Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2493/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Česká Lípa
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady... více
Věcný rejstříkDokazování
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2493.15.1
Datum podání14.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888, § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2493/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, AK se sídlem Sokolská 270, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 6. 2015 č. j. 35 Co 30/2015-580, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 12. 2014 č. j. 19 P 118/2013-545, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 č. j. 19 P 118/2013-550, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o změně výchovy jeho nezletilého syna P. R.

Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že nezletilý byl na základě rozsudku Okresního soudu v České Lípě z listopadu 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci z června 2012 svěřen do výchovy matky, otec přispívá na jeho výživu a s nezletilým se stýká v rozsahu upraveném soudem. Následný návrh stěžovatele, aby nezletilý byl svěřen do jeho výchovy a matce bylo stanoveno výživné, Okresní soud v České Lípě po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.), neboť neshledal změnu poměrů, která by odůvodňovala svěření do výlučné výchovy otce nebo střídavou výchovu obou rodičů. Okresní soud však přihlédl k doporučení znalkyně a styk nezletilého s otcem oproti původně stanovenému rozsahu rozšířil (výrok II.). K odvolání otce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku II. je změnil pouze potud, že zavázal matku povinností zajistit, aby se předávání a přebírání nezletilého nezúčastnil, a to ani ve verbální podobě, její otec J. R.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy nerespektovaly přání nezletilého P. být u otce a nerozhodly v jeho prospěch. Cílem návrhu otce na změnu výchovy bylo zamezit strádání syna v důsledku přístupu matky k jeho výchově a negativního působení členů její širší rodiny. Vměšování těchto osob stále pokračuje a způsob, jakým Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl o jeho eliminování, je v poměrech matčiny rodiny prakticky nevykonatelný. Stěžovatel dále namítl nesprávně zjištěný skutkový stav, neboť obecné soudy nepřipustily důkaz posudkem znalce PhDr. Vladimíra Fiedlera a přiklonily se k závěrům soudem ustavené znalkyně PhDr. Ingrid Strobachové. Stěžovatel upozornil, že znalkyně doporučila jako vhodnou střídavou péči o nezletilého, což obecné soudy nerespektovaly, a proto v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu podporující střídavou péči nezletilých navrhl, jak shora uvedeno.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Při hodnocení ústavněprávní argumentace stěžovatele opírající se o čl. 32 odst. 4 Listiny Ústavní soud připomíná, že při jeho výkladu je třeba přihlížet i k odstavci šestému, podle kterého jsou práva zde zakotvená v podrobnostech provedena zákonem (srov. čl. 32 odst. 6 Listiny). Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace čl. 32 Listiny tak bylo zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem občanského zákoníku obecnými soudy. Ta umožňují, změní-li se poměry, aby soud změnil rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti (a to i bez návrhu), resp. upravil styk dítěte s rodičem, který dítě v péči nemá, nedohodnou-li se rodiče nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost relativně volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47, nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Je tedy zcela na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, bezpečně zjistily, zda je změna pro další vývoj dítěte vhodná; zásah Ústavního soudu v rodinněprávních věcech přichází v úvahu jen v případech skutečně extrémních.

Ústavní soud dal rovněž již dříve najevo, že při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte k interpretaci čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ("Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." - General comment No. 14 (2013) dostupný na http://www.ohchr.org), či stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 ke střídavé péči o děti ("Nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb." - stanovisko dostupné na http://www.vlada.cz), (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015).

V projednávané věci vzal za prokázané, že Okresní soud v České Lípě na základě výslechu obou rodičů, nezletilého P., zpráv orgánu sociálně právní ochrany dětí při Městském úřadu v České Lípě a Fondu ohrožených dětí o šetřeních v bydlišti matky či ve škole, kterou nezletilý navštěvuje, a dalších listinných důkazů v odůvodnění rozsudku blíže označených hodnotil péči matky a dospěl k závěru, že tvrzení otce o nepřiměřeně přísném trestání či týrání syna, které by odůvodnilo změnu výchovného prostředí, nebylo prokázáno. Okresní soud dostatečným a řádným způsobem vysvětlil, proč nemohl přihlédnout k předloženému znaleckému posudku PhDr. Vladimíra Fiedlera, vyhověl však návrhu otce na provedení znaleckého posudku znalcem ustanoveným soudem, kterým byla PhDr. Ingrid Strobachová, vzal v úvahu velmi dobré vztahy nezletilého k oběma rodičům a zabýval se i možností jeho svěření do střídavé péče. Okresní soud shodně s názorem znalkyně dospěl k závěru, že střídavá péče by v budoucnu byla ideální, v současné době ji však neshledal v zájmu nezletilého nejen s ohledem na přetrvávající konflikty mezi rodiči, ale též i s přihlédnutím ke vzdálenosti mezi bydlišti rodičů, věku nezletilého, jeho fyzické vyspělosti a neposlední řadě též k ne zcela shodným základním rysům výchovných stylů rodičů; soud též zvažoval docházku do dvou základních škol nebo dojíždění do jedné školy napůl cesty mezi bydlišti rodičů a dospěl k závěru, že jde o řešení, které je v současné době pro nezletilého nepřiměřeně náročné. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se se skutkovými zjištěními okresního soudu a jeho právními závěry ztotožnil a s odvolacími námitkami stěžovatele adekvátním způsobem vyrovnal. Po posouzení postupu a rozhodnutí obecných soudů i z hlediska principů spravedlivého procesu (shodně se zárukami zakotvenými v čl. 2 odst. 3 Paktu) Ústavní soud dospěl k závěru, že zde není nic, co by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu, a proto závěr Okresního soudu v České Lípě, potvrzený Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci, že nebyla zjištěna taková změna poměrů, aby odůvodňovala svěření nezletilého do výchovy otce, respektoval.

K poukazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 Ústavní soud považuje za potřebné opakovaně připomenut, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani v citovaném nálezu předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014). Lze též dodat, že ve shora označeném nálezu (bod 39) se Ústavní soud vyjádřil k situaci, kdy oba rodiče nebyli schopni se dohodnout na výchově svých dětí a obecné soudy dostatečně nezjistily, zda jednostranná neochota matky nezletilých nepředstavuje spíše nesouhlas se střídavou výchovou otce; takový nesouhlas však sám o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení střídavé výchovy. V nyní projednávané věci však obecné soudy vzaly v úvahu vedle neochoty rodičů dohodnout se i další hlediska, což v okolnostech daného případu představuje důvodné odchýlení se od nosných rozhodovacích důvodů citovaného nálezu, které na věc přímo (ve smyslu přímé závaznosti nálezové judikatury) nedopadají.

Namítal-li stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 10 odst. 2 Listiny či práv plynoucích z čl. 8 Úmluvy (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života či právo na respektování svého soukromého a rodinného života), je třeba uvést, že postup soudů, které v souladu se zákonem rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, je zákonem dovolený a není možno ho považovat za neoprávněný. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.

Tvrzení stěžovatele o porušení práv též nezletilého P. podle přesvědčení Ústavního soudu pramenilo ze stěžovatelova odlišného názoru na celou věc, a tím i nesouhlasu se soudními rozhodnutími.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru