Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2403/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedli... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
advokát/odměna
Prekluze
Obhajoba
náklady řízení/úhrada nákladů státem
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2403.10.1
Datum podání17.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.2, § 41 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2403/10 ze dne 6. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. J. L., zastoupené Mgr. Klárou Čechákovou, advokátkou, AK se sídlem Masarykova 34, 772 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 5. 2010 čj. 55 To 189/2010-161 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2010 čj. 4 T 207/2008-153 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka, která byla ustanovenou obhájkyní obžalovaného A. T., podala dne 15. 4. 2010 návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 43 020,- Kč. Okresní soud v Olomouci návrh zamítl z důvodu prekluze jednoroční lhůty stanovené v § 151 odst. 2 tr. řádu, ve které musí obhájce svůj nárok uplatnit, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, stížnost stěžovatelky zamítl. Oba soudy spojily počátek běhu prekluzivní lhůty se dnem 27. 2. 2009, kdy stěžovatelka v postavení obhájkyně převzala usnesení soudu druhého stupně, jímž byl, ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně, obžalovaný uznán vinným a odsouzen. Jednoletá prekluzivní lhůta tak podle názoru obecných soudů marně uplynula dne 27. 2. 2010, neboť nepřihlédly k námitce, že odsouzený zvažoval možnost podat dovolání. Krajský soud připustil, že počátek běhu prekluzivní lhůty může být modifikován v případě vykonání úkonů právní služby souvisejících s dovolacím řízením, avšak s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II.ÚS 3201/08 uzavřel, že jediným rozumným výkladem, sledující účel práva na právní pomoc a práva legitimního očekávání odměny za poskytnuté služby, je nutno považovat výklad vážící okamžik běhu počátku prekluzivní lhůty k doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybnila správnost stanovení okamžiku, ve kterém skončila její povinnost obhajovat, a argumentovala ustanovením § 41 odst. 5 tr. řádu. Zdůraznila, že odsouzený projevil své stanovisko k možnosti podat dovolání na samém konci lhůty k jeho podání, tj. dne 27. 4. 2009, a teprve až tento den se dozvěděla, že její povinnost obhajovat odsouzeného skončila a tímto dnem jí začala běžet lhůta k uplatnění nákladů nutné obhajoby vůči státu. Stěžovatelka považuje soudní výklad ustanovení § 151 odst. 2 tr. řádu k počátku běhu prekluzivní lhůty za nesprávný, nerespektující účel právní normy a porušující nejen její právo na spravedlivý proces, ale i legitimní očekávání, že za úkony, které vykonala, obdrží plnění, které jí náleží.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení o ústavně nekonformní interpretaci ustanovení § 151 odst. 2 tr. řádu z hlediska stanovení počátku běhu prekluzivní lhůty.

Rozhodováním obecných soudů o nákladech trestního řízení, jež nese stát, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, a to jak z hlediska existence lhůty k uplatnění nároku jako takové, tak i ústavně konformním výkladem počátku jejího běhu. Lze jen připomenout, že jednoroční lhůtu stanovenou v § 151 odst. 2 tr. řádu Ústavní soud posoudil jako dostatečnou k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 784/08, sp. zn. IV.ÚS 392/09 či nález sp. zn. II.ÚS 3201/08, odst. 14, rozhodnutí dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

V souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 tr. řádu ve vztahu k trvání obhajoby a možností nárokovat odměnu a náhradu hotových výdajů, Ústavní soud rozlišil, zda dovolací řízení proběhlo, či zda dovolání podáno nebylo. V situaci, kdy obhájce dospěl postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého ohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), dovolání podal a dovolací řízení proběhlo, Ústavní soud respektoval, že obhájce mohl důvodně očekávat, že jeho obhajovací povinnost trvala i v průběhu dovolacího řízení. Pro takový případ se přiklonil k výkladu šetřícímu smysl a podstatu práva na ochranu legitimního očekávání a ustanovení § 41 odst. 5 tr. řádu vyložil tak, že lze-li z něho "dovodit, že prekluzivní lhůta počala běh bez ohledu na to, že obhájce plnil stále své povinnosti v rámci dovolacího řízení, lze stejně tak z tohoto ustanovení dovodit, že prekluzivní lhůta počala běh až skončením dovolacího řízení" (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 167/05, publ. in Sb. n. u. sv. 37 str. 277).

Situaci, ve které klient prostřednictvím obhájce dovolání nepodal, posoudil Ústavní soud z hlediska skutkových okolností za natolik odlišnou, že umožnila překonat výklad počátku běhu prekluzivní lhůty, jak byl podán v nálezu IV.ÚS 167/05. Očekávání obhájce, že prekluzivní lhůta k uplatnění jeho nároku počíná běžet později, než okamžikem, kdy se dozvěděl o právní moci rozhodnutí ve věci, kdy dovolání podáno nebylo, Ústavní soud nepovažoval za oprávněné, neboť "obhájce přispívá k realizaci záruk spravedlivého procesu právě a jen tehdy, pokud je mimořádný opravný prostředek skutečně podán, a nikoliv když podán není. Pouze v takovém případě lze dovozovat ...že doba aktivního výkonu obhajoby v řízení před soudním orgánem se do prekluzivní lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu nezapočítává". Ústavní soud rovněž odmítl, že by "doba, po kterou obhájce "čekal, ... zda (klient) ... dá pokyn k podání dovolání", mohla běh lhůty k uplatnění stěžovatelova práva prodloužit, neboť opačný výklad by ve svých důsledcích znamenal, že počátek běhu lhůty k podání návrhu na přiznání odměny a hotových výdajů by se podle situace lišil." (srov. usnesení ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. I.ÚS 846/07, či usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. IV.ÚS 784/08, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěry přijaté v usneseních byly stvrzeny nálezem ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II.ÚS 3201/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud označil za jediný rozumný výklad, šetřící účel základního práva na právní pomoc a práva legitimního očekávání odměny za poskytnuté služby obhajoby (v situaci, kdy dovolání podáno nebylo), ten, který váže okamžik počátku běhu prekluzivní lhůty podle § 151 odst. 2 tr. řádu k doručení rozhodnutí odvolacího soudu obhájci.

Vzhledem k tomu, že právní závěry citované shora plně dopadají i na projednávanou věc, Ústavní soud na ně v podrobnostech odkazuje. Stejně tak činí i v otázce interpretačního přístupu k dotčeným ustanovením trestního řádu a v této souvislosti připomíná svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které opakovaně zdůrazňuje důležitost zjištění obsahu právní úpravy z hlediska účelu a smyslu aplikované normativní regulace, jakož i teze, které zformuloval pro řešení otázky napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem právní normy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publ. č. 63/1997 Sb. a Sb. n. u. sv. 7 str. 87, nález Pl.ÚS 33/97, publ. č. 3/1998 Sb., Sb. n. u. sv. 9 str. 399 a další). Ve světle těchto pohledů Ústavní soud, jak shora vyloženo, vyloučil, že by objektivní stanovení počátku lhůty mohlo být zpochybněno pouze na základě existence zákonné možnosti (oprávnění) podat ve prospěch klienta dovolání.

Ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti tak představuje pouhý odlišný názor na interpretaci tzv. jednoduchého, podústavního práva, jak ji provedly obecné soudy, což však ke kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje. K tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, musela by právní argumentace obecných soudů svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona, a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy; obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníka právního vztahu regulovaného právní normou. To se však v projednávané věci nestalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a). zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru