Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2470/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
legitimace/pasivní
Statutární orgán
osoba/právnická
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2470.17.1
Datum podání07.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2470/17 ze dne 27. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Marka Horáka, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského 311/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2016 č. j. 44 Co 44/2014-177, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Městského soudu v Brně a 2. I. V., bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 7. 8. 2017 Marek Horák (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v občanskoprávním řízení, v němž se proti vedlejšímu účastníku řízení I. V. (dále jen "žalovaný") domáhal náhrady škody ve výši 321 810 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce je podle platné smlouvy o postoupení od společnosti CLIMFIL BRNO, s. r. o., věřitelem pohledávky ve výši 321 810 Kč, zakládané na vzniku škody způsobené žalovaným jako jednatelem společnosti VADAS, spol. s r. o.

Dne 2. 9. 2013 rozsudkem č. j. 44 C 40/2008-148 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku 321 201,30 Kč příslušenstvím, a částku 430 184,80 Kč na nákladech řízení.

Dne 4. 5. 2016 rozsudkem č. j. 44 Co 44/2014-177 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 9. 2013 č. j. 44 C 40/2008-148 změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 321 201,30 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a žalobce zavázal zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 124 088,70 Kč (výrok II). Podle odvolacího soudu žalovaný, jako jednatel společnosti VADAS, spol. s r. o., sám (přímo) za škodu vzniklou zhotoviteli stavby neodpovídá, ale jeho odpovědnost se přenesla na právnickou osobu VADAS, spol. s r. o., neboť účinky a důsledky jednání žalovaného jako jednatele této společnosti se přičítají této společnosti podle § 420 obč. zák. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 685/2013, s jehož závěry se plně ztotožnil.

Dne 3. 5. 2017 usnesením č. j. 25 Cdo 796/2017-198 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 44 Co 44/2014-177 odmítl (výrok I) jako nepřípustné. Dovolací soud poukázal na svůj odvolacím soudem již citovaný rozsudek ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 685/2013, v němž konstatoval, že i když je způsobení škody na cizím majetku znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, za který byl žalovaný odsouzen v trestním řízení, není tím vyloučena aplikace ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. Odsouzení jednatele právnické osoby v trestním řízení nemá vliv na posouzení jeho pasivní věcné legitimace v občanskoprávním řízení o náhradu škody. Jednání jednatele společnosti (nejde-li o exces, jímž tato osoba sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, což v daném případě nebylo prokázáno) je jednáním společnosti, podle § 420 odst. 2 obč. zák., jednatel společnosti za škodu takto způsobenou neodpovídá a důsledky tohoto jednání se přičítají společnosti. Dovolací soud uzavřel, že rozhodná právní otázka (týkající se přičitatelnosti jednání jednatele společnosti této společnosti) byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně judikatury citované dovolatelem), přičemž není důvodu, aby byla posouzena jinak.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čímž mělo být porušeno i základní právo a na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v pochybení obecných soudů při aplikaci hmotného práva, které dle jeho názoru při posuzování odpovědnosti žalovaného dostatečně nepřihlédly k důsledkům plynoucím z jeho pravomocného odsouzení v trestním řízení. V důsledku toho mělo dojít i k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu vlastnictví a majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je též přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je v extrémním nesouladu s jeho legitimními očekáváními založenými na konkrétním předcházejícím rozhodnutí trestního soudu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, a to nesprávným právním posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu, a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Dle přesvědčení Ústavního soudu je ústavní stížnost jen polemikou se způsobem, jakým odvolací soud a dovolací soud posoudily stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody, tudíž polemikou s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se uvedené soudy již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.

V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Věc stěžovatele byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které odvolací soud a dovolací soud žalobě stěžovatele na náhradu škody, resp. dovolání, nevyhověly, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru