Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 246/06 #0Nález ÚS ze dne 17.10.2006Okamžik stanovení počátku vyživovací povinnosti - právní moc takového rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
hospodářská, so... více
Věcný rejstříkVýživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 190/43 SbNU 165
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.246.06.0
Datum vyhlášení07.11.2006
Datum podání02.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 101 odst.1, § 85 odst.3, § 98 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 246/06 ze dne 17. 10. 2006

N 190/43 SbNU 165

Okamžik stanovení počátku vyživovací povinnosti - právní moc takového rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 17. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 246/06 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 13 Co 794/2005, kterým byla uložena povinnost V. K. platit výživné na jejího nezletilého syna J. K. k rukám stěžovatele od právní moci rozsudku, kterým byl nezletilý svěřen do stěžovatelovy péče.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 13 Co 794/2005 bylo porušeno základní právo na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a základní právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 13 Co 794/2005 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 32 odst. 4 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 8. 2005 č. j. P 542/96-148 mimo jiné v tom směru, že matka je povinna s účinností od 29. 4. 2005 platit na výživu nezletilého J. K. částku 600 Kč měsíčně každého prvního dne v měsíci předem k rukám otce (stěžovatele). Dlužné výživné pro nezletilého J. K. za dobu od 29. 4. 2005 do 31. 1. 2006 ve výši 3 440 Kč je matka povinna zaplatit k rukám otce do 30 dnů od doručení tohoto rozsudku.

Okresní soud v Opavě výše citovaným rozsudkem rozhodl, že matka je povinna platit s účinností od 2. 2. 2004 na výživu nezletilého J. K. částku 800 Kč měsíčně vždy do každého prvého dne v měsíci předem k rukám otce. Dále rozhodl, že výživné již splatné za dobu od 2. 2. 2004 do 31. 8. 2005 ve výši 15 200 Kč je matka povinna splácet k rukám otce spolu s běžným výživným v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, přičemž první splátka je splatná dne 1. 9. 2005.

Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v přístupu odvolacího soudu, který stanovil vyživovací povinnost matky nikoli se zřetelem ke stavu faktickému, nýbrž pouze ke stavu právnímu. Zatímco nalézací soud vázal vznik vyživovací povinnosti matky nezletilého J. K. na moment, od kterého byl nezletilý v péči stěžovatele, odvolací soud posunul vznik této povinnosti až k momentu právní moci rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. P 542/96-52 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2005 č. j. 13 Co 134/2005-91 ve výrocích o změně výchovy nezletilého J. K. V řízení před odvolacím soudem nebyl zpochybněn fakt, že nezletilý J. K. se nacházel v péči stěžovatele od 2. 2. 2004, avšak na základě předchozího soudního rozhodnutí byl oficiálně svěřen do péče matky až do 28. 4. 2005, kdy bylo toto rozhodnutí nahrazeno rozhodnutím výše citovaným. Ohledně finančních nároků, které by stěžovatel za toto období mohl na matku nezletilého mít, odvolací soud odkázal stěžovatele na občanské soudní řízení sporné.

S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 257/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 26) stěžovatel dovozuje, že výše popsaným přístupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základního práva na ochranu rodičovské výchovy a péče a práva na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatel ve své argumentaci vychází z toho, že vyživovací povinnost nevzniká rozhodnutím soudu, nýbrž dnem narození dítěte. Z toho důvodu měl podle jeho názoru soud vázat přiznání dlužného výživného k rukám stěžovatele na faktický stav, nikoli na stav právní, který je v souvislosti se stanovením vyživovací povinnosti irelevantní.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, může Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustit od ústního jednání, jestliže s tím účastníci řízení souhlasí a od jednání nelze očekávat další objasnění věci. Na dotaz Ústavního soudu vyslovili oba účastníci souhlas s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastníci Magistrát města Opavy a V. K. se svého postavení v řízení vzdali.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Problematikou, která je předmětem této ústavní stížnosti, se Ústavní soud zabýval již ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 257/05, přičemž IV. senát Ústavního soudu nemá důvod, proč by se od tohoto rozhodnutí odchyloval. Pro stručnost zde budou uvedeny stěžejní části odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 257/05.

Ústavně právní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem je uložena zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Vyživovací povinnost, na kterou mají děti právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče, přičemž stanovení jejího rozsahu je věcí kritérií vyplývajících z konkrétních ustanovení zákona o rodině (schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů). Jinak řečeno, stát je povinen na základě čl. 32 odst. 4 Listiny poskytnout ochranu tomuto právu dětí tak, že stanoví povinnost tomu z rodičů, který o děti bezprostředně nepečuje, aby nesl náklady stanovené soudem na jeho výživu. Přitom, jak již uvedeno, konkrétní podmínky výkonu tohoto práva a jemu odpovídající povinnosti rodiče bezprostředně nepečujícího o dítě stanoví zákon o rodině. Výklad a aplikace zákona o rodině obecným soudem, který je povolán poskytovat tomuto právu ochranu (čl. 90 Ústavy České republiky), nemohou být zcela autonomní, ale je vždy třeba sledovat, zda nevybočují z rámce účelu stanoveného čl. 32 odst. 4 Listiny.

V daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že pro stanovení vyživovací povinnosti je rozhodující právní, a nikoliv faktický stav. Jinak řečeno konstatoval, že výživné lze přiznat pouze od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se mění předchozí rozhodnutí o svěření nezletilého do výchovy matce a dítě se svěřuje do výchovy otce, a to bez ohledu na prokázaný faktický stav, že nezletilý J. K. žil již od 2. 2. 2004 ve společné domácnosti se stěžovatelem. Takové závěry podle Ústavního soudu vybočují z účelu sledovaného čl. 32 odst. 4 Listiny.

Podle zákona o rodině váže vyživovací povinnost oba rodiče bez ohledu na to, do čí výchovy je nezletilé dítě svěřeno. Jestliže je dítě svěřeno do výchovy jednoho z rodičů, soud zpravidla stanoví konkrétní vyživovací povinnost pouze rodiči, kterému nebylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy. Předpokládá se totiž, že rodič, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, plní svoji vyživovací povinnost k dítěti zejména výkonem osobní péče o dítě, naturálně, poskytováním bydlení apod. (srov. Hrušáková, M., a kol.: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2005, str. 379). Zákon o rodině však nevylučuje ani to, aby soud rozhodl o výši výživného i v případě rodiče, do jehož výchovy je dítě pravomocně svěřeno, pokud vyživovací povinnost neplní.

Určuje-li pak soud vyživovací povinnost, musí stanovit její počátek, a to zásadně ode dne, kdy povinný rodič přestal k nezletilému dítěti plnit dobrovolně výživné, resp. je plnil v omezené míře; avšak za období nejdéle tři roky zpětně (Hrušáková, M., a kol.: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2005, str. 380).

Jinak řečeno, vyživovací povinnost obou rodičů, jakož i právo nezletilých dětí na ni trvá bez ohledu na to, do čí výchovy je nezletilé dítě právně svěřeno. Vychází se z toho, že rodič, do jehož výchovy bylo dítě rozhodnutímsoudu svěřeno, poskytuje výživné naturálně. Dojde-li však k situaci, kdy se nezletilé dítě od tohoto rodiče odstěhuje a sdílí společnou domácnost s druhým rodičem, přestává první rodič plnit vyživovací povinnost naturálně a je namístě, aby mu byla stanovena relutárně.

Lze tedy připustit, že rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do výchovy by mělo předcházet rozhodování o výši výživného; ze zákona o rodině však nevyplývá, že by okamžik stanovení počátku vyživovací povinnosti měl být závislý na právní moci takového rozhodnutí. Navíc nelze ani přehlédnout, žesoud může i bez návrhu předběžně upravit otázku výchovného prostředí, a neučiní-li to, nelze tuto skutečnost vyložit k tíži dětí, resp. na vrub jejich práva na splnění vyživovací povinnosti od obou rodičů. Jinak řečeno, rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů nemá konstitutivní účinky ve vztahu k vyživovací povinnosti, která váže současně oba rodiče bez ohledu na to, kterému z nich bylo dítě rozhodnutím soudu svěřeno do výchovy. Počátek stanovení vyživovací povinnosti se proto neváže na právní moc rozhodnutí soudu o svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů, nýbrž na okamžik faktické změny poměrů, tedy okamžiku, kdy jeden z rodičů přestal vyživovací povinnost určitým způsobem a v určitém rozsahu plnit, a to v případě nezletilého dítěte za období až tři roky zpětně; v případě dětí zletilých lze výživné přiznat pouze k okamžiku zahájení soudního řízení (§ 98 odst. 1 zákona o rodině).

Závěr, k němuž Krajskýsoud v Ostravě v napadeném rozhodnutí dospěl, je proto závěrem nesprávným, kterým navíc soud porušil základní právo stěžovatele a jeho nezletilého syna podle čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť mu neposkytl ochranu. Tím, že obecný soud vyloučil ze soudní ochrany tu část výživného, která odpovídala období od okamžiku, kdy se nezletilý J. K. k otci přestěhoval, až do okamžiku nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Opavě, kterým byl nezletilý J. K. svěřen do výchovy otci, porušil rovněž právo stěžovatele a nezletilého na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na to, že shora uvedené závěry plně dopadají i na projednávanou věc, Ústavnímusoudu nezbylo, než podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve výroku označené rozhodnutí zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru