Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2413/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Náklady řízení
televizní a rozhlasové vysílání
poplatek/telekomunikační
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2413.11.1
Datum podání15.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2413/11 ze dne 27. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti KARIREAL, a. s., se sídlem Frýdecká 272, 739 61 Třinec - Staré Město, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, AK se sídlem 1. máje 398, 739 61 Třinec, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2011 č. j. 8 Co 218/2011-115 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu s odůvodněním, že jím byla porušena Ústava a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 40 C 66/2010 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2011 č. j. 40 C 66/2010-82 zamítl žalobu České televize, kterou se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky představující včas nezaplacený televizní poplatek a přirážku za televizní přijímač umístěný v její provozovně. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2011 č. j. 8 Co 218/2011-115 rozsudek soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna v rozsudku uvedenou částku zaplatit; důvody svého rozhodnutí vyložil se závěrem, že televizní přijímač byl v provozovně nainstalován již dne 12. 11. 2009, kdy proběhla skrytá kontrola žalobkyní ve stěžovatelčině provozovně, přičemž nepřihlédl k výpovědím zaměstnanců stěžovatelky R. V., P. B. a L. Ž., neboť tyto důkazy byly navrženy až poté, kdy došlo ke koncentraci řízení.

Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že protokolu o kontrole ze dne 12. 11. 2009 a fotografii z její provozovny, které byly vyhotoveny žalobkyní, přičítá neodůvodněný a rozhodující význam, protože "takový protokol a fotografie si může udělat každý a může jim přiřadit libovolné datum." Dodává, že nikdo z vedení stěžovatelky ani jejích zaměstnanců nebyl seznámen s tím, že probíhá kontrola, a protokol nepodepsal. Dále stěžovatelka namítá, že nebyla poučena o tom, že k výpovědím svědků, jejichž vyslechnutí nenavrhne ve lhůtě sedmi dnů od konaného jednání, nebude přihlédnuto. Pokud se tyto důkazy staly podkladem pro rozhodnutí okresního soudu, nemůže krajský soud popřít již stěžovatelce danou jistotu ve způsobu provádění důkazů a k těmto důkazům nepřihlížet. Konečně náklady řízení ve výši cca 55.000 Kč vynaložené žalobkyní považuje stěžovatelka s ohledem na výši jistiny cca 10.000 Kč za neúčelně vynaložené a přiznání jejich náhrady za vysoce amorální, neboť Česká televize, ač má své právní oddělení, se nechává zastoupit advokátem, který si účtuje cestovné a honorář.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení § 120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 255, a I. ÚS 84/09, Sb. n. u., sv. 54, str. 287). S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení III. ÚS 359/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 579). Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

Ústavní soud neshledal žádné pochybení v procesu dokazování v intencích výše předestřených. Odvolací soud se věrohodnosti jednotlivých důkazů věnoval a své závěry řádně a srozumitelně odůvodnil, přičemž tyto jsou racionální a nevykazují známky svévole. Rovněž nezohlednění výpovědí zmiňovaných svědků odvolacím soudem s ohledem na koncentraci řízení nelze nic vytknout. Účastníci řízení byli při ústním jednání dne 5. 11. 2010 třikrát poučeni o koncentraci řízení s tím, že ve lhůtě sedmi dnů odvíjející se od tohoto jednání sdělí soudu adresy navrhovaných svědků (srov. č. l. 45 spisu), přičemž po třetím poučení uvedli, že vyjma již označených důkazů žádné další nenavrhují. Stěžovatelčin přípis ze dne 23. 12. 2010, v němž navrhovala provedení důkazu výslechem uvedených svědků (srov. č. l. 71 spisu), je opožděný, a proto k němu nemohlo být přihlíženo. Pochybení okresního soudu, který k nepřípustným důkazům přihlížel, nemůže být způsobilým podkladem pro založení stěžovatelčina legitimního očekávání, že i odvolací soud bude vadu ignorovat a nedostojí své povinnosti odstranit vady nalézacího řízení tak, aby bylo ústavně konformní.

Pokud jde o stěžovatelčinu námitku neúčelnosti nákladů vynaložených v řízení žalobkyní, je zřejmé, že stěžovatelka se pokouší na svou věc analogicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu v otázce účelnosti náhrady nákladů řízení státu. Ta však v dané věci použitelná není, neboť zohledňuje především specifické postavení státu, jehož posláním je sloužit veřejnosti, pročež se od něj očekává, že na tyto činnosti je připraven po všech stránkách včetně stránky personální. Tím však není zpochybněno obecné pravidlo, že žádnému účastníku řízení - a ve zvláštních případech ani státu - nelze upírat právo na právní pomoc a následnou náhradu nákladů s touto pomocí spojených, a to bez ohledu na to, nakolik je účastník řízení finančně zabezpečen či by byl eventuálně schopen tuto činnost zabezpečit svými zaměstnanci.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru