Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2418/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPracovní poměr
Diskriminace
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2418.14.1
Datum podání18.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2418/14 ze dne 9. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Miloše Goluboviče, právně zastoupeného advokátem Mgr. Vojtěchem Veverkou, nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. 8 C 168/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 62 Co 169/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 755/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 18. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči svému dosavadnímu zaměstnavateli, kterým byly České aerolinie a. s., určení neplatnosti skončení pracovního poměru pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Svoji žalobu opřel o to, že skončení pracovního poměru mělo jednoznačně diskriminační charakter, neboť jeho nadřízení se snažili po delší dobu, pravděpodobně z důvodu jeho národnosti, rozličným diskriminačním jednáním, vykazujícím znaky tzv. bossingu, docílit toho, aby jeho pracovní poměr skončil. Stěžovatel tvrdí, že když se zaměstnavateli nepodařilo zbavit se jej prostřednictvím šikany při přezkoušení profesní způsobilosti, využil situace a v rámci připravované organizační změny propustil jej současně s dalšími pracovníky. Stěžovatel byl do té doby hodnocen za své pracovní výkony veskrze kladně. Navíc stěžovatel neměl být propuštěn i s ohledem na tzv. senioritu, neboť délka praxe v oboru byla u něj delší, než praxe jiných zaměstnanců.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že předmětná výpověď splňuje všechny formální náležitosti, přičemž zaměstnavatel v řízení prokázal, že se žalobce stal nadbytečným v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně spočívající ve zrušení jeho pracovního místa. K podanému odvolání městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle mínění odvolacího soudu stěžovatel neposkytl dostačující tvrzení ohledně tvrzené diskriminace. Podle ustálené soudní praxe rozhoduje o výběru nadbytečného zaměstnance sám zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy snažil prokázat, že zaměstnavatel vůči němu dlouhodobě, též z důvodů spočívajících v jeho etnickém původu, postupoval nepřiměřeně a snažil se jej šikanovat a následně využil nedobré ekonomické situace k tomu, aby stěžovatele z důvodu jeho etnického původu propustil. Stěžovatel přitom navrhl celou řadu svědků a rovněž navrhl provedení důkazu zvukovým záznamem, který si stěžovatel pořídil o tom, jakým způsobem nadřízení pracovníci prováděli jeho šikanu. Žádný z navržených důkazů obecné soudy neprovedly, a to s odkazem na to, že jsou nadbytečné.

Stěžovatel podrobil ve svém návrhu výklad ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce kritice, v níž vyšel z jeho historických souvislostí, které jsou poplatné době, kdy byl zákoník práce přijat. Od 60. let 20. stolení došlo ke změně nejen ekonomického a politického systému, ale též řady právních předpisů, jež mají zamezit zcela volné úvaze zaměstnavatele při nakládání s právy zaměstnanců. Za daného stavu věci je neudržitelné, aby se rozhodovací praxe v pracovněprávní věci zkostnatěle a mechanicky odvozovala od judikatury, která byla vydána za zcela jiného společenského zřízení.

Podle náhledu stěžovatele právní přezkum ze strany obecných soudů musí být širší, než pouhé formální zkoumání toho, zda příslušný zaměstnavatel učinil rozhodnutí o organizační změně či nikoliv. Soudy musí přezkoumat i případné excesy zaměstnavatelů při výběru konkrétního propuštěného zaměstnance. V opačném případě by bylo připuštěno, že v českém právním řádu fakticky existuje možnost dát zaměstnanci výpověď bez uvedení důvodu.

V souvislosti s výše uvedeným odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1609/08, podle něhož provádění organizačních změn je přirozené a nutné, ovšem tato svoboda zaměstnavatele nutně podléhá korektivu v podobě zákazu rozlišovat osoby, jichž se změny dotknou, podle nepřijatelných kritérií zapovězených listinou. Ústavní soud tak obecným soudům v minulosti vytknul, že není jen věcí zaměstnavatele, které zaměstnance v případě organizačních změn vybere jako nadbytečné. Obecné soudy se musí vždy zabývat i tím, zda nedošlo k výběru podle nepřijatelných kritérií zapovězených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy pochybily, pokud výše nastíněné dokazování neprovedly s poukazem na to, že nejsou oprávněny přezkoumávat rozhodnutí zaměstnavatele o výběru nadbytečných zaměstnanců.

Stěžovatel má za to, že z výše uvedených důvodů došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou má garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli, případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná.

V projednávaném případě nelze dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že by se obecné soudy otázkou jeho diskriminace nezabývaly, případně že by se v souvislosti s jeho propuštěním pro nadbytečnost omezily toliko na formální přezkum spočívající v ověření toho, zda zaměstnavatel přistoupil oprávněně k provedení organizační změny či nikoliv.

Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1609/08, je zjevné, že tento nelze na daný případ aplikovat, neboť v něm stěžovatel na základě objektivních skutečností prokázal diskriminační kritérium, spočívající ve věku zaměstnanců. Vyšel přitom ze statistických údajů, podle nichž byli nadbytečnými shledání z 80% zaměstnanci starší 50 let a nově přijati byli z 93% zaměstnanci mladší 28 let.

Obecné soudy se zabývaly okolnostmi propuštění stěžovatele, přičemž dospěly k závěru, že k organizačním změnám bylo přistoupeno z důvodu poklesu vytíženosti jednotlivých pilotů. V letech 2009 - 2011 došlo u všech kategorií pilotů k poklesu počtu letových hodin, přičemž po jejich propuštění nové pozice vytvořeny nebyly. Nalézací soud se v rámci svého odůvodnění rovněž zabýval tím, proč nelze při propouštění zaměstnanců přihlížet k principu tzv. seniority. Faktický výběr zaměstnanců byl prováděn s ohledem na pracovní výsledky a zkušenosti jednotlivých pilotů.

Obecné soudy se dále neopomněly vypořádat s tím, proč nepřipustily provedení některých důkazů. Stran důkazu nahrávkou vyšly soudy z toho, že tato byla pořízena v rozporu se zákonem, neboť k ní nedaly souhlas dotčené subjekty. Odkazuje-li stěžovatel na zaměstnance, který mu sdělil, že jeho problémem je jeho etnický původ, jedná se o pouhé tvrzení, nepodložené svědectvím blíže konkretizovaného svědka. Navíc, jak uvedl obvodní soud, po tomto sdělení byl stěžovatel kariérně povýšen a k propuštění došlo až po sedmi letech od pronesení tvrzeného hodnotícího výroku.

Podle náhledu Ústavního soudu lze rozhodnutí obecných soudů považovat za ústavně konformní, neboť tyto se v nich zabývaly nejen souvislostmi provedené organizační změny, ale též tím, zda nebyl stěžovatel propuštěn na základě určitého diskriminačního kritéria. Je nepochybné, že prokázání diskriminačního kritéria může být poměrně obtížné, nicméně to ještě neznamená, že by bez prokázání alespoň základních souvislostí mohlo dojít k obrácení důkazního břemene a tím přenosu důkazní povinnosti na zaměstnavatele. Touto otázkou se ostatně dostatečně zabýval již odvolací soud.

Napadá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, lze konstatovat, že je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní dokazování doplnit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nepřipustily výslech některých jím navržených svědků pro nadbytečnost, pak již v ústavní stížnosti neuvádí, v čem by měly být navržené svědecké výpovědi přínosem pro objasnění skutkového stavu, případně, jak by skutkový stav již zjištěný mohl být na jejich základě změněn.

Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbývá, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru