Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 243/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
právní úkon/neplatný
spoluvlastnictví/podíl
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.243.15.1
Datum podání26.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 39

72/1994 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 243/15 ze dne 3. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Marcely Otradovcové, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Hlinky 505/118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014 č. j. 26 Cdo 892/2013-215, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2012 č. j. 53 Co 588/2011-174 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. března 2011 č. j. 10 C 113/2008-104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno její žalobě, směřující proti ostatním spoluvlastníkům jednotek v domě čp. X1 v k. ú. Střešovice v Praze, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vymezení bytových jednotek. Rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že právní předchůdce stěžovatelky dne 13. 6. 2007 nabyl koupí bytovou jednotku č. X2 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku o velikosti ideálních 1749/10000 vzhledem k celku. Tuto bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu následně darovací smlouvou ze dne 7. 12. 2008 převedl na svoji matku - stěžovatelku. V mezidobí zjistil, že prohlášení vlastníka ze dne 20. 6. 2001, jimž byly v budově vedle dosavadních čtyř bytových jednotek (vymezených prohlášením původního vlastníka z roku 1996) vymezeny další čtyři nebytové jednotky v prostoru půdy domu, bylo vydáno v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen "zákon č. 72/1994 Sb."), neboť v podkroví budovy žádné nebytové jednotky fakticky neexistovaly a správně podle zákona č. 72/1994 Sb. mělo dojít k uzavření smlouvy o výstavbě. Prohlášení vlastníka je proto neplatným právním úkonem, takže právní předchůdce stěžovatelky po právu měl nabýt z titulu spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemcích ideální podíl ve výši 2569/10000 náležejících k bytové jednotce č. X2 podle původního prohlášení vlastníka z roku 1996.

Žalobě nebylo vyhověno, neboť soudy dospěly k závěru, že prohlášení vlastníka z roku 2001 není neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 a § 39 občanského zákoníku. Prohlášení vlastníka bylo jednoznačným projevem vůle všech vlastníků bytových jednotek v budově a vyjadřovalo jejich vůli změnit stavební i právní stav domu a v půdním prostoru domu vybudovat nové jednotky. Fakticky stav domu a jednotek v něm se nacházejících trval několik let a byl respektován všemi spoluvlastníky. I když tehdejší vlastníci jednotek neuzavřeli smlouvu o výstavbě, v důsledku níž mělo dojít ke vzniku nových jednotek a ke změně ve výši spoluvlastnických podílu na společných prostorách domu a pozemku, je třeba mít na zřeteli, že v soukromoprávní sféře je namístě na neplatnost právních úkonů nahlížet restriktivně a každý zákonný zásah do této sféry vnímat jako omezení autonomní vůle soukromoprávních subjektů. Pakliže je prohlášení vlastníka ze dne 20. 6. 2001 obsahově jednoznačným a souhlasným projevem vůle tehdejších spoluvlastníků, není dán důvod, aby byl považován za neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem. Na stěžovatelce i jejím právním předchůdci bylo, aby přijali právní stav domu v podobě, v jaké se nacházel v době, kdy uzavřeli kupní (2007) a darovací smlouvu (2008).

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Je nadále přesvědčena, že prohlášení vlastníka ze dne 20. 6. 2001 je neplatné, neboť bylo učiněno v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb. Na základě neplatného prohlášení vlastníka ze dne 20. 6. 2001 nemohlo vzniknout vlastnické právo k údajně nově vymezeným nebytovým jednotkám a s nimi spojeným spoluvlastnickým podílům k budově a pozemku. Nově vzniklé jednotky vymezené na základě tohoto prohlášení vlastníka neexistují a podíl stěžovatelky na společných částech budovy a pozemku proto činí navzdory stavu zápisu v katastru nemovitostí 2569/10000, jak je vymezen v původním prohlášení vlastníka k bytové jednotce č. X2. Dále namítá, že soudy, včetně soudu dovolacího, se dostatečně nevypořádaly s jí předkládanou argumentací.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil.

Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž z kontextu všech okolností případu lze dovodit platnost prohlášení vlastníka ze dne 20. 6. 2001 a nezbytnost akceptovat právní stav domu v podobě, v jaké se nacházel v době uzavření kupní (2007) a darovací smlouvy (2008).

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Z ústavněprávního pohledu lze toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není dovolací důvod naplněn. Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání zpochybňoval.

Ústavní soud připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat. Stěžovatelce, resp. jejímu předchůdci bylo při uzavírání kupní smlouvy známo, co je předmětem kupní smlouvy, za co platí kupní cenu a byl jim znám právní stav domu evidovaného v katastru nemovitostí. Tedy že prodávající je vlastnicí bytové jednotky X2 a podílu k budově a pozemku ve velikosti ideálních 1749/10000 vzhledem k celku. Podle přesvědčení Ústavního soudu se lze ztotožnit i s názorem městského soudu, že postoj stěžovatelky, která si musela být vědoma, že platnou smlouvou nemohla nabýt více práv, než měla prodávající a nyní se snaží soudní cestou zvrátit uspořádání ve svůj prospěch na úkor ostatních vlastníků, je v rozporu s obecným zájmem na tom, aby ujednání smluvních stran byla v maximální možné míře považována za platná a byla respektována.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru