Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2413/18 #1Usnesení ÚS ze dne 09.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náleži... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
exekutor
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2413.18.1
Datum podání16.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2413/18 ze dne 9. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Grosama, zastoupeného Mgr. Tomášem Zahumenským, advokátem, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek - Místek, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2018 č. j. 11 Co 63/2018-294, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace DATART INTERNATIONAL, a. s., sídlem Křižíkova 148/34, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

2. Z ústavní stížnosti, rozsudku městského soudu a stěžovatelem přiložených dalších soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 2 532 401,10 Kč s příslušenstvím, neboť byla toho názoru, že se stěžovatel jako soudní exekutor na její úkor bezdůvodně obohatil, resp. jí způsobil škodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 5. 2017 (stěžovatel toto datum bez vysvětlení zpochybňuje) č. j. 4 C 227/2013-250 žalobu zamítl (výrok I) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 421 715,80 Kč (výrok II). Rozsudek obvodního soudu není ústavní stížností napaden.

4. K odvolání vedlejší účastnice městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 127 347 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

5. Městský soud v odůvodnění uvedl, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně v meritorní části rozsudku za správné, a proto je potvrdil. Výrok II rozsudku obvodního soudu týkající se nákladů řízení však odvolací soud posoudil jako nesprávný. Podle městského soudu obvodní soud pochybil tím, že stěžovateli, jenž byl zastoupen advokátem a v jehož úřední činnosti měl spor projednávaný před obecnými soudy podstatu, přiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 ze dne 12. 4. 2016 (N 62/81 SbNU 81) (citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi NALUS - viz http://nalus.usoud.cz). Proto nepovažoval náklady na zastoupení advokátem za účelně vynaložené. Městský soud konstatoval, že se v projednávaném případě nejednalo o problematiku velmi specializovanou, obtížnou či dosud neřešenou, ani o problematiku s mezinárodním prvkem či problematiku vyžadující znalosti cizího práva nebo jazykové znalosti. Obdobné stanovisko zaujal i stran nákladů odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu porušuje jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku zaručeného čl. 11 Listiny, práva na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na rovnost v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále je přesvědčen, že v jeho případě byly porušeny záruky dané čl. 3 odst. 1 Listiny.

7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav a konstatuje, že v jeho případě je důvod pro zásah Ústavního soudu, navzdory tomu, že svou ústavní stížnost primárně směřuje do výrokové části spojené s náklady řízení (byť petit ústavní stížnosti míří na celý rozsudek městského soudu). To opírá o citace z nálezu sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257) a nálezu sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319).

8. Dále stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu je zcela nedostatečně odůvodněn, z čehož usuzuje, že je nepřezkoumatelný, neboť není jasné, proč městský soud dospěl ke svému závěru a jak se vypořádal s námitkami stěžovatele. To je podle něj v rozporu se závěry, které Ústavní soud vyslovil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3050/17 ze dne 10. 1. 2018. Podle názoru stěžovatele je odkaz městského soudu na shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3916/14 nedostatečný a nijak nereflektuje námitky, které stěžovatel proti tomuto nálezu vznesl. Městský soud se podle názoru stěžovatele také nijak nevypořádal se skutečností, že již od roku 2016 není soudním exekutorem a nemůže tak právní spory dotýkající se výkonu činnosti exekutora řešit bez právní pomoci. Stěžovatel je dále přesvědčen, že spor projednávaný před obecnými soudy byl komplikované povahy, která nebyla dosud řešena, a městský soud měl - pokud měl opačný názor - toto stanovisko stěžovatele argumentačně vyvrátit a ne pouze popřít.

9. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítá, že městský soud popřel zásadu legitimního očekávání, neboť shora citovaný nález I. ÚS 3916/14, na který se v odůvodnění svého rozsudku odvolává, byl vyhlášen až dlouho po zahájení řízení v jeho věci. To považuje za rozporné se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435) a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018. Stěžovatel je přesvědčen, že mohl důvodně očekávat, že kritérium účelnosti vynaložených nákladů bude posuzováno v kontextu všech okolností řízení a nikoli pouze tím, že byl soudním exekutorem. Postup uplatněný městským soudem považuje za formalistický, neboť mechanicky aplikuje nález Ústavního soudu, což znamená, že takové rozhodnutí zasahuje do jeho legitimního očekávání a základního práva na soudní ochranu.

10. Stěžovatel rovněž shledává ústavní stížností napadený rozsudek jako překvapivý, neboť mu městský soud neumožnil tvrdit a prokazovat skutečnosti, které by jeho závěr o neúčelnosti vynaložených nákladů zpochybnily. Stěžovatel sice uvedl některé námitky, neboť odvolání vedlejšího účastníka mířilo i tímto směrem, avšak považuje za zásah do svých základních práv, že jej městský soud neupozornil, že se chystá rozhodnout jinak, než jak rozhodl obvodní soud.

11. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3916/14 a je přesvědčen, že závěry v něm obsažené nejsou přesvědčivé a jsou v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Podle jeho názoru je úspěch ve věci základní pravidlo, které reguluje náhrady nákladů řízení. Nález sp. zn. I. ÚS 3916/14 tuto zásadu popřel a dostal se tak - dle tvrzení stěžovatele - do rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1674/14 ze dne 23. 9. 2014 (N 174/74 SbNU 511), nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nálezem sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507) a nálezem sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99). Z těchto nálezů stěžovatel vyvozuje, že náhradu nákladů řízení lze nepřiznat pouze těm subjektům, které jsou navázány na státní rozpočet a mají materiální a personální vybavení k tomu, aby hájily své zájmy samy. Stěžovatel se domnívá, že soudní exekutor do této kategorie nespadá. Dále se domnívá, že nález I. ÚS 3916/14 je v rozporu se závěry, které obsahuje nález sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 43/72 SbNU 501). Z těchto důvodů má být stěžovatel jako soudní exekutor diskriminován.

12. Stěžovatel dále navrhuje předložení věci plénu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je přesvědčen, že judikatura Ústavního soudu je rozporná, a proto by o věci mělo rozhodnout plénum a revidovat závěry vyslovené v nálezu I. ÚS 3916/14.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť nejsou naplněny podmínky předvídané § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud setrvává na stanovisku, že rozhodování o nákladech soudního řízení je nedílnou součástí řízení jako celku a případné vady v tomto postupu obecných soudů zpravidla nemají takovou intenzitu, která by vyvolala porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2014/18 ze dne 26. 7. 2018). Ústavněprávní rozměr získávají rozhodnutí o nákladech řízení pouze ve výjimečných případech, a to zejména v těch, ve kterých je úvaha soudu důsledkem svévole, rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně se nákladový výrok ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Z ústavní stížností napadeného rozsudku plyne, že se městský soud otázkou náhrady nákladů řízení zabýval dostatečně a v rozsahu, jaký tomu odpovídá. Jeho interpretace a aplikace podústavního práva nepředstavuje extrémní exces, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu.

16. Ústavní soud také připomíná, že městský soud postupoval v souladu s názory vyslovenými ve stěžovatelem kritizovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14, a to nikoli mechanicky, ale s přihlédnutím k povaze sporu a dalším relevantním okolnostem, tedy tak, jak vyvozuje stěžovatel ze shora citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13 (viz bod 15 nálezu). Dovodit nelze také překvapivost rozhodnutí městského soudu. Z rozsudku je patrné, že městský soud se přiklonil k názoru prezentovanému vedlejší účastnicí, který byl stěžovateli znám.

17. Stěžovatel dále navrhuje, aby věc byla předložena plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Příslušný senát však nedospěl k názoru, který by se odlišoval od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v jiném nálezu, a který jedině by takový postup odůvodňoval. A to i přes obecnou polemiku stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti, založenou na citacích z jiných nálezů, které však byly vytrženy z kontextu konkrétního případu. Ústavní soud připomíná, že postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu nevytváří mechanismus, který by obecně směřoval k revizi nálezu, se kterým stěžovatelé nesouhlasí. Takovou pravomoc Ústavní soud nemá.

18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru