Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2416/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2416.17.1
Datum podání01.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2416/17 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem Plzeň, nám. Republiky 28, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 98/2017-350 ze dne 25. 4. 2017 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 99 Nc 16/2016-270 ze dne 15. 11. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 7. odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí stěžovatele tak, že byly svěřeny do výchovy matky a rozhodnuto o výživném a dlužném výživném.

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože neobsahují řádné odůvodnění a rozbor celé situace. Zejména poukazuje na to, že nezletilý syn v jeho péči tráví více než polovinu času a svěření do péče matky tak ve skutečnosti není jeho přáním. V řízení nebyly vypracovány znalecké posudky, ale pouze předestřena psychologická vyšetření. Nebyly respektovány nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/16 a I. ÚS 3216/13. Stěžovatel dále nesouhlasí se stanovenou výší výživného. Namítá, že soudy nezohlednily obnovení jeho depresivního stavu, který mu brání najít si vhodné zaměstnání, nezohlednily situaci na trhu práce, vycházely z chybně zjištěné výše jeho příjmu a nesprávně dovodily, že na výživné je možné použít i úspory obou rodičů.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zúžuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Domáhá se přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy především zohlednily přání nezletilých dětí, které opakovaně, syn i písemně, sdělily, že si přejí být v péči matky. Otce mají rády, chtějí se s ním stýkat, ale mají pochyby, že by péči o ně zvládl. Obě děti jsou přitom ve věku, kdy jsou schopny svůj názor sdělit. Podle zprávy psycholožky matka vytváří citově stabilní přehledné a výchovně čitelné prostředí se zájmem o potřeby dětí. Vazba na otce je slabší i v důsledku jeho menší citové a časové investice v minulosti. Opatrovník doporučil svěření dětí do péče matky. Nebylo zjištěno, že by matka děti negativně ovlivňovala a bránila jim ve styku s otcem. Soudy rovněž řádně zdůvodnily neprovedení znaleckého posudku, a to tím, že s ohledem na zjištěný skutkový stav se znalecký posudek jevil jako nadbytečný a pro děti zatěžující. Trváním na jeho vypracování by došlo k protahování řízení a zhoršení vzájemných rodinných vztahů. Odvolací soud poukázal i na důkazy předložené stěžovatelem, z nichž vyplývá jeho neutěšený psychický stav, který je spojen se sníženou schopností reagovat, vyjadřovat se a se ztrátou energie. Vzal v úvahu i konfliktní vztahy mezi rodiči, kteří nejsou schopni spolupracovat a domlouvat se.

Pokud jde o námitky týkající se výživného, Ústavní soud uvádí, jak k této otázce ustáleně judikuje, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá právě do pravomoci civilních soudů, je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné.

Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že soudy se řádně zabývaly všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného, přičemž krajský soud částečně vyhověl odvolání stěžovatele a výživné na obě děti podstatně snížil, stejně jako snížil dlužné výživné. Pokud jde o úspory, soud vycházel z částky připadající pouze otci. Ústavní soud dodává, že nemůže nahrazovat skutkové a právní posouzení majetkových poměrů účastníků řízení provedené civilním soudem a přehodnocovat výši výživného.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Z ústavního hlediska není jejich závěrům co vytknout.

K poukazu stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy Ústavní soud především zdůrazňuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu odpovídá i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. V projednávané věci je přitom zřejmé, že matka otci ve styku s dětmi nijak nebrání a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů.

Ústavní soud zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde k podstatné změně poměrů.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru