Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 240/95Nález ÚS ze dne 25.04.1996Odmítnutí odvolání a právo na soudní ochranu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkOdvolání
občanské soudní řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/5 SbNU 295
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.240.95
Datum podání03.10.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75 odst.1

99/1963 Sb., § 238a odst.1 písm.e, § 237 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 240/95 ze dne 25. 4. 1996

N 36/5 SbNU 295

Odmítnutí odvolání a právo na soudní ochranu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní stížnosti

E.F., zast. advokátem JUDr. J.H. proti usnesení Krajského soudu

v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. l6 Co 261/95, za účasti

Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. M. jako

vedlejšího účastníka,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. 16 Co

261/95, se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 3. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná

ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad

návrhu doplněna právním zástupcem stěžovatele řádnou plnou mocí

a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle § 72 odst. 4

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje

proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn.

16 Co 261/95, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání

stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne l9. 1.

1995, č.j. 9 C 85/94-15, jímž byla stanovena povinnost žalované

V.M. zaplatit žalobci E.F. částku Kč 4.200,- s 3 % úrokem

z prodlení jdoucím od l. 3. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů

od právní moci rozsudku, a co do částky Kč 68.240,50 byla žaloba

zamítnuta. Odvolací soud shledal opožděnost podaného odvolání

v tom, že dle razítka podatelny soudu I. stupně bylo odvolání,

k jehož podání v daném případě končila patnáctidenní lhůta dne 8.

3. 1995, podáno osobně u soudu až dne 9. 3. 1995.

Stěžovatel namítá, že tento závěr neodpovídá skutečnosti,

neboť odvolání bylo podáno včas. K tomu uvádí, že u Okresního

soudu v Kladně zahájil současně dvě řízení, vedená pod sp. zn.

9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94, proti různým žalovaným, avšak na

stejném skutkovém základě, současně podanými žalobami došlými

soudu dne l8. 4. 1994. U obou věcí byl vyhlášen rozsudek tentýž

den - l9. 1. 1995, současně byly také oba rozsudky doručeny

právnímu zástupci, a to dne 20. 2. 1995. Rovněž současně bylo

proti oběma rozsudkům podáno odvolání prostřednictvím pošty

v Praze 6 dne 7. 3. 1995. Administrativním nedopatřením se stalo,

že obě odvolání byla odeslána v jedné obálce, což je patrné

z odesílací knihy právního zástupce a z obálky, na které jsou

vyznačeny obě věci pod č. 4521 a č. 4522. Po doručení zásilky dne

9. 3. 1995 byla zřejmě obálka s příslušným odvoláním založena do

spisu, sp. zn. 9 C 86/94, a odvolání ve věci, vedené pod sp. zn.

9 C 85/94 z téže zásilky bylo založeno bez jakékoli poznámky.

O tom svědčí, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti,

poznámka na rubové straně odvolání se zněním "na razítku

z podatelny není nic!". Z toho stěžovatel dovozuje, že poznámka

"osobně" byla doplněna dodatečně, avšak neodpovídá skutečnosti,

a proto odvolací soud neměl splněny předpoklady pro postup podle

§ 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle názoru

stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně

zaručené právo uvedené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod,

podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl

vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Byla mu tak odňata možnost

projednat jeho věc před odvolacím soudem a neměl ani možnost, aby

odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, který považuje

za vadný. Při jednání dne 25. 4. 1996 pak právní zástupce

stěžovatele podání doplnil v tom smyslu, že ve věci nepodal

dovolání podle § 237 písm. f) o.s.ř., neboť v obdobné věci mu

Vrchní soud dovolání odmítl a obdobně postupoval i v jiných

případech. Jako důkaz předložil kopii usnesení Vrchního soudu

v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl,

aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 24 Co

Krajského soudu v Praze, ( předsedkyně senátu l6 Co již u tohoto

soudu není), odkázal na obsah spisu, vedeného pod sp. zn. 9

C 85/94. Zdůraznil, že rozsudek ze dne l9. l. 1995 byl doručen

zástupci žalobce dne 20. 2. 1995 (tedy o jeden den dříve, než je

uvedeno v usnesení odvolacího soudu), takže poslední den odvolací

lhůty byl den 7. 3. 1995 (rovněž o jeden den dříve, než je uvedeno

ve zmíněném usnesení). Podle záznamu na podacím razítku Okresního

soudu v Kladně bylo odvolání žalobce podáno osobně dne 9. 3.

1995, tedy po uplynutí odvolací lhůty. Dále uvádí, že žalobce ani

jeho zástupce uvedená zjištění nezpochybňovali a odvolací soud

neměl důvod pochybovat o jejich správnosti.

Vedlejší účastnice V.M. se k věci nevyjádřila.

Ústavní soud si k posouzení věci dále vyžádal spisy Okresního

soudu v Kladně, vedené pod sp. zn. 9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94.

Ze spisu sp. zn. 9 C 85/94, zjistil, že rozsudek Okresního soudu

ze dne l9. l. 1995 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne

20. 2. 1995 a od tohoto dne běžela patnáctidenní lhůta pro podání

odvolání, která skončila dne 7. 3. 1995. Odvolání ze dne 7. 3.

1995, které je opatřeno podacím razítkem příslušného soudu

s uvedením data 9. 3. 1995 a údajem "osobně", je založeno na č. l.

20, na jehož zadní straně je poznámka "na razítku z podatelny není

nic". Na dalším listu č. 24 na jeho zadní straně je uvedena další

poznámka: "Prosím doplnit údaje na razítku podatelny č.l. 20"

s datem pokynu 9. 5. 1995. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze

dne 27. 6. 1995 vyplývá, že rozsudek soudu I. stupně měl být

doručen právnímu zástupci dne 21. 2. 1995 a konec lhůty že připadl

na 8. 3. 1995, což neodpovídá skutečnostem vyplývajícím ze spisu,

jak ostatně poukázal předseda senátu odvolacího soudu ve svém

vyjádření.

Ze spisu vedeného pod sp. zn. 9 C 86/94, pak bylo zjištěno,

že odvolání ze dne 7. 3. 1995 (č.l. 20) je opatřeno podacím

razítkem s datem 9. 3. 1995 a poznámkou "obálka připojena". Obálka

má č.l. 21 a jsou z ní patrné následující údaje - pod adresou

Okresního soudu v Kladně je uvedeno: k č. j. 9 C 85/94 a 9

C 86/94, dále pak jsou uvedena čísla 4521, 4522, která

korespondují s čísly klientských spisů právního zástupce.

Z podacího razítka pošty vyplývá, že zásilka byla předána

k poštovní přepravě dne 7. 3. 1995 s údajem váhy O,027 kg ( tato

váha odpovídá váze 4 listů - obě odvolání byla vyhotovena dvojmo

- s obálkou).

Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti nejprve

zabýval tím, zda stěžovatel respektoval při podání ústavní

stížnosti ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda

vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně

jeho práva poskytuje. V daném případě se jedná o to, zda

stěžovatel měl proti napadenému rozhodnutí podat dovolání, které

zákon připouští proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, za

předpokladu, že trpí vadami taxativně uvedenými v ustanovení §

237 o. s. ř. V konkrétním případě přicházelo v úvahu zřejmě

dovolání podle písm. f) uvedeného ustanovení, které uvádí jako

vadu takový postup soudu, kterým je účastníku řízení odňata

možnost jednat před soudem. K tomu je třeba konstatovat, že praxe

obecných soudů při aplikaci tohoto ustanovení nebyla jednotná.

Jestliže odvolací soud bez nařízení jednání usnesením odmítl

odvolání účastníka řízení jako opožděné (§ 214 odst. 2 písm. a),

§ 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebyl takový postup judikaturou

většinou považován za případ postupu soudu, jímž byla účastníku

řízení odňata možnost jednat před soudem (§ 237 písm. f) o.s.ř.),

a to dokonce ani tehdy, jestliže odvolání bylo zřejmě včasné.

Důvod přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dopadal, dle

judikatury, jen na postup spojený s procesní činností soudu,

nikoli však na samotné soudní rozhodnutí. Například podle

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93, lze za

takový postup považovat to, že účastníku byla postupem soudu

znemožněna účast u jednání, případně znemožněno činit přednesy

a důkazní návrhy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Dále

citované rozhodnutí uvádí, že řešení podobných situací nelze

hledat v interpretaci o.s.ř., ale pouze v novelizaci, která by

výslovně umožnila podat v těchto případech dovolání, podobně, jak

tomu bylo např. u institutu tzv. dovolacího rekurzu podle § 519

zákona č. 113/1895 ř. z.

Jak vyplývá ze zákona č. 238/1995 Sb., bylo s účinností od

1. 1. 1996 do o.s.ř. doplněno ustanovení § 238a, podle jehož odst.

1 písm. e) je vždy přípustné dovolání proti usnesení odvolacího

soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.

S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem je Ústavní soud

názoru, že by bylo nespravedlivé odmítnout ústavní stížnost

stěžovatele jen pro nevyužití institutu dovolání, když je

pravděpodobné, že v případě dovolání z důvodu uvedeného v § 237

písm. f) o.s.ř. by bylo dovolání odmítnuto, a to s ohledem na v té

době panující soudní praxi. Na stěžovateli nelze patrně požadovat,

aby užil mimořádný opravný prostředek - dovolání, které by bylo

zřejmě neefektivní a neúčinné.

Pokud jde o samotnou podstatu ústavní stížnosti, dospěl

Ústavní soud po prověření spisů Okresního soudu v Kladně, sp. zn.

9 C 85/94 a 86/94, a po provedení důkazů při řízení před Ústavním

soudem k závěru, že argumentace stěžovatele, týkající se omylem

vyznačeného pozdního data odvolání okresním soudem, je věrohodná.

To, že tyto námitky týkající se podání odvolání a důkazy o tom,

zda odvolání bylo včasné, projednává Ústavní soud, jde do značné

míry na vrub toho, že právní úprava platná do 31. 12. 1995 možnost

projednání takových námitek v dovolacím řízení neumožňovala, resp.

upravovala sporně. Nedostatků této úpravy si byl zřejmě vědom

i zákonodárce, když s účinností od 1. 1. 1996 dovolání v těchto

případech výslovně připustil.

S ohledem na uvedené skutečnosti zastává Ústavní soud

stanovisko, že i pro tento případ platí názor zaujatý již Ústavním

soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 160/94 (usn.č. 13 Sbírky nálezů

a usnesení ÚS ČR, svazek 3), podle kterého v případě, kdy soud II.

stupně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se

nezabýval námitkami proti rozsudku soudu I. stupně po věcné

stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat

před soudem a porušil tím ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu, které je deklarováno zejména v čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní

stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb. napadené rozhodnutí zrušil. Zrušení rozhodnutí

považuje Ústavní soud v konkrétní věci za spravedlivý prostředek

k otevření možnosti k tomu, aby stěžovatel mohl znovu jednat před

soudem, předložit mu důkazy na podporu svých tvrzení a dosáhnout

projednání věci v řádném odvolacím, resp. i dovolacím řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je

rozhodnutí Ústavníhosoudu závazné pro všechny

orgány i osoby.

V Brně dne 25. dubna l996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru