Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2497/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2497.11.1
Datum podání22.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 52 odst.1, § 87, § 89

99/1963 Sb., § 271


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2497/11 ze dne 19. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti MORAVIA FLEXOPER, spol. s r. o., se sídlem Kožušany 158, 783 75 Kožušany-Tážaly, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 čj. 72 Co 247/2011-85 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2011 čj. 13 Nc 30903/2006-60 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v exekučním řízení.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu stěžovatelky (v exekučním řízení v postavení oprávněné) zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu dne 20. 2. 2007 čj. 13 Nc 30903-2006-7 na majetek povinné obchodní společnosti UNIPLET GROUP, a. s., (výrok I.), neboť v průběhu exekučního řízení byl k dovolání povinné zrušen exekuční titul a v dalším řízení soud I. stupně žalobu stěžovatelky proti žalované povinné zamítl. Obvodní soud pro Prahu 4 uložil oprávněné povinnost zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 800,- Kč (výrok II.) a povinné na náhradě nákladů řízení částku 25 884,- Kč (výrok III.). K odvolání oprávněné do náhradově nákladových výroků Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. o nákladech exekuce, rozhodnutí ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky změnil tak, že výši těchto nákladů určil částkou 5 520,- Kč, jinak toto rozhodnutí potvrdil.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy obou stupňů postupovaly podle ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2007. Připustily, že exekuční titul byl v době podání návrhu na nařízení exekuce vykonatelný v části, v níž byla oprávněné přisouzena vymáhaná pohledávka, nicméně přihlédly i k dalším skutečnostem, které jejich rozhodnutí odůvodnily. Vzaly v úvahu, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce, aniž dbala náležité opatrnosti, neboť byla prokazatelně informována o tom, že povinná napadla exekuční titul dovoláním spojeným s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a že byla ochotná do doby vydání rozhodnutí dovolacího soudu o odkladu vykonatelnosti složit žalovanou částku do již předjednané notářské úschovy, ze které měla být vydána tomu z účastníků, který by byl ve věci odkladu vykonatelnosti vymáhaných rozhodnutí úspěšný. Přístup oprávněné k exekuci s vědomím rizika spojeného s rozhodnutím dovolacího soudu tak za dané situace podle obecných soudů odůvodňoval, aby nesla následky spojené se zrušením exekučních titulů po nařízení exekuce.

Stěžovatelka se závěry soudů obou stupňů nesouhlasila a v ústavní stížnosti namítla, že jí nelze vytýkat, pokud návrh na nařízení exekuce podala až po třech měsících ode dne, kdy spis s dovoláním žalované napadl na Nejvyšší soud a ten o návrhu na odklad vykonatelnosti nerozhodl. Stěžovatelka tak měla za to, že návrhu nebude vyhověno a že dovolání nemůže být úspěšné; skutečnost, že nepřistoupila na návrh povinné o složení dlužné částky do notářské úschovy jí tak nelze klást k tíži, měla-li povinná podle vykonatelného rozsudku plnit k jejím rukám.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že principy zakotvené v čl. 36 Listiny je nutno aplikovat při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení pouze přiměřeně, neboť je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje. Právo na náhradu nákladů (civilního) řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k zachování práva na spravedlivý proces při rozhodování o nákladech řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Z hlediska kritérií spravedlivého procesu, jejichž dopad v exekučním řízení Ústavní soud posuzuje v míře odpovídající povaze a významu tohoto řízení, by mohla otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu došlo ke zjevnému a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu příslušných procesněprávních norem, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, zároveň by tyto "kvalifikované vady" musely dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud již dříve vyložil, že ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu - § 52 odst. 1 exekučního řádu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). V situaci, kdy byla exekuce zastavena, Ústavní soud vyložil, že ustanovení § 89 exekučního řádu doplňuje § 271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl, s tím, že pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. oprávněnému, je oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu. Ústavní soud nevyloučil, aby při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce bylo při určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přihlédnuto i k požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti oprávněného při podání návrhu na nařízení exekuce. Pokud oprávněnému lze přičítat účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby mu byla uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06, odst. 10 - 14, publ. in. Sb. n. u., sv. 42 str. 545).

V projednávané věci se obecné soudy opřely o ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007, podle kterého, dojde-li k zastavení exekuce, soud může uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Moderační právo soudu zakotvené v citovaném ustanovení je svou podstatou výjimečné v tom, že soud může o náhradě nákladů exekuce rozhodnout jinak, než by odpovídalo úpravě obsažené v § 87 exekučního řádu. Ústavní soud zastává názor, že závěr o aplikovatelnosti tohoto ustanovení zcela přísluší obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou naříkaných náhradově nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 185/98, usnesení sp. zn. II.ÚS 53/11 obě dostupná v elektronické podobě); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení III.ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).

Po zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 4, jakož i Městský soud v Praze svoje rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily a vyložily, proč považovaly za nutné zohlednit důvody vedoucí k zastavení exekuce a přičíst je stěžovatelce, Ústavní soud jejich rozhodnutí akceptoval, neboť požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu byly dodrženy.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. září 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru