Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2472/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
dovolání/důvody
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.2472.20.1
Datum podání26.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265b odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2472/20 ze dne 26. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti D. J., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jitkou Oliberiusovou, advokátkou, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 sp. zn. 7 Tdo 426/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2019 sp. zn. 8 To 75/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2019 sp. zn. 43 T 1/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným v bodu I. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, v bodu II. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a v bodu III. zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Městský soud rozhodl také o vině a trestu spoluobviněného J. Ř. a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o nárocích poškozených B. H., A. G. G. a Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy na náhradu škody a nemajetkové újmy. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku městského soudu dopustil uvedených trestných činů, stručně řečeno, tím, že v určené době na vymezeném místě poškozeného A. G. bezdůvodně fyzicky napadl a se spoluobviněným J. Ř. jej okradl o mobilní telefon a peněženku s finanční hotovostí a platebními kartami, poté přistoupil k bezvládně ležícímu poškozenému a vědom si své značné fyzické převahy mu třikrát až čtyřikrát velkou intenzitou dupnul na hlavu, čímž poškozenému způsobil zranění, která poškozenému v horizontu několika hodin přivodila smrt, jež mohla být odvrácena jen poskytnutím bezprostřední lékařské pomoci, a takového jednání se stěžovatel dopustil proto, aby poškozenému zabránil ohlásit předtím spáchané trestné činy.

3. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatel a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvoláními. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem v části zrušil rozsudek městského soudu, a to z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu ve výroku o jeho povinnosti uhradit poškozenému B. H. majetkovou škodu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o nároku poškozeného B. H. na náhradu škody.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy zatížily svá rozhodnutí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Vytýká, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami a učinily nesprávné právní závěry a porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Především soudy řádně nezdůvodnily právní posouzení posledního skutku jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, který podle stěžovatele měl být kvalifikován jen podle základní skutkové podstaty, tedy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Okolnosti předmětného děje totiž byly nejasné a podané výpovědi se rozcházely, neboť přítomné osoby byly pod vlivem alkoholu. Odlišně tak byla popisována skutečnost klíčová pro právní hodnocení, totiž zda k útoku dupáním na hlavu došlo před nebo až po okradení poškozeného. Soudy bez bližšího objasnění vzaly za průkaznou výpověď svědka S. J., aniž by bylo prokázáno, že jeho tvrzení je věrohodnější než tvrzení zbývajících osob. Při důsledném dodržení pravidla in dubio pro reo však nebylo možné z rozporuplných výpovědí vybrat právě tuto jednu výpověď jako popisující nejpravděpodobnější sled událostí, jenž však nebyl bez pochybností prokázán. Vrchní soud při hodnocení shodné námitky uplatněné již v řádném opravném prostředku pochybil, když nejen hodnotil výpověď svědka O. Ř., jako by šlo o výpověď spoluobviněného J. Ř., ale nevypořádal se ani s námitkou vytýkající porušení procesního postupu kladením sugestivních a kapciózních otázek svědku O. Ř. Vrchní soud tak zaměnil O. Ř. a J. Ř., a k tomu argumentoval tím, že svědek vypovídá pravdivěji než stěžovatel, což není možné paušálně předpokládat. Navíc všechny výpovědi byly podány osobami, které byly v době činu ovlivněny alkoholem a pamatují si ho proto neúplně a zkresleně. Spoluobviněný J. Ř. vypovídal konzistentně, svědek O. Ř. potom vypovídal shodně a až na základě opakovaných a návodných otázek městského soudu připustil možnost jiného sledu událostí. Jde-li o zmíněný charakter otázek, vrchní soud konstatoval, že z protokolu o hlavním líčení takové pochybení shledat nelze. S tím stěžovatel souhlasí, neboť v daném protokolu otázky zachyceny nejsou, pouze odpovědi, přičemž navrhovaný důkaz poslechem záznamu z hlavního líčení nebyl proveden. Odpovídajícími námitkami se podle stěžovatele nezabýval řádně ani Nejvyšší soud.

6. Dále stěžovatel zpochybňuje závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku. Jeho soudy dovozený nepřímý úmysl se nepodařilo prokázat, když městský soud se řídil pouze domněnkami v tom smyslu, že pachatel útočící na hlavu poškozeného musí být srozuměn se smrtícím následkem. Z dokazování je přitom zřejmé, že následek v podobě smrti nechtěl, jen bez přiměřených důvodů spoléhal, že nenastane, což značí pouze vědomou nedbalost. K tomu odkazuje na své podané vysvětlení, kde uvedl, že se nedomníval, že poškozený může zemřít, z výpovědi svědka S. J. potom vyplynulo, že stěžovatel jednal s úmyslem přivodit "toliko" poškození paměti.

7. Následně stěžovatel kritizuje právní kvalifikaci dalších skutků, a to v bodu I., jde-li o jeho posouzení jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Tvrdí, že jeho útok nebyl způsobilý ohrozit chráněný zájem, tedy veřejný klid a pořádek, s ohledem na místo a dobu spáchání a osoby, které mu byly přítomny. Každé fyzické napadení současně nelze považovat za výtržnictví, ani je-li spácháno veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Namístě pak nebylo ani právní posouzení druhého skutku jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Neměl v úmyslu si platební prostředek (kartu) opatřit a ponechat, naopak je chtěl nechat na místě nebo vyhodit. U spoluobviněného J. Ř., jenž s jednou z nich později platil, šlo o exces, což potvrdil i spoluobviněný, který uvedl, že ho stěžovatel vybízel k jejímu zahození.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám lze doplnit následující závěry.

13. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel námitky proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].

15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

16. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě "kombinuje" všechny uvedené kategorie vad důkazního řízení, a to argumentací, že soudy na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu vadně posoudily jeho jednání coby zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, ačkoli nebylo jeho nepřímým úmyslem poškozeného usmrtit a ani zakrýt předchozí trestnou činnost (potud výsledek trestního řízení procesně nepřípustným způsobem vychází ze sugestivních a kapciózních otázek kladených městským soudem a státní zástupkyní svědkům, zejména svědkovi O. Ř.), dále že se nedopustil přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (a to vzhledem k místu a době spáchání činu a osobám, které byly přítomné) a ani přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku (platební kartu chtěl nechat na místě činu nebo zahodit).

18. Jde-li o časovou posloupnost útoků, soudy vycházely zejména z konzistentní a podrobné výpovědi svědka S. J., která byla v konečném důsledku v souladu s výpovědí svědka O. Ř. (i s tím, jak se svědek S. J. věrohodně vyjádřil při rekonstrukci). Ve věci byli slyšeni svědci O. Ř. a S. J., kterým byla v hlavním líčení položena jak soudem, tak i státní zástupkyní a obhajobou celá řada otázek. Stěžovatel ani jeho obhájkyně však nenamítali porušení pravidel výslechu svědka podle § 101 odst. 3 věty poslední trestního řádu. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti neupřesnil, v čem spatřuje nezákonnou povahu otázek na časovou posloupnost útoků. Pouhé opakování otázky nepředstavuje porušení trestního řádu. Stěžovatel relevantně nezpochybňuje ani závěr Nejvyššího soudu, podle kterého v průběhu veřejného zasedání v odvolacím řízení stěžovatel ani jeho obhájkyně doplnění dokazování poslechem nahrávky výslechu svědků nenavrhli. Soudy na tomto základě dovodily úmysl stěžovatele vraždou zakrýt jiný trestný čin [§ 140 odst. 3 písm. j) trestního zákoníku].

19. Soudům nelze důvodně vytýkat ani závěr, že obhajoba stěžovatele, podle které nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, ale přivodit mu ztrátu paměti, je ryze účelová, neboť není vůbec zřejmé, jak by mohl stěžovatel "své dupání po hlavě poškozeného dávkovat tak, aby přivodil právě ztrátu paměti a nikoli smrt".

20. U přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku soudy konstatovaly, že noční hodina nebo pro pěší méně frekventované místo činu předmětné právní hodnocení vyloučit nemohou, stejně jako účast jedinců z komunity pobývající na ulici či ve squatech, zejména přesáhlo-li (jak ve svých svědeckých výpovědích uvedli) i z jejich pohledu jednání stěžovatele "určité standardy".

21. Jde-li o přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, soudy položily důraz na skutečnost, že stěžovatel cíleně (po prohledání oblečení, resp. batohu) odcizil poškozenému peněženku, v níž se podle očekávání nacházely platební karty, čímž naplnil všechny znaky zmíněného přečinu, včetně znaku opatření. Takto opatřené platební prostředky stěžovatel nevrátil do majetkové sféry v daném okamžiku ještě žijícího poškozeného, ale předal je spoluobviněnému J. Ř., resp. domluvili se na jejich pozdějším zahození, byť tak jmenovaný v plném rozsahu neučinil a poté sám, jak je výslovně uvedeno v popisu skutkového děje, se pokusil jednou z karet zaplatit.

22. Stěžovatel polemizuje s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, polemika však ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí obecné soudy odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.

23. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani, že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

24. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud zejména námitky, že jeho jednání bylo nesprávně posouzené jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, dále jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, a konečně námitky, že soudy nižších stupňů v případě skutku popsaného pod bodem III. výroku o vině rozsudku městského soudu, který kvalifikovaly coby zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, chybně posoudily jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu, a to ve vztahu ke smrtelnému následku, neboť stěžovatel - podle své obhajoby - nejednal s úmyslem poškozeného usmrtit. Všechny tyto námitky Nejvyšší soud shledal za neopodstatněné.

25. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.

26. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

27. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru