Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2436/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - Krajské ředitelství Zlínského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/neuplatnění námitky v předchozích řízeních
Věcný rejstříkStátní zástupce
spis
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2436.10.1
Datum podání19.08.2010
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 166, § 157a, § 180 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2436/10 ze dne 26. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu J. K., právně zastoupeného Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, směřujícím proti postupu Police České republiky, Krajského ředitelství Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality 2. oddělení, č.j. KRPZ-2517-847/TČ-2009-150071-JAP, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření zakazujícího konání hlavního líčení Okresního soudu ve Vsetíně ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 110/2010, nařízené na 6. září 2010, takto:

Návrhy se odmítají.

Odůvodnění:

Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zákazu pokračování v porušování jeho základních práv a svobod a přikázání obnovení stavu před jeho porušením. Postupem Policie České republiky ve shora popsané věci mělo dojít ke zkrácení v jeho právech tím, že dne 18. června 2010, kdy mělo proběhnou dokončení seznámení se s obsahem spisu vedeného v jeho věci před podáním obžaloby, nezohlednil policejní orgán skutečnost, že navrhovatel byl pod vlivem sedativ, která mu byla aplikována téhož dne ráno z důvodu zdravotních obtíží.

Současně se domáhal vydání předběžného opatření, jímž Ústavní soud zabrání Okresnímu soudu ve Vsetíně v zahájení a konání hlavního líčení ve věci samé, které bylo nařízeno na den 6. září 2010.

S ohledem na okolnosti případu si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 110/2010. Ústavní soud se seznámil s obsahem záznamů o prostudování navrhovatele s trestním spisem ze dne 15., 16. a 18. června 2010. Rovněž se seznámil s obsahem úředního záznamu Policie České republiky ze dne 21. června t.r. (č.l. 2376 a 2377); přípisu navrhovatele ze dne 30. července 2010, jímž sdělil Okresnímu soudu ve Vsetíně zájem o doprostudování spisu (č.l. 2492-2494); sdělení navrhovatele soudu o podání ústavní stížnosti (č.l. 2501 a násl.); přípisu a vyrozumění obhájce navrhovatele státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, o přezkoumání postupu policejního orgánu (č.l. 2589 a násl.); a protokolu o hlavním líčení ze dne 6. září 2010. Poté Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek - § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována (srovnej např. nález III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243).

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů činných v trestním řízení.

Ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho základních práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí či postupu (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Právo na prostudování spisu, zakotvené v § 166 trestního řádu, je realizací práva na obhajobu zaručeného v čl. 40 odst. 3 Listiny. Postup policejního orgánu v rámci trestního řízení je pak zcela pod kontrolou státního zástupce, jemuž přísluší, například na základě podnětu obviněného (§ 157a trestního řádu), kdykoliv v řízení odstranit závady v postupu policejního orgánu. Jak je ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně patrné, navrhovatel tuto možnost využil a současně podal i ústavní stížnost. Přitom ústavní stížnost podal dříve, než byl postup policejního orgánu státním zástupcem přezkoumán. Je tedy zjevné, že navrhovatel využil dva nástroje, přičemž postup podáním ústavní stížnosti je, jak již výše uvedeno, podmíněn neúspěšným vyčerpáním všech prostředků. Ústavní soud nepřehlédl ani fakt, že navrhovatel, ač tak mohl učinit, neuplatnil u hlavního líčení námitku týkající se zkrácení v možnosti připravit se na soudní řízení ve věci. Jak je z protokolu o hlavním líčení patrné, takovou námitku uplatnil jiný obžalovaný, nikoliv však navrhovatel. Navrhovateli tedy příslušely nástroje, jimiž mohl účinně proti stavu v němž se nacházel brojit. Tyto z části využil a z části opomenul.

Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně se ve svém sdělení zcela vypořádal s námitkami, které navrhovatel užil i ve své ústavní stížnosti.

Pokud se týká požadavku navrhovatele na vydání předběžného opatření, neshledal Ústavní soud, s ohledem na výš uvedené okolnosti důvod, aby takovému návrhu vyhověl.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2010

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru