Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2410/19 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
Insolvence
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2410.19.1
Datum podání24.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 147 odst.2

40/1964 Sb., § 442

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2410/19 ze dne 31. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace KLAOS spol. s r. o., sídlem Ctiborova 3091, Kladno, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 30 Cdo 1818/2017-106, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 219 240 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Ta měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to zaplacením soudního poplatku, kdy podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byl na stěžovatelku podán insolvenční návrh, který byl usnesením Krajského soudu v Praze (pod sp. zn. KSPH 55 INS 2807/2009) ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze pravomocně zamítnut. Na základě dovolacího řízení byla obě tato rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V mezidobí podala stěžovatelka žalobu na náhradu škody proti insolvenčním věřitelům (navrhovatelům) a v tomto řízení (vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 232/2011) zaplatila soudní poplatek ve výši 219 240 Kč. V souvislosti se zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu podala stěžovatelka v řízení o náhradu škody návrh na přerušení řízení do pravomocného skončení insolvenčního řízení, kdy soud prvního stupně nejprve řízení přerušil, avšak následně Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že se řízení nepřerušuje. Poté vzala stěžovatelka žalobu o náhradu škody proti insolvenčním věřitelům (navrhovatelům) zpět a řízení bylo zastaveno. V insolvenčním řízení bylo následně znovu rozhodnuto o zamítnutí insolvenčního návrhu.

3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2015 č. j. 28 C 127/2015-73 žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 219 240 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 72 Co 198/2016-95 rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 300 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že se dovolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména shledal, že ani jedna z uvedených otázek uplatněných stěžovatelkou v jejím dovolání přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí městského soudu ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nezáviselo. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud nepostavil své rozhodnutí na závěru, že by náklady řízení nebylo možno považovat za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Městský soud postavil své rozhodnutí výlučně na závěru, že mezi původním rozhodnutím o zamítnutí insolvenčního návrhu, resp. potvrzujícím rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, které bylo následně v dovolacím řízení pro nezákonnost zrušeno, a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost, neboť příčinu škody spatřoval městský soud v jednání stěžovatelky. Městský soud rovněž neposuzoval příčinnou souvislost mezi zrušením rozhodnutí insolvenčního soudu a vznikem tvrzené škody, nicméně pokud obvodní soud v této souvislosti poukázal, že zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno, naopak tímto rozhodnutím byla zrušena rozhodnutí pro stěžovatelku příznivá, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které stát neodpovídá za škodu způsobenou zrušením rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2244/2000). Nejvyšší soud současně připomněl, že škoda představovaná zaplacenými náklady řízení není v příčinné souvislosti se zrušením jiného rozhodnutí pro nezákonnost, i když žalobce z jeho obsahu čerpal údaje pro podání občanskoprávní žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 603/2004). Konečně Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor rozsudku městského soudu ani s judikaturou označenou v dovolání, neboť v tam uvedených rozhodnutích byly řešeny otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí městského soudu nezáviselo.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní názor městského soudu uvedený v jeho rozsudku je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu o právním posouzení příčinné souvislosti na základě skutkového stavu, z něhož vycházel městský soud, tj. na základě skutečnosti, že v dané věci jsou dány dvě příčiny vzniku škody, a to jednak zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu a (v důsledku toho) a za druhé zpětvzetí žaloby o náhradu škody podle § 147 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelkou. Stěžovatelka v této souvislosti v dovolání poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o právním posouzení příčinné souvislosti v případě, kdy příčinou škody jsou dvě nebo více skutečností. Stěžovatelka má tedy za to, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou stěžovatelka vymezila v dovolání, přičemž při jejím řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatelky bylo tedy proto podle jejího názoru podle § 237 o. s. ř. přípustné, a jestliže Nejvyšší soud toto dovolání odmítl, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

11. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít právo na přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i na to, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelky a také jasně zdůvodnil, proč argumenty stěžovatelky jsou liché, či na danou věc nedopadající.

12. Stěžovatelka se dále domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka v podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

13. Nejvyšší soud v posuzované věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, se svou ustálenou rozhodovací praxí a jeho postup byl řádně odůvodněn s odkazy na relevantní předchozí judikaturu. Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní, srozumitelný a neshledává v něm žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí o dovolání stěžovatelky je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud se též shoduje s Nejvyšším soudem v tom, že odkazy stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou nepřiléhavé, jelikož ve stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutích byly řešeny otázky, na jejichž řešení rozsudek městského soudu v nyní řešené věci nezávisel.

14. Ústavní soud tedy ve shodě s Nejvyšším soudem toliko konstatuje, že v nálezu ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 3109/08 (N 228/55 SbNU 143) byl řešen případ, kdy se tamní navrhovatelka (žalobkyně) domáhala po žalovaném statutárním městě, aby jí nahradilo škodu, která jí vznikla zaplacením správních poplatků v souvislosti s (jak se později ukázalo důvodným) přezkumem dvou rozhodnutí tamního žalovaného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že soudy nesprávně hodnotily úhradu správního poplatku pouze jako pohnutky, a nedostatečně se zabývaly významem této skutečnosti v řetězci navazujících skutečností vedoucích k majetkové újmě. Další závěry o možnostech či povinnosti náhrady nákladů řízení mimo toto řízení či šanci na úspěch a kompenzaci škody žalobkyně Ústavní soud neuvedl. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2815/2007 se Nejvyšší soud zabýval skutkovým (otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem) a právním (stanovení mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována) posouzením existence příčinné souvislosti ve vztahu k tvrzenému nesprávnému postupu při léčbě psa, který měl na základě podání nevhodného léku veterinárním lékařem vést k jeho úmrtí, přičemž soudy mimo jiné dospěly k závěru, že polemika tamní žalobkyně se znaleckými posudky představuje námitky proti skutkovým zjištěním, nikoli právnímu posouzení věci. Jak je patrné již jen z výše uvedeného, odkazovanou judikaturu nelze v nyní přezkoumávané věci úspěšně aplikovat.

15. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru