Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 246/96Nález ÚS ze dne 28.11.1996K omezení osobní svobody. K započtení doby zajištění do doby zadržení obviněného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
vazba/vzetí do vazby
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 130/6 SbNU 455
Paralelní citace (Sbírka zákonů)23/1997 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.246.96
Datum podání09.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.3, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 75, § 76

23/1997 Sb.

283/1991 Sb., § 14 odst.1 písm.d, § 14 odst.1 písm.e, § 14 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 246/96 ze dne 28. 11. 1996

23/1997 Sb.

N 130/6 SbNU 455

K omezení osobní svobody. K započtení doby zajištění do doby zadržení obviněného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 28. listopadu 1996

v senátě ve věci ústavní stížnosti I. Č. proti usnesení Krajského

soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 7. 1996, čj.

28 To 191/96-15, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci

- ze dne 22. 7. 1996, čj. 28 To 191/96-15, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jímž

byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu

v Liberci ze dne 30. 5. 1996, čj. 18 Nt 1258/96-6, o vzetí

stěžovatele do vazby z důvodu § 67 písm. a), b) trestního řádu,

stěžovatel setrvává na svém stanovisku, že napadeným usnesením

bylo porušeno ustanovení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy rozhodovaly totiž

o stěžovatelově vazbě k návrhu státního zástupce v rozporu

s ustanovením § 77 odst. 1 trestního řádu, neboť doba omezení jeho

osobní svobody přesáhla 24 hodin. Instituty zadržení osoby

podezřelé podle ustanovení § 76 trestního řádu a zajištění podle

§ 14 odst. 1 písm. d), e) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, jsou obsahově zcela shodné. Pokud tedy

Listina v článku 8 odst. 3 stanoví, že zadržená osoba musí být

nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu, vztahuje se toto

ustanovení jak na postup podle § 76 odst. 1 trestního řádu, tak

i na postup podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona ČNR č.

283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z těchto důvodů

stěžovatel měl být okamžitě propuštěn na svobodu, takže

rozhodování o jeho vazbě nepřicházelo vůbec v úvahu. Soudy

rozhodující o vazbě se navíc náležitě nezabývaly ani tím, zda jsou

dány důvody vazby stanovené zákonem. Z těchto důvodů stěžovatel

proto navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno pro

porušení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny a napadené usnesení bylo

zrušeno.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uvedl ve

vyjádření předsedkyně senátu JUDr. D. S., že pokud stěžovatel byl

zajištěn podle § 14 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, nelze tuto dobu zajištění započítávat do doby zadržení

stěžovatele podle příslušných ustanovení trestního řádu. Lhůta 24

hodin, ve které je státní zástupce podle § 77 odst. 1 trestního

řádu povinen zadrženou osobu předat soudu s návrhem na vzetí do

vazby, počíná běžet teprve okamžikem zadržení obviněného podle §

76 odst. 1 trestního řádu. Tento názor krajského soudu, jak se ve

vyjádření dále uvádí, vychází nejen z výše citovaných ustanovení

trestního řádu, ale je v souladu i s komentářem k trestnímu řádu

a rozhodnutím publikovaným pod č. 10/1995 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek. V projednávané věci byly pak důvody pro

vzetí do vazby nepochybně dány.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní

soud z vyšetřovacího spisu Policie ČR, Krajského úřadu

vyšetřování, pracoviště Česká Lípa, č. ČVS: KVV-63/20-95, a v něm

založeného záznamu Policie ČR, Okresního ředitelství v České Lípě

ze dne 28. 5. 1996, že stěžovatel byl zajištěn dne 27. 5. 1996 ve

13.30 h. na Okresním ředitelství Policie ČR v Jeseníku a vzhledem

k podezření ze spáchání trestné činnosti byl po "vytěžení"

převezen do Č. L., kde byl umístěn do cely k zajištění a dne 28.

5. 1996 ve 12.30 h. byl předán vyšetřovateli k výslechu.

Z protokolu o zadržení obviněného, sepsaného dne 28. 5. 1996 ve

13.15 h. Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování, pracoviště Česká

Lípa, je dále patrno, že stěžovatel byl podle § 75 trestního řádu

zadržen a toto zadržení bylo oznámeno státnímu zástupci dne 28.

5. 1996 ve 13.30 h. Policie ČR, Krajský úřad vyšetřování,

pracoviště Česká Lípa, učinila poté dopisem ze dne 29. 5. 1996

Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka

v Liberci, podnět k návrhu na uvalení vazby a uvedené státní

zastupitelství následně navrhlo podle § 68 trestního řádu vzetí

stěžovatele do vazby. Tento návrh byl dne 29. 5. 1996 předán

Okresnímu soudu v Liberci, jenž usnesením ze dne 30. 5. 1996, čj.

18 Nt 1258/96-6, rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu §

67 písm. a), b) trestního řádu. O stížnosti stěžovatele proti

tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka

v Liberci, usnesením ze dne 22. 7. 1996, čj. 28 To 191/96-15, tak,

že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

V důvodech svého rozhodnutí konstatuje krajský soud, že při

rozhodování o vazbě je třeba důsledně vycházet z ustanovení

trestního řádu, který je pro soudce směrodatným, a vzhledem

k němuž k zadržení stěžovatele došlo dne 28. 5. 1996 ve 13.15 h.

Pokud pak ještě dříve došlo k zajištění stěžovatele v souladu

s ustanovením § 14 zákona o Policii ČR, nepřísluší soudu tento

postup přezkoumávat, neboť pro soudce rozhodujícího o danosti

vazebních důvodů je směrodatné pouze příslušné ustanovení

trestního řádu. V napadeném usnesení krajský soud dále dospěl

k závěru, že na straně stěžovatele jsou dány důvody vazby podle

§ 67 písm. a), b) trestního řádu.

Zajištění podle ustanovení § 14 zákona ČNR č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, v původním znění, mělo v podstatě ryze

pořádkovou povahu, neboť jeho účelem bylo eliminovat bezprostředně

hrozící nebo již probíhající jednání, spočívající v ohrožení

života zajištěného nebo života nebo zdraví jiných osob nebo

majetku [§ 14 odst. 1 písm. a) citovaného zákona], v pokusu o útěk

při předvedení podle § 12 odst. 8 a § 13 odst. 5 [§ 14 odst. 1

písm. b) citovaného zákona] nebo ve slovním urážení na policejním

útvaru, a to jiné osoby nebo policisty a nebo v úmyslném

znečišťování či poškozování zařízení nebo policejního majetku [§

14 odst. 1 písm. c) citovaného zákona]. Novela tohoto zákona

provedená zákonem ČNR č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují

některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti,

a o opatřeních s tím souvisejících, rozšířila však dosavadní

důvody zajištění o důvody, opravňující zajistit osobu, která byla

přistižena při spáchání trestného činu [§ 14 odst. 1 písm. d)]

nebo která na základě kriminalisticky doložitelných informací je

podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu [§ 14

odst. 1 písm. e)]. Touto novelizací byl institut zajištění v obou

novelizovaných případech posunut již do ryze trestně procesní

roviny. Zajištění nesleduje totiž v posléze uvedených případech

pouhý pořádkový účel, neboť oč zde jde, je ve skutečnosti zadržení

buď pachatele trestného činu nebo osoby podezřelé z přípravy,

pokusu nebo spáchání trestného činu. Ústavní soud má proto

pochybnosti o ústavnosti současné judikatury obecných soudů,

řídící se názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 1. 2. 1994, sp. zn. 9 To 47/94, a publikovaným ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/1995. Podle tohoto

stanoviska obecných soudů, pokud byla osobní svoboda podezřelého

omezena jeho zajištěním podle § 14 zákona ČNR č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nelze

dobu tohoto zajištění započítávat do doby zadržení obviněného

podle příslušných ustanovení trestního řádu. Ústavní soud má

naopak za to, že dojde-li takto k zajištění osoby podezřelé ze

spáchání trestného činu, třeba lhůtu 24 hodin podle ustanovení §

14 odst. 3 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,

ve znění pozdějších předpisů, včítat do 24 hodinové lhůty pro

zadržení podle § 75, § 76 trestního řádu. Opačný přístup ke vztahu

zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona ČNR č. 283/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zadržení podle § 75, § 76

trestního řádu, jak je zatím běžný v řízení před obecnými soudy,

je podle názoru Ústavního soudu v rozporu s článkem 8 odst. 3

Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24

hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce pak musí

zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout

o vazbě nebo ji propustit na svobodu.

Byl-li tedy stěžovatel zajištěn již 27. 5. 1996 ve 13.30 h.

pro podezření ze spáchání trestného činu, následně dne 28. 5.

1996 ve 13.15 h. podle § 75 trestního řádu zadržen a soudu předán

teprve dne 29. 5. 1996, stalo se tak již po uplynutí zmíněné 24

hodinové lhůty. Z uvedeného třeba dále dovodit, že měl-li

stěžovatel být propuštěn na svobodu (§ 75 věta třetí trestního

řádu) a státní zástupce tak neučinil a naopak podal podle § 68

trestního řádu návrh na vzetí stěžovatele do vazby, nemohly obecné

soudy o takovém návrhu zatíženém zmíněným nezhojitelným

nedostatkem vůbec věcně rozhodovati. Tím, že obecné soudy

nezohlednily tento zásah do osobní svobody stěžovatele a bez

ohledu na, ze zákona vyplývající, nutnost jeho propuštění

akceptovaly návrh státního zástupce a rozhodly o stěžovatelově

vazbě, porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená

v článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny.

Ústavní soud proto, aniž by již mohl vůbec dále zkoumat

důvody vazby podle § 67 písm. a), b) trestního řádu, ústavní

stížnosti pro porušení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §

82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. listopadu 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru