Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2413/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /právo na přístup k jiným voleným a veřejným funkcím
pravomoc a činnost ústavních or... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Odvolání
soudce/kárné řízení/opatření
soudce
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2413.15.1
Datum podání06.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 21 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 87 odst.1, § 88 odst.1 písm.d

7/2002 Sb., § 19 odst.1, § 12 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2413/15 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Jarmily Hoškové, předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5, právně zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, Praha 1, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015 č. j. 11 Kss 4/2014-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla podle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb.") uznána vinnou v kárném řízení o kárné odpovědnosti soudce.

Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Nejvyššího správního soudu, z něhož zjistil, že k návrhu předsedy Obvodního soudu pro Prahu 5 na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. tak, že stěžovatelku, předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 5, uznal vinnou, že jako soudkyně zaviněným porušením svých povinností způsobila v období od 20. 3. 2013 do 20. 10. 2014 nedůvodné průtahy v jí svěřených věcech vymezených ve výroku napadeného rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka tímto jednáním zaviněně porušila povinnosti soudce a ohrozila důvěru ve spravedlivé a odborné rozhodování soudu, čímž spáchala kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."). Nejvyšší správní soud ji pak podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb. uložil kárné opatření ve formě odvolání z funkce soudce. Ústavní soud dále ze spisu zjistil, že stěžovatelka byla kárně obviněna a uznána vinou za průtahy v jí svěřených věcech již v rámci předcházejícího kárného řízení, završeného rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014 č. j. 13 Kss 3/2013-73.

Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně práva nepřispívat k vlastnímu obvinění, mělo podle stěžovatelky dojít v souvislosti s tím, že Nejvyšší správní soud založil své úvahy o trestu mimo jiné též na údajné přitěžující okolnosti spočívající ve způsobu, kterým se stěžovatelka jako kárně obviněná před soudem hájila.

Ústavní soud se předně zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti a splněním podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Vzhledem k právní úpravě obsažené v § 21 zákona č. 7/2002 Sb., která neumožnuje podat odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení, nelze ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09, ve kterém dospěl k závěru, že právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i vyžádaného spisu, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud se již ve své předchozí judikatuře (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 53/06 nebo III. ÚS 1076/07) vyslovil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření, spočívajícího v odvolání z funkce soudce, tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje, a toto právo musí proto být pod ochranou soudní moci, resp. nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy tak v kárném řízení musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého (řádného) procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce. Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

Článek 37 odst. 1 Listiny zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a čl. 40 odst. 4 Listiny přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být obviněný žádným způsobem zbaven. Ústavní soud po prostudování spisového materiálu neshledal, že by stěžovatelka byla Nejvyšším správním soudem nucena poskytnout výpověď nebo předložit proti sobě důkazy pod donucením. Přípisem ze dne 16. 7. 2014 (na č. l. 16) byla stěžovatelka podle § 12 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. poučena o právu vyjádřit se ke skutečnostem, které jí byly kladeny za vinu v návrhu na zahájení kárného řízení a k důkazům o nich. Stěžovatelka byla dále poučena o právu uvádět skutečnosti sloužící v její prospěch a navrhnout o nich důkazy a o právu nevypovídat. Stejně tak z protokolu o jednání ze dne 2. 4. 2015 (č. l. 75) se podává, že "stěžovatelka po poučení uvádí, že poučení rozuměla a vypovídat bude.".

Pokud stěžovatelka napadá provedené důkazní řízení, a to zejména vyhodnocení provedených důkazů a okolností svědčících pro uložení konkrétní formy kárného opatření, Ústavní soud připomíná, že není další odvolací instancí proti rozhodnutím ostatních soudů a nepřísluší mu "hodnotit" hodnocení důkazů ostatními soudy (srov. např. sp. zn. III. ÚS 23/93). Zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí soudů se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud jsou právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94) nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva a svobody. Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil.

Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními otázkami pro řádné posouzení návrhu na vyslovení nezpůsobilosti stěžovatelky pro výkon funkce soudce, jakož i se všemi námitkami a návrhy stěžovatelky. Zvláštní pozornost při úvaze o uložení konkrétní formy kárného opatření věnoval soud posouzení okolností, které svědčí ve prospěch stěžovatelky i v její neprospěch (množství věcí, v nichž byly zjištěny průtahy, délku těchto průtahů a podíl zjištěných věcí s průtahy na celkovém počtu věcí vyřizovaných stěžovatelkou). Nejvyšší správní soud přitom své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V závěrech učiněných tímto soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole ani přepjatého formalismu, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru