Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2428/17 #1Usnesení ÚS ze dne 01.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - pro místní rozvoj
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Správní řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2428.17.1
Datum podání02.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2428/17 ze dne 1. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 30 Cdo 6059/2016-103, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1. Městského soudu v Praze, 2. Obvodního soudu pro Prahu 1 a 3. České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 2. srpna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Jiří Hovorka (dále také "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle článku 36 odst. 3 Listiny. Současně stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl porušen článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článek 1 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 18 C 31/2013 spor, v němž se stěžovatel (žalobce) domáhal, aby soud prvního stupně uložil České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit žalobci částku 500 000 Kč z titulu odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem.

2) Skutkový stav věci byl následující. Žalobce při pobytu v Praze přebývá u své matky, která bydlí v sousedství baru La Fuente (dále jen "bar"), jenž se nachází na adrese P. Bar je prý dlouhodobě provozován v rozporu s kolaudačním souhlasem, čímž dochází k rušení nočního klidu. Žalobce se v období dvou let obrátil celkem dvaadvacetkrát s podnětem k zahájení správního řízení na Úřad městské části Praha 6 (dále jen "správní orgán"). Správní orgán se však podněty žalobce nezabýval v zákonných lhůtách a nezjednal nápravu. Tím údajně žalobci vznikla nemajetková újma ve výši 500 000 Kč, neboť daná situace se negativně promítla v jeho rodinném životě.

3) Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji rozsudkem ze dne 22. března 2016 č. j. 18 C 31/2013-57 zamítl. V odůvodnění svého rozsudku přitom vyšel ze závěrů obsažených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č. j. 12 Co 124/2015-183, jímž byl změněn původně částečně vyhovující rozsudek téhož soudu ze dne 14. ledna 2015 č. j. 25 C 62/2013-126, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. ledna 2015 č. j. 25 C 62/2013-149, tak, že (skutkově obdobná) žaloba matky žalobce se zamítá.

4) K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. srpna 2016 č. j. 23 Co 248/2016-82 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud velmi podrobně vysvětlil, proč nepovažoval postup správního orgánu za "důležitou, podstatnou a značnou" příčinu údajné újmy žalobce. K tomu připomenul, že ve věci již proběhla tři správní řízení, která však zásah do práv žalobce a jeho matky nejenže neodvrátila, ale s ohledem na problematickou důkazní situaci nevedla ve dvou případech ani k postihu provozovatelů baru. Dle odvolacího soudu proto nelze dospět k závěru, že provozovatelé baru by v případě rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu (na základě podnětů žalobce) do budoucna kolaudační souhlas respektovali.

5) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 30. května 2017 č. j. 30 Cdo 6059/2016-103 odmítl, jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a dovoláním se proto nemohl meritorně zabývat. Na okraj odůvodnění svého usnesení dovolací soud připomenul, že o nároku stejné povahy, uplatněném matkou žalobce, již Nejvyšší soud jednou rozhodoval, přičemž ústavní stížnost proti jeho usnesení ze dne 19. července 2016 č. j. 30 Cdo 404/2016-209, Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3214/16 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rámci dovolání poukazoval na pochybení odvolacího soudu při hodnocení příčinné souvislosti mezi údajně nesprávným úředním postupem správního orgánu a tvrzenou nemajetkovou újmou. Odvolací soud dle stěžovatele řádně neodůvodnil, mezi jakými skutečnostmi měla být příčinná souvislost založena a zda případně byly dány takové okolnosti, které příčinnou souvislost v dané věci vylučovaly.

Dle stěžovatele obecné soudy zcela opomenuly, že "je prokazatelné, že došlo k porušení podmínek kolaudačního souhlasu (nikoli k rušení nočního klidu ve smyslu veřejného pořádku), tudíž je vysoce pravděpodobné, že by došlo ke správnímu potrestání provozovatelů." V tomto směru stěžovatel dále uvádí, že fakt, že ke správnímu potrestání by došlo pouze, kdyby správní orgán postupoval v souladu se zákonem, nelze přičítat k jeho tíži. Stěžovatel je přesvědčen, že má právo na to, aby správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a vydávaly správná a zákonná rozhodnutí, kontrolovaly dodržování zákona, vydaných rozhodnutí a v případě jejich porušování takové jednání trestaly.

Ve vztahu k dovolacím soudem citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, uveřejněnému ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, části občanskoprávní a obchodní pod číslem 56/2014, stěžovatel namítá, že označené rozhodnutí na poměry projednávané věci nedopadá.

Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel předestírá vlastní právní posouzení dané věci, dle něhož nečinnost správního orgánu, který prokazatelně ignoroval porušování kolaudačního souhlasu, představovala "skutečně bezprostřední příčinu" vzniku nemajetkové újmy na straně stěžovatele způsobené dlouhodobým obtěžováním hlukem linoucím se z baru, provozovaného v rozporu s kolaudačním souhlasem a "v zásadě se souhlasem" správního orgánu.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadené usnesení dovolacího soudu a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že dovolací soud nesprávně posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné, ačkoliv se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve zbytku představuje polemiku s právními závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení skutkového stavu věci.

Již na úvod Ústavní soud konstatuje, že souhlasí se závěry dovolacího soudu v tom směru, že na otázce posouzení příčinné souvislosti - ačkoliv se jí odvolací soud podrobně věnoval - rozsudek dovolacího soudu nezávisí. Z hlediska posouzení důvodnosti žaloby stěžovatele bylo stěžejní právní posouzení, zda úřední postup správního orgánu lze kvalifikovat jako "nesprávný" ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu a zároveň, zda takové jednání správního orgánu může představovat příčinu nemajetkové újmy vzniklé stěžovateli.

Ústavní soud poukazuje na obecnými soudy opakovaně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, z něhož plyne, že "[s]kutečnost, že řízení o přestupku z jakéhokoliv důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, kdo přestupek spáchal (kdo je viníkem), není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu." Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že označené rozhodnutí vychází z odlišného skutkového základu, avšak ve vztahu k projednávané věci vykazuje dílčí shodné prvky, které jsou pro její posouzení rozhodné.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odkázal na důvody rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č. j. 12 Co 124/2015-183, z něhož se podává, že vzhledem k průběhu předchozích správních řízení nebylo možné nevyřízení dalších opakovaných podnětů žalobce správním orgánem považovat za porušení zákonných povinností při výkonu jeho dozorové činnosti.

Ústavní soud připomíná, že správní orgán v projednávané věci zahájil celkem tři správní řízení (v období od prosince 2009 do března 2011). Pouze v případě prvního z nich vydal pravomocné rozhodnutí, jímž byla provozovatelům baru uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. Ve zbývajících dvou případech byla rozhodnutí správního orgánu zrušena z důvodu nedostatku důkazů. Správní orgán zároveň v roce 2010 požádal o součinnost městskou policii a Hygienickou stanici hlavního města Prahy. Úřední záznamy městské policie však nebyly zjevně způsobilé prokazatelně určit míru hluku z hudební aparatury používané v baru. Měření Hygienické stanice hlavního města Prahy nebylo možné v důsledku vysokého okolního hluku vyhodnotit. V prosinci roku 2009 Hygienická stanice hlavního města Prahy s tehdejší provozovatelkou baru vyjednala dílčí protihluková opatření. Od května 2010 začala tehdejší provozovatelka baru používat pevné nastavení regulátoru hlasitosti na hudební aparatuře (tzv. limiter). Ve středu 12. října 2011 provedli v baru neohlášené místní šetření pracovníci Veřejného ochránce práv, z něhož vyplynulo, že o půlnoci byla hudba tak hlasitá, že neumožňovala konverzaci hostů. Ve středu 4. dubna 2012 proběhla v klubu předem neohlášená kontrola správního orgánu. Dle zjištění kontroly v klubu hrála nerušící hudba. Uvedené zjištění, ve spojení s prohlášením obchodní společnosti nastavující limiter, považoval správní orgán za vyřešení otázky, zda je klub užíván v rozporu s kolaudačním souhlasem.

Poté, co poslední ve věci zahájené správní řízení bylo zastaveno rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. S-MHMP 447325/2011/Ost/Ja, řešil správní orgán danou věc předem neohlášenou kontrolou, jejíž výsledky neodůvodňovaly zahájení správního řízení pro jiný správní delikt dle § 180 odst. 1 písm. i) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. prosince 2012.

Ze shrnutí průběhu dané kauzy je zřejmé, že problematické bylo již samotné prokázání porušení kolaudačního souhlasu provozovateli baru. Tvrzení stěžovatele, že "je prokazatelné, že došlo k porušení podmínek kolaudačního souhlasu" nemohlo v tomto ohledu představovat dostatečnou důkazní základnu pro uložení pokuty ve správním řízení.

Stejně tak nepředstavovala nesprávný úřední postup skutečnost, že správní orgán nereagoval na každý podnět stěžovatele jednotlivě, resp. že na základě každého podnětu stěžovatele nezahájil správní řízení. Takový postup správního orgánu je totiž nezbytné vnímat v celkovém kontextu kauzy, kde stěžejním bylo adekvátní podchycení důkazní situace in concreto, nikoliv až ex post.

Stěžovatel předpokládá, že jeho podněty měly automaticky vést k vydání rozhodnutí o tom, že provozovatelé baru užívali stavbu v rozporu s kolaudačním souhlasem. Ústavní soud však upozorňuje, že stěžovatel nemá ústavně zaručené právo na to, aby výsledkem jeho podnětu bylo zahájení správního řízení, které následně vyústí v uložení pokuty konkrétní osobě. Takové právo totiž obecně nemá ani oznamovatel trestného činu či poškozený (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2017 sp. zn. IV. ÚS 4262/16, či ze dne 30. července 2014 sp. zn. III. ÚS 2343/14). Nárok na uložení správní sankce zde náleží pouze státu, nikoliv konkrétní osobě, která se cítí být jiným správním deliktem dotčena na svých právech (ta má navíc k dispozici např. občanskoprávní sousedskou žalobu).

Ústavní soud je proto ve shodě s dovolacím soudem přesvědčen, že odvolací soud (jakkoliv se danou otázkou výslovně nezabýval a vyšel z rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu vydaného ve věci matky stěžovatele) se při svém rozhodování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání stěžovatele bylo třeba kvalifikovat jako nepřípustné.

Ústavní soud nemohl akceptovat ani argument stěžovatele založený na tvrzení, že "viníkem" hluku byl správní orgán, který vydal kolaudační souhlas s podmínkami, jejichž dodržení pak nebyl schopen kontrolovat, nikoliv provozovatelé baru. Taková úvaha stěžovatele je nelogická, neboť účelově odhlíží od toho, že bezprostřední příčinou tvrzené nemajetkové újmy mohla být jedině zvýšená hlučnost v okolí bydliště matky stěžovatele, způsobená provozem baru v rozporu s kolaudačním povolením (které stanovilo hlukový limit pro jeho provoz). Ad absurdum by taková argumentace vedla k závěru, že stát by měl být odpovědný např. za pracovní úraz zaměstnance způsobený v důsledku nedodržování příslušných ustanovení zákoníku práce o bezpečnosti práce zaměstnavatelem, neboť stát důsledně nekontroloval, zda zaměstnavatelé tato ustanovení v praxi naplňují. Právě na takovém výkladu je fakticky vybudovaná celá argumentace stěžovatele.

Zbývá dodat, že ačkoliv stěžovatel napadá usnesení dovolacího soudu v plném rozsahu, proti výroku o nákladech dovolacího řízení nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou argumentaci. Ústavní soud se jím proto blíže nezabýval.

Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nebylo způsobilé zasáhnout do základního práva stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces, případně do práva na náhradu škody způsobené nesprávním úředním postupem. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru