Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2498/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústav... více
Věcný rejstříkObhájce
Poučovací povinnost
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2498.17.1
Datum podání08.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1963 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.13, § 36 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2498/17 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Michalem Burčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 253/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 č. j. 6 Tdo 495/2017-27, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 6 To 469/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 9 T 269/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušen pouze ve výroku o trestu a rozhodnuto, že stěžovateli se trest neukládá. Stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V trestní věci stěžovatele nastala situace, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 6 Tdo 605/2015-24 zrušil předchozí rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem byla přitom skutečnost, že stěžovatel nebyl v řízení zastoupen obhájcem, přestože se jednalo o případ nutné obhajoby. Stěžovatel namítá, že v dalším průběhu řízení došlo k zásadnímu zásahu do jeho práva na obhajobu, neboť po uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo sice jeho obhájci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak obhájci byla odepřena možnost podat proti tomuto usnesení stížnost. Stěžovatel uvádí, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání sice podával v předchozím průběhu řízení sám, nicméně vzhledem k absenci obhájce se o této stížnosti nemohl poradit. Uvedeným postupem pak podle stěžovatele došlo k tomu, že jeho obhájci bylo fakticky znemožněno aktivně vykonávat obhajobu již na samém počátku trestního řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel výše popsanou námitku, že jeho obhájci bylo znemožněno podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (po zrušení původních rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 6 Tdo 605/2015-24), uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S touto námitkou se přitom zcela dostatečně a přesvědčivě vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud správně poukázal na skutečnost, že obhájce jedná v trestním řízení jménem obviněného (srov. č. l. 5). Z toho vyplývá, že obhájce jedná za obviněného a za něj také podává mj. opravné prostředky (srov. § 41 odst. 2 trestního řádu), tedy že obhájce obviněného nemá oprávnění podávat opravné prostředky vlastním jménem. V situaci, kdy proti usnesení o zahájení trestního stíhání v postavení obviněného podal stížnost již samotný stěžovatel a o této stížnosti bylo řádně rozhodnuto, nepřísluší obhájci obviněného podávat proti témuž usnesení stížnost novou.

Ústavní soud dále podotýká, že ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci zásadně posuzuje ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak případné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení.

V posuzované věci byl stěžovatel již pravomocně uznán vinným ze spáchání stíhaného skutku, přičemž v ústavní stížnosti neuvádí žádný argument, který by jeho vinu jakkoli zpochybňoval. V takové situaci by umožnění opětovného přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání (na základě stížnosti podávané obhájcem stěžovatele) zjevně nemohlo vést k jinému rozhodnutí, než které bylo učiněno již na samém počátku trestního stíhání, kdy stížnost podal sám stěžovatel.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru