Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2451/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2451.15.1
Datum podání10.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2451/15 ze dne 10. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Šilara, zastoupeného Mgr. Petrem Janečkem, advokátem se sídlem Kladno, Dr. Foustky 717, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 10. 2014 č. j. 59 EC 109/2011-58 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015 č. j. 72 Co 33/2015-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na povolení obnovy řízení.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 59 EC 109/2011-36 ze dne 28. 6. 2012. Jako důvod obnovy řízení uváděl, že nemohl bez své viny použít v původním řízení důkazy, které pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí, neboť soud doručil stěžovateli návrh žaloby i samotný rozsudek na nesprávnou adresu.

Civilní soudy návrhu na obnovu řízení nevyhověly, neboť stěžovatel opíral žalobu o existenci skutečností a důkazů, které již existovaly v době vyhlášení napadeného rozsudku a stěžovatel je mohl použít. Skutečnost, že se tak nestalo z důvodů tvrzeného formálního postupu soudu při doručování písemností, nemůže být důvodem obnovy řízení. Postup soudu při doručování byl navíc shledán jako zákonu odpovídající.

Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčen, že soud vyložil právo striktně formálně a mechanicky. Uvádí, že soud sice zaslal písemnosti na adresu jeho trvalého bydliště, kterým byla ohlašovna Městského úřadu Prahy 10, nicméně soudu byla kontaktní adresa stěžovatele známa z jiného trestního případu vedeného tímto soudem, ve kterém stěžovatel figuroval jako poškozený/svědek. Rovněž další civilní žaloby týkající se stěžovatele byly vždy doručovány na jinou adresu, než shora uvedenou ohlašovnu. Stěžovatel má za to, že v právním státě musí vždy existovat možnost napravit špatný postup orgánů veřejné moci, a to bez ohledu na lingvistické formulace zákonů. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jako důvod obnovy uváděl, že bez své viny nemohl použít důkazy, které by pro něj mohly přinést příznivější rozhodnutí ve věci, a nešlo primárně o nemožnost jednat před soudem.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Podstatou námitek stěžovatele je tvrzení, že soud v původním řízení nesprávně doručoval žalobu a rozsudek na adresu jeho trvalého bydliště, aniž si z jiných spisů vedených u téhož soudu zjistil, že kontaktní adresa stěžovatele je jiná. Měl tak zapříčinit, že stěžovatel bez své viny nemohl použít důkazy, které by pro něj mohly přinést příznivější rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud ověřil, že soudy důkladně posuzovaly stěžovatelem předkládané důvody obnovy řízení a řádně se zabývaly jeho námitkami (vpodstatě shodnými jako v ústavní stížnosti). Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů, nikoliv Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují V projednávané věci je evidentní, že důkazy, o jejichž existenci stěžovatel opíral žalobu o povolení obnovy řízení, existovaly již v době vyhlášení rozsudku a důvody obnovy řízení byly dovozovány ze skutečnosti, že soud v původním řízení sám ze své vlastní iniciativy nedoručoval na jinou adresu, než adresu trvalého bydliště stěžovatele. Za dané situace nelze přijatým závěrům soudů, podle kterých nebyly splněny podmínky obnovy řízení, z ústavního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Nelze totiž odhlédnout od toho, že každý adresát nese odpovědnost za existenci funkční adresy pro doručování a je v jeho zájmu, aby si zajistil doručování písemností, pokud se na doručovací adrese nezdržuje.

Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru