Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2457/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2457.17.1
Datum podání04.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 21a odst.2

40/1964 Sb., § 415

549/1991 Sb., § 11 odst.2 písm.j

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2457/17 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Gürtlera, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017 č. j. 25 Cdo 574/2017-146, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016 č. j. 20 Co 402/2016-113 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 9. 2016 č. j. 4 C 333/2015-104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným usnesením zamítl návrhy stěžovatele na vrácení soudního poplatku ve výši 529 984 Kč ze žaloby (výrok I.) a soudního poplatku v téže výši z odvolání (výrok II.), které stěžovatel zaplatil na základě soudních výzev ze dne 18. 11. 2015 a 29. 4. 2016. Soud s odkazem na § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb."), konstatoval neopodstatněnost stěžovatelových návrhů. Uvedl, že výzvy k jejich zaplacení byly správné a dovodil, že osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. ve spojení s § 21a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě; dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), se na stěžovatele nevztahuje.

Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho výkladem a uzavřel, že osobní osvobození od soudních poplatků podle výše uvedených ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. nelze na žalobu vztáhnout, neboť stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody ve smyslu § 415 a násl. o. z., jež vychází z jeho jednání po uzavření neplatné smlouvy o převodu náhradních pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a nikoliv přímo z jeho restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. Nejde-li o nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., nenáleží stěžovateli osobní osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele zamítl. Zdůraznil, že předmětem sporu mezi účastníky byl nárok na náhradu škody, jež stěžovateli měla vzniknout vrácením kupních cen náhradních pozemků, ohledně nichž uzavřel převodní smlouvu s Pozemkovým fondem České republiky, jež byla posléze soudním rozhodnutím shledána absolutně neplatnou, a stěžovatel byl nucen vrátit kupní cenu za tyto pozemky získanou v mezidobí uskutečněným prodejem. Nejvyšší soud potvrdil jako správný názor odvolacího soudu, podle něhož se nejedná o nárok na vydání věci, ani jiný nárok uplatněný stěžovatelem jako oprávněnou osobou proti osobě povinné v režimu zákona č. 229/1991 Sb., nýbrž nárok poškozeného vůči škůdci, jenž se řídí ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody. Jde o jiný nárok, jejž nelze podřadit pod § 11 odst. 2 písm. j) zákona 549/1991 Sb., a proto ani osvobození od soudního poplatku tam upravené nedopadá na řízení o náhradu škody vzniklé následkem neplatnosti dohody, jíž měl být realizován restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. Jelikož stěžovatelem uplatněný nárok není nárokem oprávněné osoby založeným zákonem č. 229/1991 Sb., nelze nepřípustně rozšiřujícím výkladem dospět k závěru, že se na stěžovatele vztahuje osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud také připomněl, že nárok na náhradu škody uplatněný žalobou není nárokem na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným postupem státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, jenž poplatkové povinnosti podle § 11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb. nepodléhá. Dovolací soud konečně zdůraznil, že v souzené věci, tj. v řízení o otázce osvobození od soudních poplatků, nepřísluší řešit správnost právního posouzení věci samé, jež je předmětem jiného dovolacího řízení vedeného pod sp. zn. 25 Cdo 5390/2016.

Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci skutkového stavu a průběhu soudního řízení zdůraznil, že jej stát fakticky zbavil restitučního nároku a navíc řízení zahájená podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou ve smyslu § 21a odst. 2 téhož zákona osvobozena od soudních poplatků. Stěžovatel dále podrobněji uvedl, že civilní soudy přistoupily k posouzení věci a jeho postavení přísně formalisticky, že jeho žalovaný nárok by bez vadného postupu státu v rámci restituce nikdy nevznikl, a zdůraznil, že dovolací soud se navíc zcela nedostatečně vypořádal s judikaturou.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Civilní soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Ústavní soud považuje jejich argumentaci za logickou a přesvědčivou, a tedy i z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou. Jedná se o výše připomenutou argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a především Nejvyššího soudu.

Všechny tři soudy podrobně vysvětlily důvody pro posouzení věci. Nejvyšší soud jasně a zřetelně konstatoval, že v případě stěžovatelem uplatněného nároku se nejedná o nárok oprávněné osoby založené zákonem č. 229/1991 Sb. a také zdůraznil, že nelze nepřípustně rozšiřujícím výkladem dospět k závěru, že se na stěžovatele vztahuje osvobození od soudních poplatků. Ostatně obdobnou argumentaci lze nalézt již v odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu, který připomíná, že zákon č. 549/1991 Sb. je pramenem veřejného práva, jež nelze vykládat extenzivně, popř. analogicky. Tyto důvody však stěžovatel z věcného hlediska jakoby opomíjí a tedy nevěnuje pozornost civilními soudy připomínané skutečnosti, že ve stěžovatelově věci se jedná o jiný nárok, který nelze podřadit pod § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. ve spojení s § 21a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru