Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2488/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Sokolov
SOUDNÍ EXEKUTOR - Luhan Ivo
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
advokátní tarif
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2488.15.1
Datum podání14.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

jiný právní předpis; 177/1996 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); § 14b/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 14b odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2488/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti "Společenství JELÍNKOVA čp. 1866 SOKOLOV", IČ 71169644, se sídlem Jelínkova 1866, 356 05 Sokolov, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 7. 2015 č. j. 27 EXE 2439/2015-26 a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana ze dne 8. 6. 2015 č. j. 099 EX 1601/15-15 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušil ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").

Stěžovatel uvádí, že dne 8. 6. 2015 byl soudním exekutorem vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 1601/15-15, kterým soudní exekutor určil oprávněnému (dále jen "stěžovatel") výši jeho nákladů částkou 484 Kč a povinné uložil povinnost k jejich zaplacení. Při určování výše nákladů stěžovatele soudní exekutor vycházel z ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a z ustanovení § 8, § 11 odst. 2, § 14b odst. 2 a odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a § 137 odst. 3 o. s. ř. (týkajícího se částky odpovídající DPH).

Námitkám stěžovatele, který považoval způsob určení jeho nákladů podle advokátního tarifu za nesprávný, exekuční soud nevyhověl, když s odkazem na citovaná ustanovení exekučního řádu a advokátního tarifu konstatoval, že se jedná o ustálené úkony s pravidelně posuzovanými předpoklady. Současně také poukázal na to, že ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu nezakládá nerovnoprávnost mezi účastníky, neboť snížené náklady se vztahují na jednoduché a typově shodné úkony v části řízení o nařízení exekuce, jež povinným nemohou vůbec vzniknout, zatímco v dalším průběhu (zpravidla v řízení o zastavení exekuce), již všem účastníkům náleží nesnížené náklady.

Podle stěžovatele soudní exekutor a civilní soud nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků, neboť "případné náklady na straně povinné by byly stanoveny obecným způsobem" a její odměna by byla "téměř v dvanáctinásobné výši". Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas s odůvodněním a s argumentací napadeného usnesení okresního soudu. Poukázal na nesystémovost, neústavnost a nezákonnost advokátního tarifu, jež je dána i tím že předmětné sankcionování je jen u řízení, jejichž předmětem je částka nepřevyšující 50 000 Kč. Stěžovatel konečně uvedl, že civilní soud by měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat na základě své vlastní úvahy.

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 106/11 ze dne 3. 2. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 a další]. S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)].

Ústavní soud konstatuje, že soudnímu exekutorovi ani civilnímu soudu nelze vytýkat, že v řízení bylo při výpočtu nákladů stěžovatele postupováno podle advokátního tarifu. Smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch stěžovatele (oprávněného) dlužné plnění, a to včetně vynaložených nákladů stěžovatele, které mu vznikly v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Soudní exekutor a civilní soud jasně a jednoznačně vysvětlili východiska pro svá rozhodnutí a důvody, pro které bylo rozhodnuto o nákladech stěžovatele jako jednoho z účastníků této fáze exekučního řízení. Z tohoto hlediska není napadeným rozhodnutím co vytknout. Okolnost, že se stěžovatel domnívá, že soudní exekutor, a zejména civilní soud mají postupovat jinak, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost obou rozhodnutí.

Ústavní soud má za to, že se stěžovatel toliko snaží pokračovat v polemice s civilním soudem na úrovni jim aplikovaného podústavního práva. Stěžovatel vlastně očekával, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout vlastní nedávné rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 952/15 ze dne 12. 5. 2015, v něm jako "obiter dictum" poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu (v obdobné věci týkající se stejné částky) bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti".

Pokud stěžovatel namítá porušení svého základního práva (na procesní rovnost), Ústavní soud připomíná, že toto právo není právem samoúčelným a zásah do něj v souzené věci je (by mohl být) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek (v souzené věci 484 Kč) je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2294/13 ze dne 7. 8. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 404/04 ze dne 14. 10. 2004 dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru