Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2490/20 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na příst... více
Věcný rejstříklhůta/zmeškání
daň/správce daně
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2490.20.1
Datum podání28.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 72, § 46 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2490/20 ze dne 22. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti JP servis-AMS s. r. o., sídlem Podkrušnohorská 432, Litvínov, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 9 Afs 316/2019-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Mostě (dál jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 3. 7. 2015 č. j. 1665863/15/2510-00540-506219 zřídil podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), zástavní právo k několika vozidlům (dále jen "vozidla") k zajištění nesplněné povinnosti ze zajišťovacího příkazu obchodní společnosti JP servis-OIL s. r. o. (dále jen "společnost JP OIL"), ve výši 278 424 342 Kč. Společnost JP OIL podala proti uvedenému rozhodnutí správce daně odvolání k vedlejšímu účastníkovi, jenž svým rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016 č. j. 57133/16/5100-41458-702154 ve věci samé rozhodnutí správce daně potvrdil a jeho znění částečně změnil tak, že doplnil text § 168 odst. 6 daňového řádu a nahradil text "ve věci zajištění neuhrazené daně" textem "ve věci zajištění neuhrazené částky stanovené zajišťovacím příkazem" a text "k zajištění nesplněné povinnosti ve výši" textem "k zajištění částky ve výši".

3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka dne 17. 2. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), ve které namítala, že vozidla jsou v jejím vlastnictví a zřízení zástavního práva nezákonně zasahuje do jejího vlastnického práva. Krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2019 č. j. 15 Af 19/2017-67 jako nedůvodnou.

4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud v průběhu řízení o kasační stížnosti zaslal dne 4. 6. 2020 stěžovatelce výzvu, ve které ji upozornil, že jako jeden z možných předběžných právních závěrů zvažuje odmítnutí její žaloby podané u krajského soudu jako opožděné podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť byla-li stěžovatelka oprávněna brojit žalobou již proti rozhodnutí správce daně (nikoli až proti rozhodnutí vedlejšího účastníka jako odvolacího správního orgánu), lhůta pro podání žaloby již uplynula. Ve vyjádření k uvedené výzvě stěžovatelka uvedla, že v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí správce daně byla účastnicí daňového řízení společnost JP OIL, nikoli stěžovatelka. Žalobu proti rozhodnutí správce daně nepodala, neboť jí považovala podle § 68 písm. a) s. ř. s. za nepřípustnou, mohla-li se proti němu společnost JP OIL odvolat, což také učinila. Nejvyšší správní soud dne 15. 6. 2020 vyzval stěžovatelku k doplnění jejího vyjádření a upozornil, že ze spisového materiálu nevyplývá, že se stěžovatelka proti rozhodnutí správce daně jakkoli bránila. Také zdůraznil, že zůstává nejasným proti jakému správnímu rozhodnutí a v jaké lhůtě se má jednotlivec bránit při tvrzeném zásahu do jeho vlastnického práva zřízením zástavního práva. V následném vyjádření stěžovatelka upozornila, že okruh oprávněných osob k podání odvolání byl v její věci rozdílný od osob oprávněných podat proti němu žalobu a že zásadně se napadá rozhodnutí správního orgánu druhého stupně. Žaloba proto mohla a měla směřovat jen proti rozhodnutí vedlejšího účastníka; až tímto rozhodnutím dochází ke konečnému dotčení právní sféry stěžovatelky. Původní znění rozhodnutí správce daně před rozhodnutím vedlejšího účastníka, který jej v tomto směru změnil, bylo nezákonné. Tato změna proto působila na újmu jejích práv.

5. Nejvyšší správní soud svým napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a stěžovatelčinu žalobu odmítl jako opožděnou. Podle Nejvyššího správního soudu existuje mezera v právní úpravě, která neumožňuje osobě tvrdící zásah do jejího vlastnického práva zřízením správcovského zástavního práva při omylu v osobě vlastníka věci bránit se v daňovém řízení. Přesto nelze připustit výklad, podle kterého by oprávnění vlastníka bránit se žalobou ve správním soudnictví proti uvedenému zásahu bylo závislé na procesní aktivitě skutečného účastníka řízení o zřízení zástavního práva. Nejvyšší správní soud proto uvedl, že stěžovatelka byla oprávněna podat žalobu přímo proti rozhodnutí správce daně, nemusela vyčkávat rozhodnutí vedlejšího účastníka, a její žaloba je proto opožděná. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka měla možnost seznámit se s rozhodnutím správce daně již při jeho doručení společnosti JP OIL, neboť v dané době měly obě společnosti stejného jednatele, který v řízení před vedlejším účastníkem aktivně vystupoval.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím své žaloby pro opožděnost. Okamžik počátku lhůty pro žalobu by měl být počítán od doručení rozhodnutí vedlejšího účastníka vydaného v odvolacím řízení, neboť až tím dochází k přímému zásahu do jejích práv. Obě rozhodnutí tvoří pro účely přezkumu ve správním soudnictví jeden celek, stěžovatelka v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 1 Afs 89/2009-45. Nadto vedlejší účastník změnil rozhodnutí správce daně k újmě stěžovatelky, neboť před jeho změnou v odvolacím řízení byly věci stěžovatelky fakticky zajištěny pro dluh v nulové hodnotě. Ze spisu ani nevyplývá, že stěžovatelce bylo rozhodnutí správce daně doručeno dříve než s rozhodnutím vedlejšího účastníka. V důsledku svého chybného postupu Nejvyšší správní soud odepřel stěžovatelce ochranu právům, nadto po pěti letech správního a soudního řízení. Konečně stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí představuje nebezpečný precedent, podle kterého bude nutné z procesní opatrnosti podat dvě žaloby (jednu proti prvostupňovému rozhodnutí, druhou proti rozhodnutí o odvolání), navrhované řešení je nehospodárné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále přezkoumal obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. V nyní posuzované věci jde o to, od jakého okamžiku se počítá lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí, jímž bylo zřízeno zástavní právo v daňovém řízení, je-li účastník daňového řízení odlišný od skutečného vlastníka zajištěné věci. Podle Nejvyššího správního soudu skutečný vlastník nemusí vyčkávat na vyřízení opravných prostředků podaných účastníkem daňového řízení, a je oprávněn podat žalobu přímo proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva v prvním stupni. Podle stěžovatelky uvedený výklad představuje odepření práva na přístup soudu a přezkum rozhodnutí veřejné správy.

11. Zaprvé stěžovatelka tvrdí, že teprve druhostupňové rozhodnutí vedlejšího účastníka představuje rozhodnutí konečné, neboť prvostupňové a druhostupňové rozhodnutí správního orgánu tvoří pro účely správního soudnictví jeden celek. K tomu je třeba uvést, že je sice pravdou, že ze stěžovatelkou odkazovaného rozsudku sp. zn. 1 Afs 89/2009 uvedené skutečně vyplývá. Ústavní soud však shodně jako Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí musí konstatovat, že uvedené závěry se uplatní toliko, podává-li žalobu účastník odvolacího správního řízení. Stěžovatelka nebyla účastníkem řízení před správním orgánem, rozhodnutí jí nebylo doručováno, nebyla ani oprávněna brojit proti rozhodnutí správce daně řádnými opravnými prostředky (subjektivní nepřípustnost opravného prostředku); ty mohl uplatnit (a uplatnil) pouze příjemce rozhodnutí, tedy JP-OIL (viz § 109 odst. 1 daňového řádu). S ohledem na absenci zvláštní právní úpravy nemá odvolání podle § 109 odst. 5 daňového řádu odkladný účinek, rozhodnutí o zřízení zástavního práva k majetku podle § 170 daňového řádu proto zakládá omezení vlastnického práva k movitým věcem shora popsaným způsobem již okamžikem doručení daňovému subjektu (viz § 170 odst. 3 daňového řádu). Účinky rozhodnutí byly tedy vůči stěžovatelce založeny již rozhodnutím správce daně. Uvádí-li k tomu stěžovatelka, že změna rozhodnutí správce daně provedená rozhodnutím vedlejšího orgánu je tak zásadní, že teprve s ní došlo ke změně v její neprospěch (a k zásahu do jejích práv), je nutno uvést, opět ve shodě s Nejvyšším správním soudem, že uvedená změna představuje pouhou formální úpravu. Právní postavení stěžovatelky se nijak vydáním rozhodnutí vedlejšího účastníka nezměnilo.

12. Lze uzavřít, že v tomto směru je napadené rozhodnutí řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněno, odpovídá ustálené rozhodovací praxi správních soudů (viz zejména bod 38 napadeného rozhodnutí), nezbavuje stěžovatelku soudního přezkumu rozhodnutí veřejné správy, ani přístupu k soudu. Namítá-li v této souvislosti stěžovatelka, že napadené rozhodnutí zakládá nebezpečný precedent, bude-li nyní nutné podávat z procesní opatrnosti dvě žaloby, je nutno uvést, že tomu je přesně naopak. Z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že nemá-li jednotlivec k dispozici opravné prostředky, je oprávněn brojit přímo proti rozhodnutí, které zasahuje do jeho práv. Právě v důsledku napadeného rozhodnutí nelze vyčkávat na procesní aktivitu jiných osob a činit více podání. Měl-li Nejvyšší správní soud na včasnost podané žaloby jiný názor než stěžovatelka, neznamená to bez dalšího, že ji odepřel přístup k soudu a přezkum rozhodnutí veřejné správy.

13. Ani délka řízení v tomto směru nemůže být pro posouzení uvedeného relevantní. Stěžovatelka nijak neupřesňuje, jaký vliv má délka řízení mj. před vedlejším účastníkem a krajským soudem na správnost závěrů Nejvyššího správního soudu o včasnosti její žaloby. Je pochopitelné, že po vydání rozsudku krajského soudu ve věci samé může působit odmítnutí žaloby v řízení o kasační stížnosti jako překvapující. Avšak procesní předpisy takovou procesní situaci předpokládají (viz § 110 odst. 1 větu za středníkem s. ř. s.) a Nejvyšší správní soud dal dostatečný prostor stěžovatelčinu vyjádření, upozornil-li ji nejprve na takový možný postup (výzva ze dne 4. 6. 2020) a představil svou možnou právní argumentaci (výzva ze dne 15. 6. 2020). Stěžovatelka proto nemůže úspěšně namítat překvapivost takového rozhodnutí, měla-li před Nejvyšším správním soudem možnost dvakrát na takový postup reagovat.

14. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud chybně posoudil samotný okamžik doručení rozhodnutí správce daně, uvedl-li v napadeném rozhodnutí, že se s ním měla možnost seznámit již při doručení společnosti JP OIL, jež měla v dané době stejného jednatele. Tuto skutečnost je nutné posoudit samostatně, neboť shora uvedený závěr nelze použít, neměla-li by stěžovatelka možnost se kvalifikovaným způsobem seznámit s rozhodnutím, které potenciálně zasáhlo do jejích práv.

15. Nejvyšší správní soud vyšel z předpokladu, že měla-li stěžovatelka v době doručování rozhodnutí správce daně stejného jednatele jako účastník daňového řízení (společnost JP OIL), a tato osoba aktivně vystupovala v řízení o opravném prostředku před vedlejším účastníkem, měla stěžovatelka skutečnou možnost se s obsahem rozhodnutí seznámit. Nejvyšší správní soud přitom vycházel ze své ustálené rozhodovací praxe o oznamování rozhodnutí opomenutým účastníkům, podle níž nastane fikce doručení k okamžiku, k němuž je bezpečně a bez rozumných pochyb zjištěno, že opomenutý účastník seznal úplný obsah rozhodnutí co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009 č. j. 2 As 25/2007-118 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2011 č. j. 9 As 92/2011-186). Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí správce daně ji doručováno nebylo a podle daňového řádu ani být nemělo. Dále tvrdí, že ani z "žádného dokumentu ve spisu" nevyplývá, že by rozhodnutí správce daně bylo stěžovatelce doručeno.

16. Nutno uvést, že tvrzení stěžovatelky jsou v tomto směru obecná. Samotná skutečnost, že ve spisu chybí konkrétní dokument, nemůže být překážkou k závěru, že se stěžovatelka s rozhodnutím seznámila, neboť spisový materiál za dané situace ani nemůže obsahovat takový dokument. Dospěl-li proto Nejvyšší správní soud k závěru, že se stěžovatelka seznámila s rozhodnutím správce daně prostřednictvím osoby jednatele, nelze tomu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Uvedený závěr je srozumitelně a logicky odůvodněn, vychází z ustálené rozhodovací praxe správních soudů a není excesivní. Ostatně ani stěžovatelka v tomto směru nepřekládá další argumentaci, nijak nerozporuje skutečnost, že se obsah rozhodnutí dostal do její sféry.

17. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší správní soud odmítnutím stěžovatelčiny žaloby pro opožděnost nezasáhl do jejích ústavně zaručených práv.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru