § 78 odst.2, § 99


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 25/98 ze dne 21. 4. 1999

N 58/14 SbNU 33

Právo obžalovaného na obhajobu - neprovedení výslechu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. A.,

proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, ze

dne 26. 5. 1997, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,

pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 469/97, ze dne 24. 11. 1997, za

účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako

účastníka řízení, takto:

Rozsudky Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, ze

dne 26. 5. 1997, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,

sp. zn. 2 To 469/97, ze dne 24. 11. 1997, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40

odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a § 2 odst. 5, 13 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"),

zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě

uvedl, že v soudním řízení, v trestní věci proti němu vedené, byla

výrazným způsobem porušena jeho základní práva, zejména právo na

spravedlivý proces tím, že odvolací soud zcela bezdůvodně odmítl

slyšet jeho obhajobu a zaujmout k ní stanovisko. Poukázal na

ztíženou možnost své obhajoby, neboť do doby rozhodnutí soudu

prvého stupně se mu nepodařilo opatřit si rozhodnutí o zproštění

své povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech tvořících předmět

státního a služebního tajemství včetně skutečností, na které se

váže povinnost mlčenlivosti z oboru působnosti Policie ČR, které

se dozvěděl v rámci svého služebního zařazení, a to pouze

v rozsahu nezbytně nutném pro projednání jeho trestního stíhání

pro trestný čin podle § 158 tr. zákona. Rozhodnutí o zproštění

povinnosti mlčenlivosti bylo policejním prezidentem vydáno dne

31. 7. 1997 a poté stěžovatelem předloženo odvolacímu soudu.

Přitom stěžovatel hodlal u odvolacího soudu podrobně vypovídat

právě v souvislosti se zproštěním povinnosti mlčenlivosti

a v tomto směru navrhl i provedení několika důkazů, kterými, jak

tvrdí, by zcela jednoznačně vyvrátil podanou obžalobu. I když

odvolacímu soudu muselo být zřejmé, že navrhl provedení důkazů,

které nemohl uplatnit před soudem prvého stupně, nepřipustil

provedení žádných dalších důkazů a odvolání stěžovatele zamítl.

Stěžovatel je přesvědčen, že neprovedením důkazů, které

mohly být provedeny teprve až na základě rozhodnutí o zproštění

povinnosti mlčenlivosti, byl výrazným způsobem zkrácen na svých

právech, a proto navrhuje, aby Ústavní soud obě stížností napadená

rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, který po

podrobném rozboru věci, v němž především odkazuje na odůvodnění

svého rozhodnutí, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci,

se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu

v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, z něhož zjistil, že stěžovatel byl

rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 5. 1997, sp. zn. 7 T 55/97,

uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného

činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zákona a odsouzen

k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným

odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v délce dvou let.

Uvedeným trestným činem byl stěžovatel uznán vinným za to, "že

v době nejméně od dopoledních hodin dne 18. 8. 1996 do 19. 8.

1996, ač získal informace o tom, že je páchán pokus trestného činu

vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 235 odst. 1, 2 písm. d)

tr. zákona, v souvislosti s pátráním po odcizeném motorovém

vozidle zn. BMW 740, převozní SPZ 0-8600-4, majitele A. M., kdy

měl být tomuto automobil vrácen za částku 150 000,-Kč, jinak

vozidlo neuvidí, neučinil žádná opatření ve smyslu ust. § 7 odst.

1, 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR". Odvolací soud, který

pak z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce (který však

podal odvolání pouze do výroku o trestu) věc přezkoumával, doplnil

v rozsudku soudu prvého stupně výrok o trest zákazu činnosti,

spočívající v zákazu služby u Policie ČR na dobu tří let,

a odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť

neshledal jeho námitky důvodnými.

Z obsahu spisu dále plyne, že stěžovatel, který byl

služebně zařazen na oddělení určeném k vyšetřování násilné trestné

činnosti jako operativec kriminální služby, se od svého známého A.

M. dozvěděl o tom, že mu bylo odcizeno vozidlo. Spolu s tímto

poškozeným (bývalým policistou) a dalšími osobami, začal provádět

úkony, směřující k odhalení pachatelů krádeže vozidla, přitom, jak

tomu nasvědčují provedené důkazy, měl od informátora získat

informace, z nichž vyplynulo, že předmětného vozidla se měli

zmocnit s největší pravděpodobností občané bývalé Jugoslávie,

a tito vešli ve styk s jedním z vyslýchaných svědků, za jehož

přispění pak bylo vozidlo skutečně vráceno původnímu majiteli

A. M., ten však za vrácení vozidla zaplatil částku 150.000,- Kč.

Stěžovatel sice o akci své nadřízené informoval, podle jejich

názoru, tak však učinil nedostatečným způsobem.

Na základě řady důkazů, které byly v řízení provedeny,

obecné soudy dovodily, že stěžovatel se v průběhu své služební

činnosti zúčastnil pátrání po vozidle, a ačkoliv si byl vědom

komplikovanosti odhalování pachatelů - zřejmě cizinců, kteří

podmínili vydání vozidla zaplacením finanční částky, neučinil

potřebná opatření k tomu, aby mohli být pachatelé zajištěni,

neinformoval včas své nadřízené a nezajistil žádné stopy poté, co

vozidlo bylo nalezeno a předáno majiteli, a svým postupem tak

zajištění stop v podstatě znemožnil.

Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 5. 1997 je patrno, že

stěžovatel i jeho obhájce již na počátku hlavního líčení

navrhovali zproštění povinnosti mlčenlivosti stěžovatele

a odtajnění některých materiálů, o jejichž obsah chtěl stěžovatel

opřít svoji obhajobu v řízení před soudem. Také z protokolace

výpovědi stěžovatele u soudu prvého stupně je patrno, že

stěžovatel sice vypovídal, avšak poukázal na to, že nemůže uvádět

okolnosti, které tvoří předmět služebního tajemství. Na svoji

obhajobu uváděl, že je obžalován, že řádně nevykonával své

pravomoci veřejného činitele, ale o této činnosti jsou záznamy

podepsané jeho nadřízeným, které však mají charakter tajných

materiálů. Z protokolu o hlavním líčení také plyne, že i státní

zástupkyně v průběhu hlavního líčení navrhla zproštění povinnosti

mlčenlivosti stěžovatele, jakož i opětovný výslech jednoho ze

svědků k výpovědi stěžovatele poté, co by již byl zbaven

povinnosti mlčenlivosti.

Soud prvého stupně uvedené návrhy na doplnění dokazování

zamítl podle § 216 odst. 1 tr. řádu. (Výslech obžalovaného a všech

svědků byl proveden ve smyslu § 200 odst. 1 tr. řádu s vyloučením

veřejnosti, a to s ohledem na bezpečnost a důležitý zájem svědků).

V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně

k důkazům navrhovaným stěžovatelem uvedl, že má za to, že byl

prokázán skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,

a že provádění dalších důkazů, tak jak je navrhoval státní

zástupce i obžalovaný, je nadbytečné, resp. že další důkazy, a to

i tajné materiály obžalovaného, nejsou pro rozhodnutí ve věci

významné. Poukázal i na to, že tuto obhajobu uplatnil obžalovaný

až v průběhu hlavního líčení, přičemž ji bylo možno již uplatnit

v průběhu přípravného řízení. Obhajobu stěžovatele v tomto směru

proto soud považoval za účelovou.

V rámci odvolacího řízení stěžovatel předložil rozhodnutí

o zproštění povinnosti mlčenlivosti (rozhodnutí policejního

prezidenta z 31. 7. 1997, č.j. PPR-328/K-00-97) s tím, aby byl

proveden jeho nový výslech, a současně navrhl, aby odvolací soud

opětovně vyslechl svědka mjr. M. D. a mjr. V. K. poté, co by

i tito byli zproštěni mlčenlivosti.

Odvolací soud, který rozsudek soudu prvého stupně jako věcně

správný s podrobným odůvodněním potvrdil, vycházel, pokud jde

o navrhované doplnění dokazování, ze závěru, že provedení

stěžovatelem navržených důkazů by neznamenalo další přínos. Ve

vztahu k těmto důkazním návrhům byl toho názoru, že i za situace,

že svědci budou zproštění povinnosti mlčenlivosti, nemohou uvést

nic jiného, než to, co již uvedli, když z jejich výpovědi podle

odvolacího soudu vyplynulo, že v podstatě o celé akci nevěděli,

a dozvěděli se o ní až dodatečně. Dále odvolací soud vyjádřil

i určité pochybnosti o pravdivosti tajných záznamů či jiných

materiálů, jejichž provedení v řízení před soudem stěžovatel

rovněž navrhoval.

Ústavní soud jakkoliv respektuje, že není další instancí

v soustavě obecných soudů, jakož i to, že hodnocení důkazů je

především věcí soudů obecných, dospěl poté, co se seznámil

s obsahem připojeného spisu, k závěru, že ústavní stížnost je

opodstatněná.

Z obsahu spisu je patrno, že obecné soudy v řízení provedly

celou řadu důkazů, které pak byly v odůvodnění jejich rozsudků

podrobně hodnoceny. Přesto však Ústavní soud, který jako orgán

ochrany ústavnosti při své činnosti musí zkoumat, zda soudní

řízení jako celek bylo spravedlivé, zda v řízení byly dodrženy

principy spravedlivého procesu, mezi jehož hlavní znaky patří

princip rovnosti zbraní a právo na obhajobu, je nucen konstatovat,

že plnému uplatnění práva na obhajobu stěžovatele posuzovaný

proces zatím nevyhověl. Jak již shora uvedeno, stěžovatel již

v řízení před soudem prvého stupně navrhl, aby byl zproštěn

povinnosti mlčenlivosti ( přitom také již z navrženého předmětu

výslechu svědků - nadřízených stěžovatele, kterýžto návrh byl

učiněn při seznámení s výsledky vyšetřování, bylo možno dovodit,

že tyto výslechy nelze provést bez zproštění povinnosti

mlčenlivosti) a před svým prvým výslechem poukázal na to, že

nemůže ve své výpovědi uvádět skutečnosti, které by mohly tvořit

předmět služebního tajemství. Soud I. stupně přesto, že důkazy

před ním provedené nasvědčovaly tomu, že stěžovatel při jednání

směřujícím k odhalení trestného činu a zajištění pachatele

používal i metody prováděné utajovaným způsobem, tomuto

stěžovatelovu návrhu nevyhověl, a to přesto, že obsahem

vyšetřovacího spisu byla zpráva vedoucího prvého oddělení SKP,

nadřízeného stěžovatele, v níž tento s odvoláním na ustanovení §

78 odst. 2 a § 99 odst. 1, 2 tr. řádu vyšetřovateli sdělil, že

nemůže podat informace v souvislosti s trestní věcí stěžovatele,

které se týkají utajovaných skutečností s tím, že pokud

vyšetřovatel na svém požadavku setrvá, je nutno požádat

o zproštění povinnosti mlčenlivosti (č.l.86). Obdobná situace se

opakovala i v odvolacím řízení, neboť provedení stěžovatelem

navržených důkazů, které by, podle něj, mohly svědčit v jeho

prospěch, odvolací soud zamítl. Odvolací soud v odůvodnění svého

rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné

provádět opětovný výslech některých svědků a důkaz písemnými

materiály stěžovatele (ani tyto důvody však Ústavní soud v zájmu

plné realizace základního práva na obhajobu neakceptuje),

nevysvětlil však již, proč neprovedl alespoň informativní

doplňující výslech stěžovatele poté, co tento byl již zproštěn

povinnosti mlčenlivosti, aby alespoň tímto způsobem ověřil, zda

tato jeho výpověď, která by již nebyla ničím omezována, nemohla

vnést nový pohled na jednání stěžovatele, jakož i na hodnocení

tohoto jeho jednání z pohledu naplnění všech znaků skutkové

podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele

podle § 158 trestního zákona, který je - což v dané věci podle

Ústavního soudu rovněž není bez významu - trestným činem úmyslným,

případně na pohnutku stěžovatele, která v obecném pojetí může mít

nepochybně vliv na posouzení materiálního znaku skutkové podstaty

trestného činu - jeho společenské nebezpečnosti. Ústavní soud tedy

uzavírá, že pokud v případě stěžovatele obžalovaného pro tak

závažný trestný čin, jakým je zneužití pravomoci veřejného

činitele, obecné soudy odmítly provést stěžovatelem navržené

důkazy a jeho výslech poté, co byl zproštěn rozhodnutím

policejního prezidenta povinnosti mlčenlivosti, nedodržely zásady

spravedlivého procesu, zejména pokud jde o plnou realizaci práva

na obhajobu. Z uvedených důvodů byla proto napadená rozhodnutí pro

jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny Ústavním

soudem zrušena [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů].

Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v řízení o ústavní

stížnosti stěžovatelem předložené důkazy sám nehodnotil, neboť jak

již uvedl, respektuje, že tato činnost náleží především obecným

soudům, nicméně v této souvislosti poznamenává, že jakkoliv

z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrna jejich snaha

se věcí zabývat s náležitou pozorností, nelze přehlédnout, že

v odůvodnění jsou akcentovány ty části výpovědi svědků, které

svědčily v neprospěch stěžovatele, zejména ve vztahu k jeho

vědomosti o tom, že automobil bude předán za peníze, aniž by zde

byly zmíněny ty výpovědi, které naopak v tomto směru svědčí v jeho

prospěch.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru