Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2441/09 #1Usnesení ÚS ze dne 14.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Prostějov
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2441.09.1
Datum podání15.09.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 180d, § 171 odst.1 písm.c

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2441/09 ze dne 14. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Riegrova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 č. j. 3 Tdo 532/2009-158, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2008 č. j. 9 To 412/2008-125 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 7. 2008 č. j. 16 T 55/2008-94, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zásady presumpce práva podle čl. 40 odst. 2 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak plyne z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 7. 2008 č. j. 16 T 55/2008-94 uznán vinným ze spáchání trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. z. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2008 č. j. 9 To 412/2008-125 jako nedůvodné zamítl. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2009 č. j. 3 Tdo 532/2009-158 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Podle odsuzujícího rozsudku stěžovatel řídil v předmětném dni motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění, a mařil tak výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána. Stěžovatel kategoricky popírá, že by se dopustil jednání, které je mu napadenými rozhodnutími obecných soudů dáváno za vinu, neboť v okamžiku dopravní nehody předmětné motorové vozidlo neřídil, nacházel se v něm toliko jako spolujezdec.

3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že v učiněných závěrech ignorovaly zásadu presumpce neviny. Soud prvního stupně stěžovatelovu obhajobu bez dalšího odmítl jako ryze účelovou a dokazování prakticky nedoplnil, naopak zamítl jako nadbytečný stěžovatelův důkazní návrh na výslech svědka L. F., důkaz přibráním znalce nahradil vlastními úvahami a nepřihlédl k fotodokumentaci uložené ve spisu, z níž podle názoru stěžovatele jednoznačně vyplývá, že havarované vozidlo mělo otevřeny i dveře na straně řidiče. Odvolací soud pak nikterak nereagoval na odvoláním vznesené stěžovatelovy námitky a dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že veškeré orgány činné v trestním řízení k němu přistupovaly s "presumpcí viny" jakožto k osobě několikrát odsouzené, a to včetně policejního orgánu, který ač ihned na místě zjistil, že havarované vozidlo bylo odcizeno, neprovedl obvyklé úkony k zajištění stop. V celém řízení tak bylo podle stěžovatelova názoru porušeno jeho právo na spravedlivý proces a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 16 T 55/2008 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově.

5. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že napadená rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení stěžovatelových zákonných práv. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti.

6. Okresní soud v Prostějově ve svém vyjádření uvádí, že své závěry velmi podrobně rozvedl v odůvodnění rozsudku, detailně vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že provedl všechny nezbytné důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Nesouhlasí proto s tvrzením stěžovatele, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Celé trestní řízení probíhalo v souladu s trestním právem, na čemž nezmění nic ani fakt, že nebyl vyslechnut svědek L. F., pokud soud podle všech známých skutečností uzavřel, že jeho výpověď by do celého řízení nevnesla žádné nové skutečnosti, pokud byl vyslechnut jeho spolujezdec M. D. Soud ze spisového materiálu nezaznamenal, že by celé trestní řízení bylo vedeno v duchu presumpce viny s ohledem na minulost odsouzeného, a pokud soud v odůvodnění rozsudku poukázal na trestní minulost odsouzeného, činil tak pouze v souladu s trestním řádem při odůvodnění svého závěru o druhu a výši uloženého trestu.

7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.

III.

8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.

9. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k hodnocení provedených důkazů. K těmto jeho námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. K základní námitce stěžovatele k procesu dokazování stran neprovedení důkazu výslechem svědka L. F. a znaleckým posudkem Ústavní soud zjišťuje, že obecné soudy považovaly výslech svědka L. F. jakožto spolujezdce soudem již vyslechnutého svědka M. D., jenž byl i jedním z oznamovatelů předmětné dopravní nehody, za nadbytečný. Výpověď M. D. ostatně zcela korespondovala s výpovědí dalšího svědka R. V. Se stěžovatelovou námitkou k nepřibrání znalce se podrobně vypořádal odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí o odvolání (č.l. 127-128). Pokud jde o námitku stěžovatele, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k fotodokumentaci založené ve spisu, pak toto posouzení náleželo obecným soudům a tyto se k otázce fotodokumentace v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyslovily (č.l. 96 a 127). S poslední stěžovatelem vznesenou námitkou k neprofesionální práci policejního orgánu při zajišťování stop na havarovaném motorovém vozidle se ztotožnil, jak shledává Ústavní soud, i odvolací soud, tato námitka však k posouzení stěžovatelovy viny nemá přímý vztah.

10. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

11. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočily z mezí ústavnosti. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení uváděná stěžovatelem v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny.

12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval tvrzené porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru