Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2492/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karviná
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkTrestný čin
vazba/prodloužení
lhůta/procesněprávní
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2492.10.1
Datum podání26.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187 odst.2

141/1961 Sb., § 67 odst.2 písm.c, § 71 odst.6, § 71 odst.5, § 71 odst.3, § 71 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2492/10 ze dne 27. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. H., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Havířov, Moskevská 24a, směřující proti usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 7. června 2010, sp. zn. 103 T 43/2010, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2010, č.j. 6 To 375/2010-838, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky a rovněž došlo k narušení jeho ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na obhajobu, zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na osobní svobodu, zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny.

Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 67 písm. c) trestního řádu a současně zamítl jeho žádost o propuštění na svobodu. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu zamítnuta.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že již v řízení před obecnými soudy namítal, že je ve vazbě držen nezákonně, neboť již uplynula lhůta daná v § 71 odst. 4 trestního řádu. Státní zástupce v jeho věci podával obžalobu devět dní před vypršením zákonné tříměsíční lhůty pro rozhodování o vazbě stěžovatele, aniž by současně rozhodl o jeho ponechání ve vazbě. V důsledku toho došlo k prodlužování lhůt v nichž bylo v jeho případě o vazbě rozhodováno. Státní zástupce se tedy podáním obžaloby zbavil povinnosti rozhodnout o vazbě stěžovatele. Okresní soud svým rozhodnutím o vazbě zasáhl do práva stěžovatele tím, že nedodržel zákonné lhůty pro rozhodování ve vazební věci, neboť rozhodl až po uplynutí tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Soud rovněž řádně nepřezkoumal skutkový stav a důkazy, z nichž plynulo podezření o vině stěžovatele. V důsledku toho bylo nesprávně rozhodnuto o omezení stěžovatele na osobní svobodě. Stěžovatel k tomu odkázal na judikát Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 4 To 536/2009, zabývající se touž problematikou. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Účastník řízení, Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově, nevyužil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti a toliko zaslal svůj rozsudek ze dne 26. července 2010, č.j. 103 T 43/2010-924, jímž bylo meritorně rozhodnuto ve věci stěžovatele.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za druhého účastníka - Krajský soud v Ostravě předseda senátu 6 To. Ten uvedl, že státní zástupce podal obžalobu dne 10. března 2010, tedy devět dní před tím, než měla teoreticky vypršet lhůta k dalšímu rozhodování o vazbě, neboť předchozí rozhodnutí o pokračování vazby nabylo právní moci dne 19. prosince 2009. Podáním obžaloby začala soudu běžet třicetidenní lhůta k rozhodnutí o vazbě stanovená v § 71 odst. 5 trestního řádu, přičemž okresní soud rozhodl o vazbě dne 22. března 2010. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. března 2010. Dále účastník Ústavnímu soudu sdělil, že v odvolacím řízení ve věci samé, konaném dne 21. září 2010, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podle § 187 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a deseti měsíců. V den vyhlášení rozsudku byl stěžovateli výkon trestu nařízen.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Svoji ústavní stížnost založil stěžovatel na tvrzení o úmyslném opomenutí státního zástupce při rozhodování o vazbě. Státní zástupce totiž plně nevyužil možnosti dané mu v § 71 odst. 4 trestního řádu rozhodnout "do" tří měsíců od posledního rozhodnutí o vazbě. Tím bylo následně o vazbě stěžovatele rozhodováno v rozporu se zákonem, a proto byl rozhodnutím soudu o jeho ponechání ve vazbě zkrácen v právu na osobní svobodu.

Zákonná lhůta by státnímu zastupitelství, jak již výše zmíněno, uplynula dne 19. března 2010, přičemž okresní soud rozhodl o vazbě dne 22. března 2010. Stěžovatel však v ústavní stížnosti napadl usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově až ze dne 7. června 2010, v němž soud znovu, s téměř tříměsíčním odstupem, rozhodoval o vazbě stěžovatele. V tomto případě tak učinil v rámci hlavního líčení. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel předložil opakovaný požadavek na propuštění z vazby a současně se blížil konec lhůty dané v § 71 odst. 6, ve spojení s odst. 4 trestního řádu, rozhodl okresní soud nově o ponechání stěžovatele ve vazbě. Zabýval se přitom námitkami, které stěžovatel předložil i v ústavní stížnosti, tedy tvrzeným předchozím pochybením i odkazem na již zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Brně. V napadených rozhodnutích se s námitkami i s nepřípadností citovaného judikátu vypořádal jak okresní soud tak i soud stížnostní.

Podle čl. 8 odst. 5 Listiny nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodu a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Požadavek vzetí do vazby na dobu stanovenou zákonem je upraven v § 71 odst. 2, 8, 9 a 10 trestního řádu. Nadto je zákonná úprava, zcela logicky, podrobnější a upravuje i Listinou nevyžadovanou opakovanou kontrolu důvodnosti vazby. Ta je upravena v § 71 odst. 3, 4, 5 a 6 trestního řádu. Ačkoliv byl stěžovatel o zákonné úpravě napadenými rozhodnutími informován, přesto nebyl ochoten akceptovat fakt, že v rámci řízení před podáním obžaloby, kdy o ponechání ve vazbě rozhoduje v prvním stupni státní zástupce, jsou lhůty pro kontrolu vazby upraveny v § 71 odst. 3 a 4 trestního řádu, v rámci řízení před soudem jsou upraveny v § 71 odst. 6 a 4 trestního řádu a pro okamžik podání obžaloby je lhůta upravena samostatně v § 71 odst. 5 trestního řádu. Zákonem je tedy ošetřena kontrola důvodnosti vazby pro všechny případy samostatně. Není proto možné, aby úprava jedné fáze byla aplikována na jinou fázi na základě subjektivního přesvědčení stěžovatele. Jinými slovy řečeno, stěžovatel svůj požadavek na deklaraci protiústavnosti rozhodování o vazbě založil na ilegálním výkladu zákona a ústavní stížnost na nesouhlasu jeho přesvědčení se závěry obecných soudů.

Za dané situace Ústavní soud uzavírá, že žádná okolnost, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, nesvědčí, že by postupem obecných soudů došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a správně. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru