Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2477/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
řízení/zastavení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2477.10.1
Datum podání24.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1, § 11 odst.1 písm.g

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 30


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2477/10 ze dne 20. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Janem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 1, Ostrovní 2063/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2010 č. j. 20 Co 21/2010-243, výrok I. a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. listopadu 2009 č. j. 30 C 62/2004-199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. srpna 2010 a doplněnou podáními ze dne 1. září 2010, 10. září 2010 a 14. září 2010, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva, a to princip řádného soudního procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhá zaplacení náhrady škody ve výši 32 750 000,- Kč po žalovaných 1) JUDr. K. W. a 2) České republice, za níž jednají I.) Ministerstvo spravedlnosti a II.) Ministerstvo vnitra. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. listopadu 2009 č. j. 30 C 62/2004-199 bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. června 2010 č. j. 20 Co 21/2010-243 usnesení obvodního soudu ve vztahu mezi stěžovatelkou a prvním žalovaným zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhým žalovaným usnesení obvodního soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že obvodní soud přehlédl, že proti druhému žalovanému se stěžovatelka domáhá nároku na náhradu škody, způsobené při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž toto řízení je od soudních poplatků ze zákona věcně osvobozeno [§ 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb.].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obvodní soud původně svým usnesením ze dne 17. ledna 2005 č. j. 30 C 62/2004-65 ustanovil stěžovatelce právního zástupce. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka splnila veškeré předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, přičemž žádným rozhodnutím přímo o osvobození od soudních poplatků nerozhodl a platit jakýkoli soudní poplatek nežádal. Po ustanovení zástupce JUDr. M. O. stěžovatelka zjistila, že tento advokát se zdržuje téměř trvale na adrese své pobočky ve Spišské Nové Vsi ve Slovenské republice. Stěžovatelka proto z důvodu vážné nemoci požádala o ustanovení jiného advokáta. Obvodní soud místo toho, aby stěžovatelce ustanovil jiného advokáta, se začal zabývat otázkou nároku na osvobození od soudních poplatků a uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 000,- Kč. Z důvodu jeho nezaplacení obvodní soud řízení zastavil. Stěžovatelka má za to, že její majetkové poměry se nezměnily (a pokud, tak k horšímu) a změnu názoru soudu na její majetkové poměry si nedovede vysvětlit, zejména za situace, kdy v jiných řízeních byla od placení soudních poplatků osvobozena.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že stěžovatelka v určené lhůtě na výzvu soudu soudní poplatek ze žaloby nezaplatila, přičemž vůči druhému žalovanému rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje. Ve světle uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka napadá vydaná rozhodnutí více méně z formálních důvodů.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Odvolací soud napravil pochybení obvodního soudu a uvedl základní důvody, z nichž vycházel, zejména skutečnost, že o opakovaných žádostech stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků bylo již zamítavě pravomocně rozhodnuto usneseními obvodního soudu ze dne 9. ledna 2008 č. j. 30 C 62/2004-148 a ze dne 21. dubna 2009 č. j. 30 C 62/2004-185 ve spojení s usneseními Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2008 č. j. 20 Co 68/2008-155 a ze dne 16. července 2009 č. j. 20 Co 262/2009-193. V jeho rozhodnutí nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny a proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. září 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru