Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 244/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /vyhošťovací vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné va... více
Věcný rejstříkDokazování
kontradiktornost řízení
Vyhoštění
Obhajoba
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.244.21.1
Datum podání27.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.f, čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 233, § 350c odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 244/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. T. H., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem S. K. Neumanna 2052, Varnsdorf, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. 12 To 124/2020 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2020 sp. zn. 2 T 8/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 7. 2015 č. j. 2 T 8/2015-868 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 11. 2015 č. j. 12 To 77/2015-923 odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a k trestu propadnutí náhradní hodnoty. Stěžovatel v průběhu výkonu trestu odnětí svobody požádal o podmíněné propuštění. Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. 5. 2020 č. j. 6 PP 25/2020-48 rozhodl, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody za současného stanovení zkušební doby v trvání šesti roků. Dne 15. 5. 2020 mu byl zároveň vystaven výjezdní příkaz s platností do 16. 7. 2020.

3. Dne 21. 7. 2020 krajský soud zjistil, že stěžovatel je od 12. 7. 2020 veden jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, čemuž odpovídá i skutečnost, že od 17. 7. 2020 byla jeho poslední nahlášená adresa v Přijímacím středisku Zastávka u Brna. Nebylo evidováno vycestování odsouzeného z území České republiky přes vzdušnou hranici. V návaznosti na uvedené skutečnosti krajský soud nařídil na 1. 10. 2020 vazební zasedání a shora označeným usnesením rozhodl, že stěžovatel se podle § 350c odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bere do vyhošťovací vazby, přičemž vyhošťovací vazba začíná dne 1. 10. 2020 ve 14:24 hodin.

4. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 1. 10. 2020 mezi desátou a jedenáctou hodinou převzal předvolání ze dne 25. 9. 2020 k vazebnímu zasedání, nařízenému na den 1. 10. 2020 ve 13:00 hodin. Stěžovatel stihl pouze vyrozumět svého obhájce Mgr. Marka Eichlera a požádat jej, aby se na dané vazební zasedání dostavil a obhajoval jej, což jmenovaný advokát učinil. Soudce krajského soudu se během vazebního zasedání nedotazoval na zachování lhůty určené pro přípravu. Časový úsek necelých tří hodin podle stěžovatele dostatečnou lhůtou pro přípravu řádné obhajoby není.

6. Soudce krajského soudu provedl podrobný výslech stěžovatele, kdy mu mimo jiné přičetl k tíži, že si neopatřil čestné prohlášení od družky o tom, že u ní má uloženy finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, a ani ji nepřivedl k soudu jako svědka. Státní zástupce absurdním způsobem vytýkal stěžovateli, že měl čas rozhodování o vyhošťovací vazbě předvídat a opatřit si doklad od družky či ji přivést k soudu. Žádost obhájce o odročení vazebního zasedání na jiný termín krajský soud zamítl.

7. Stěžovatel poukazuje, že do instanční stížnosti proti tomuto usnesení krajského soudu zahrnul argumentaci, podle které bylo nutné zachovat pětidenní lhůtu pro přípravu podle § 233 odst. 2 trestního řádu. Na ni vrchní soud reagoval konstatováním, že o vazbě se zásadně rozhoduje ve vazebním zasedání a pro tuto formu soudního jednání nejsou předepsané zákonné lhůty k přípravě, neboť o vazbě musí být rozhodnuto v nepřekročitelných lhůtách stanovených trestním řádem. Podle stěžovatele toto konstatování vrchního soudu přehlíží, že krajský soud nebyl vázán zákonnou lhůtou, s jejímž překročením by byly spojené konkrétní důsledky. Stěžovatel pobýval před vzetím do vazby v bydlišti své družky a jejich společných dětí, a to na adrese, kterou uvedl již při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Vrchní soud se nezabýval námitkou porušení práva na přípravu obhajoby, což byl stěžejní důvod instanční stížnosti. Stěžovatel má za to, že předmětné vazební zasedání mělo být nařízené tak, aby byla zachována lhůta pro přípravu, kterou trestní řád uplatňuje ve vztahu k veřejnému zasedání.

8. Vrchní soud, vytýká dále stěžovatel, sice neshledal, že stěžovateli bylo upřeno právo navrhnout důkazy k jeho obhajobě, avšak ve skutečnosti krajský soud neposkytl obhajobě dostatečný časový prostor pro opatření a předložení navržených důkazů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

IV. a)

Obecná východiska

10. Ústavní soud připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody je vyjádřen již v systematice Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).

11. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, zásahy do ní mohou vést k nenapravitelným následkům ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Požadavek na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

12. Dle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být zbaven svobody, leda by se tak stalo v souladu s řízením stanoveným zákonem v rámci zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody (též) osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Na toto ustanovení Úmluvy navazuje § 350c odst. 1 trestního řádu, podle kterého hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o jeho vzetí do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.

13. Vyhošťovací vazba představuje zvláštní institut, který se od obecného institutu vazby odlišuje úpravou podmínek, za nichž je přípustná. I zde platí, že vazba není opatřením sankčním, ale zajišťovacím, jehož smyslem je umožnit výkon trestu vyhoštění. Důvodem pro rozhodnutí o vyhošťovací vazbě je obava, že odsouzený bude mařit výkon tohoto trestu (nikoliv jiný důvod, který by mohl být důvodem uvalení vazby průběhu trestního stíhání podle § 67 trestního řádu). Zákon pouze demonstrativně uvádí, že pod pojem maření výkonu testu lze podřadit odůvodněnou obavu, že odsouzený se bude skrývat; tato obava však může být odůvodněna i jinými skutečnostmi. Na řízení o vyhošťovací vazbě a její přípustnou délku se vztahují ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.

14. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, a tedy i § 350c odst. 1 trestního řádu, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vyhošťovací vazby musí svědčit závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vyhošťovací vazba může být použita pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

15. Ústavní soud podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, či spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních předpisů přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by takové pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).

IV. b)

Použití obecných východisek na posuzovanou věc

16. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Jak Ústavní soud již mnohokráte uvedl, posuzování vazebních důvodů in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].

18. Také proces dokazování ve vazebních věcech se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Ústavněprávní hledisko zásady volného hodnocení důkazů vede k tomu, že když proces dokazování nevybočuje z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.

19. Ve stěžovatelově věci obecné soudy shledaly, že již dne 17. 4. 2020 byl k žádosti krajského soudu proveden dožádaným okresním soudem výslech stěžovatele, který uvedl, že po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se bude zdržovat v Teplicích, v místě bydliště své přítelkyně, má cestovní pas, ale neví, jestli je ještě platný a z České republiky je připraven odcestovat, přičemž na den 2. 5. 2020 má již zakoupenou letenku a o azyl v České republice nepožádal. Z uvedeného je patrné, že již v dubnu 2020 si odsouzený nebyl jistý platností svého cestovního pasu, avšak zakoupenou letenku měl, a přesto neučinil nic pro to, aby si obstaral platný cestovní doklad.

20. Vrchní soud výstižně konstatoval, že zmínil-li by se stěžovatel o této skutečnosti v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, nepochybně by mu byly příslušné orgány vězeňské služby schopny poradit, kdy a za jakých podmínek a na jaký úřad se má obrátit, aby si vyřídil platné cestovní doklady. Uvedené však neučinil ani poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Letenka, kterou stěžovatel krajskému soudu předložil, předpokládala let ve dvou fázích, nejprve z Prahy do Istanbulu a následujícího dne z Istanbulu do Hanoje. Neměl-li stěžovatel platný cestovní doklad, slovy vrchního soudu "by jen těžko přešel přes celní kontrolu v Turecku".

21. Soudy též poukázaly na možnost obrátit se - při problémech se získáním letenky - na zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky a tuto skutečnost oznámit krajskému soudu, který by jistě některou formu součinnosti (ať sám či ve spolupráci s Policií České republiky) poskytl. Ani tento postup však stěžovatel neuplatnil, zůstal i v uvedeném ohledu zcela pasivní.

22. Soudy též připomenuly, že stěžovateli byla při veřejném zasedání okresního soudu (nařízeném v souvislosti s jeho žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) doručena výzva k vycestování z území České republiky, a to ve lhůtě 30 dnů od propuštění. Podle obecných soudů této výzvy stěžovatel nedbal a neučinil ničeho, co by bylo možné označit za kroky směřující k realizaci trestu vyhoštění.

23. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neměl dostatečný čas pro přípravu na vazební zasedání, čímž došlo k neústavnímu omezení jeho práva na obhajobu. Obecným soudům lze přisvědčit, že lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání podle § 233 odst. 2 trestního řádu se na rozhodování o vyhošťovací vazbě při vazebním zasedání (tato forma soudního jednání se uplatnila v řízení před krajským soudem) nevztahuje. Je však nutné se při ústavněprávním přezkumu zabývat tím, zda nedošlo k jinému zásahu do stěžovatelova práva na obhajobu.

24. Z § 33 odst. 1, 5 trestního řádu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2215/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

25. Právo na osobní slyšení a kontradiktornost vazebního řízení jsou zaručeny také čl. 5 odst. 4 Úmluvy, což vyplývá z ustálené judikatury ESLP (srov. např. rozsudek ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova v. Bulharsko, stížnost č. 31195/96, § 58, a rozsudek ze dne 9. 3. 2006 Svipsta v. Lotyšsko, stížnost č. 66820/01, § 129). ESLP v rozsudku ze dne 21. 2. 2013 ve věci Vecek v. Česká republika, stížnost č. 3252/09 shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť stěžovateli nebyla doručena stížnost státního zástupce proti rozhodnutí soudu první instance o propuštění stěžovatele na svobodu a soud druhého stupně stížnosti vyhověl jen na základě spisu bez konání jednání. ESLP uvedl, že článek 5 odst. 4 Úmluvy vyžaduje, aby byly informace mající zásadní význam pro posouzení zákonnosti vazby určité osoby poskytnuty jejímu právnímu zástupci způsobem přizpůsobeným dané situaci; obhajoba musí být uvědoměna o stanoviscích podaných státním zastupitelstvím a musí mít reálnou možnost se k nim vyjádřit.

26. Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 (N 59/76 SbNU 795) konstatoval, že k naplnění ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví je nezbytné poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obhajobě a skutečný, nikoli pouze formální, přístup k právní pomoci. Dále Ústavní soud zdůraznil nutnost poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny kupř. též v nálezu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1688/19.

27. Posuzovaná věc se nicméně od uvedených případů odlišuje tím, že stěžovatel důkazy na podporu své argumentace ve vazebním zasedání označil, nicméně krajský soud část z nich zamítl coby nadbytečné. Stěžovatel navrhl odročení zasedání "na příští týden" s tím, že by předložil potvrzení, že letecké společnosti neprováděly lety do Vietnamské socialistické republiky, a případně anonymizovanou kopii potvrzení ambasády, že "takové lety nebyly". Obhájce stěžovatele též uvedl, že "v případě potřeby" předloží návrh na převzetí záruky důvěryhodné osoby (družka odsouzeného), případně písemný slib či peněžitou záruku. Tuto argumentaci stěžovatel dále doplnil v řízení o instanční stížnosti. Jak bylo uvedeno výše, soudy stěžovateli kladly k tíži, že se neobrátil se žádostí o pomoc s vycestováním na státní orgány České republiky, ačkoli k tomu měl časový prostor pěti měsíců od svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud neztrácí ze zřetele výjimečné okolnosti dané pandemickou situací a z ní se odvíjející omezení mezinárodní letecké dopravy, nicméně v uvedeném závěru obecných soudů exces neshledal.

28. Stěžovatel namítl, že v současnosti probíhá azylové řízení, nicméně s touto skutečností bližší ústavněprávní argumentaci v ústavní stížnosti (která se týká výhradně rozhodnutí o vyhošťovací vazbě) nespojil (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001 č. j. 11 Tcu 26/2000, stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003 sp. zn. Tpjn 310/2001 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. 3 Azs 56/2012-81).

29. Připomenout lze však i konstatování vrchního soudu, podle kterého se stěžovatel ani v náznaku nepokusil o jakékoli obstrukce vedoucí ke zmaření nařízeného vazebního zasedání, což se může v budoucnu při dalších eventuálních rozhodováních o trvání vazby "do výsledku pozitivně promítnout".

30. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vyhošťovací vazbě, posuzován v celku a ve všech souvislostech, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně konformním způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které vrchní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle zjištění Ústavního soudu porušeny.

31. Ústavní soud k tomu dodává, že všechny závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.

V.

Závěr

32. Na základě výše uvedeného postupoval Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru