Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 240/08 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Smlouva
interpretace
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.240.08.1
Datum podání28.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

513/1991 Sb., § 673


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 240/08 ze dne 14. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti JUDr. J. F., zastoupeného Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1008/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 4 To 7/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 41 T 13/2005-727, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 41 T 13/2005-727 uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst.1 písm. c) k § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. z.., přičemž spoluobviněný J. H. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.1, 4 tr. z., rovněž ve stádiu pokusu podle § 8 odst.1 tr. z. Stěžovateli byl podle § 250 odst. 3 tr. z. uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku nepodmíněně. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo jako nedůvodné usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 4 To 7/2007 zamítnuto. Stěžovatelem podané dovolání pak spolu s dovoláním podaným spoluobviněným J. H. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1008/2007 odmítl jako zjevně neopodstatněná.

3. Předmětného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že v úmyslu pomoci spoluobviněnému J. H., aby se tento zmocnil podstatné části dědictví po Ing. D. H. (1962), zemřelém dne 19. 6. 2003, a s vědomím toho, že hodnota tohoto dědictví činí nejméně 3.228.000,- Kč, v době od 20. 6. 2003 nejpozději pak do 3. 7. 2003 sepsal ručně psanou závěť za zemřelého Ing. D. H. antidatovanou ke dni 18. 6. 2003, kterou pak společně s JUDr. J. N., zemřelým, jako svědci podepsali, a blíže neustanovená osoba napodobila podpis zemřelého Ing. D. H. na této závěti. Obsahem závěti byl údajný projev vůle zemřelého Ing. D. H., aby s výjimkou 1 milionu Kč, který měl jako dědictví získat otec zemřelého Ing. A. H., zdědil veškerý majetek obviněný J. H., přičemž stěžovatel tuto padělanou závěť předal nejpozději do l5. 7. 2003 obviněnému H., který ji následně předal svému právnímu zástupci JUDr. Chamrádovi, aby ji jako pravou předložil při jednání v rámci předběžného projednávání dědictví po zemřelém Ing. D. H., což JUDr. Chamrád učinil dne 24. 9. 2003 před pověřenou pracovnicí notářské kanceláře JUDr. D. H. a přítomnými pozůstalými otcem a bratrem zemřelého Ing. H. v úmyslu, aby oprávněným dědicům ze zákona zmařil možnost zdědit majetek po zemřelém v rozsahu, který by jim jinak jako oprávněným dědicům, pokud by zemřelý nezanechal závěť, ze zákona náležel. Obviněný H. byl přitom srozuměn s tím, že se jedná o padělanou závět' a hodnota dědictví po zemřelém činí nejméně 12.478.000,- Kč., a chtěl si tedy svým jednáním přisvojit majetek zemřelého v hodnotě nejméně 11.478.000,- Kč. Následně pak bylo v rámci dědického řízení zjištěno, že zemřelý po sobě zanechal majetek v celkové hodnotě nejméně 31.202.835,- Kč. K dokonání činu však nedošlo, neboť oprávnění dědici po zemřelém podali žalobu o určení dědického práva.

4. Podle stěžovatelova názoru soudy všech stupňů zcela nesprávně a v rozporu s obchodním zákoníkem a účetními předpisy posoudily otázku hodnoty společnosti MAD - Stavební mechanizace a doprava spol. s r.o. (dále jen "MAD") a jeho vědomí o hodnotě této společnosti a hodnotě obchodního podílu jediného společníka, kterým byl zemřelý Ing. H., kdy právě tato hodnota je podle stěžovatele určující pro minimální hodnotu dědictví, o níž mohl mít vědomost. Při posuzování stěžovatelova povědomí o hodnotě obchodního podílu hrálo podstatnou roli jeho přesvědčení, že spoluobviněný H. vložil do společnosti své vlastní prostředky, a to formou vkladu tichého společníka, eventuálně formou jinou, na čemž nic nemění skutečnost, že znalecký posudek týkající se ocenění obchodního podílu zemřelého ing. H. nepočítá s takovým vkladem, a že takovýto vklad nebyl objektivně zjištěn. Vklad ve výši 3.087.463,48 Kč, který zpracovatel posudku považuje za osobní vklad společníka ing. H., nebyl žádným způsobem objektivizován a verifikován a podle stěžovatele není jasné a v podstatě ani myslitelné, že by ing. H. legálním způsobem mohl tyto peněžní prostředky (kromě všech dalších ) nashromáždit.

5. Minimální hodnota dědictví činící 3.228.000,- Kč, jíž si měl být stěžovatel vědom při vytváření padělané závěti, koresponduje podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze fakticky s hodnotou společnosti MAD, tak jak byla zjištěna znaleckým posudkem. S tímto právním názorem se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který poukázal na to, že pokud stěžovatel věděl o vkladu J. H. jako tichého společníka do společnosti MAD ve výši asi 5 milionů, zahrnuje jeho představa o výši hodnoty společnosti minimálně částku odpovídající ocenění znalcem. Tento právní názor považuje stěžovatel za nesprávný, neboť vklad tichého společníka, představující závazek společnosti vůči tichému společníkovi, naopak snižuje podle názoru stěžovatele hodnotu obchodního jmění společnosti, jak stěžovatel argumentoval i v podaném dovolání. Nejvyšší soud se však s tímto jeho právním názorem neztotožnil. Obecné soudy tak stejně jako Nejvyšší soud nevzaly při posuzování jeho subjektivního povědomí o hodnotě společnosti MAD v úvahu příslušná ustanovení obchodního zákoníku upravující smlouvu o tichém společenství, dle nichž by měl být vklad tichého společníka posuzován jako pohledávka vůči společnosti, která snižuje hodnotu jejího obchodního jmění. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje zněním ustanovení §§ 673 - 681 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. z." nebo "obchodní zákoník"). Obecné soudy tedy nesprávně vyložily předmětná ustanovení obchodního zákoníku a jejich právní posouzení stran určení hodnoty společnosti se tak příčí zákonu. Napadená rozhodnutí obecných soudů se stěžovateli jeví jako akt libovůle a exces ze zásad spravedlivého rozhodování.

6. Stěžovatelovu výkladu předmětných ustanovení obchodního zákoníku upravujících smlouvu o tichém společenství přisvědčují dle jeho názoru i postupy při účtování, dle nichž se na příslušných formulářích vklad tichého společníka v účetnictví tichého společníka projeví jako finanční investice v účtové skupině a je evidován jako závazek. Zdůvodnění Nejvyššího soudu, že "vklad jako takový není závazkem společnosti vůči tichému společníkovi, neboť o podíl tichého společníka na ztrátě (§ 677 odst. 1 obch. z.) se zmenšuje (zkracuje)", se stěžovateli jeví jako absurdní nepochopení celé věci. Hodnota obchodního jmění společnosti, a potažmo v daném případě hodnota obchodního podílu jediného společníka, je závazkem vůči tichému společníku nutně snižována. Nelze tak podle stěžovatele dovodit jeho povědomí o možnosti způsobení značné škody oprávněnému dědici, neboť hodnota obchodního podílu společníka byla tak nutně minimální. Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že práva společníka přešla na dědice, a že zemřelý společník mohl rozhodovat o dispozicích s majetkem společnosti (včetně vkladu tichého společníka), protože závazek k vrácení vkladu, snížený případně o podíl na ztrátě, nadále trval. S ohledem na uvedené se proto stěžovateli skutková podstata pomoci k trestnému činu podvodu podle ustanovení § 250 odst.1, odst. 3 tr. z. jeví jako zcela neprokázaná a i při prokázaném napomáhání k podvodnému jednání připadá pak v úvahu použití mírnější právní kvalifikace podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. z., což má samozřejmě velmi závažný důsledek na výši vyměřovaného trestu. V posuzovaném případě jde tedy podle názoru stěžovatele o případ extrémně nesprávné aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav a soudy vyšších stupňů při svém rozhodování o opravných prostředcích stěžovateli neposkytly potřebnou ochranu. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a současně stěžovatel navrhuje, aby ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného pravomocného rozsudku, když toto není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

II.

7. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 13/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl, že dle § 674 odst. 3 obch. z. se podnikatel převzetím věci stává jejím vlastníkem. Předmětem vkladu přitom dle § 674 odst. 1 obch. z. může být peněžní částka. Jestliže tedy spoluobviněný H. vložil do společnosti MAD jako tichý společník vklad ve výši 5.166.700,- Kč, stal se zemřelý Ing. H. vlastníkem této částky, resp. tato částka se stala součástí obchodního majetku společnosti (§ 6 odst. 1 obch. z.) a nejednalo se tak o částku, o kterou by se hodnota jejího majetku naopak měla snížit. Vklad jako takový není závazkem společnosti vůči tichému společníku, neboť o podíl tichého společníka na ztrátě (§ 677 odst. 1 obch. z.) se zmenšuje (zkracuje) a pokud je v dalším roce vykázán zisk, o podíl na zisku se zase doplní. Pokud by pak byl celý vklad ztrátami spotřebován, nemá tichý společník povinnost vklad doplňovat nebo se podílet dále na ztrátách, avšak dle § 679 odst. 1 písm. d) obch. z. tím zanikne ze zákona jeho účast na tichém společenství. Tichý společník není oprávněn při zrušení společnosti žádat vrácení vkladu, nýbrž může žádat kromě podílu na zisku jen to, co při skončení tiché společnosti zbude a co není vyčerpáno jeho povinným podílem na ztrátě. Vzhledem k uvedenému se proto dovolací soud shodl se závěry soudů obou stupňů, tedy že stěžovatel musel být již při sepisování falešné závěti zemřelého Ing. D. H. (jediného společníka a jednatele společnosti MAD) srozuměn s hodnotou společnosti tak, jak byla tato stanovena soudy v rámci dokazování, a to i s ohledem na to, že sám připravoval příslušnou smlouvu o tichém společenství, v jejímž rámci byla výše vkladu tichého společníka H. do společnosti MAD vyčíslena. Nemůže proto obstát jeho argument, že o hodnotě dědictví nemohl vědět ani z důvodu toho, že jej spoluobviněný H. navrhl na výkon správce dědictví. Tento fakt totiž vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly, a to, že takový návrh byl učiněn později, než došlo k trestnému jednání, je irelevantní, neboť jeho povědomí o jeho hodnotě (a o hodnotě společnosti MAD) vyplývá právě již z jeho dřívějšího působení. Na výkon funkce správce dědictví byl pak spoluobviněným H. navržen právě proto, že měl o majetku zůstavitele přehled. Dovolací soud odkázal na vyčerpávající odůvodnění obou předchozích soudních rozhodnutí, která se rovněž podrobně věnovala úvahám z hlediska uložení trestu stěžovateli, v nichž sice přímo nebylo poukazováno na ustanovení § 88 tr. z., nicméně je zřejmé, že byly splněny i podmínky stanovené v tomto ustanovení, přičemž upozornil tento rovněž na to, že trest byl uložen při dolní hranici trestní sazby stanovené v trestním zákoně. Na základě řečeného tedy dovolací soud posoudil námitky dovolatele jako zjevně neopodstatněné. Ke stěžovatelově argumentaci vedené v rovině ústavněprávní Nejvyšší soud v posuzované věci neodepřel dovolateli uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku, podaným dovoláním se řádně zabýval v rozsahu vymezeném zákonem, kdy reagoval na argumentaci odvolatele, a dovolání odmítl teprve poté, když zjistil, že dovolatelem uplatněné (hmotně právní) námitky nelze považovat za opodstatněné. Pokud jsou potom učiněna skutková zjištění takového rozsahu a obsahu, že umožní soudům přijmout adekvátní právní závěry (tak i v posuzované věci), nelze dospět k tomu, že bylo zasaženo stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a to ani způsobem, který je namítán v podané ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému má Nejvyšší soud za to, že v řízení před Nejvyšším soudem ani rozhodnutím vydaným v jeho rámci nebyla zasažena stěžovatelem uváděná základní práva garantovaná Listinou a Úmluvou a proto Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost JUDr. J. F. odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

9. Vrchní soud ve svém vyjádření považuje námitky uvedené v ústavní stížnosti za neopodstatněné. Tyto námitky stěžovatele jsou obdobné námitkám, které stěžovatel uplatnil v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, s nimiž se Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí vypořádal způsobem uvedeným v jeho odůvodnění, a proto na důvody v něm uvedené odkazuje. Vyjadřuje dále přesvědčení, že stěžovatel nebyl rozhodnutím městského soudu poškozen v otázce jeho vědomosti o hodnotě dědictví, a že naopak s přihlédnutím k výpovědi svědka Ch. a návrhu na ustanovení stěžovatele správcem dědictví jako osoby, která má přehled o majetku zůstavitele, učinil vrchní soud závěr v jeho prospěch. Považuje proto ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby byla odmítnuta, popř. zamítnuta.

10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že v plném rozsahu setrvává na obsahu svého rozsudku ze dne 27. 10. 2006, v jehož odůvodnění uvedl veškeré argumenty, které ho vedly k rozhodnutí o vině a trestu. S argumentací stěžovatele se neztotožňuje a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.

11. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

12. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které stran určení hodnoty společnosti, jakož i jeho povědomí o hodnotě obchodního podílu společníka Ing. D. H., jenž byl předmětem dědictví, vznesl již v řízení před soudem prvního stupně, v podaném odvolání ze dne 21. 12. 2006, v řízení před odvolacím soudem a v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 7. 2007. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že soudy prvního a druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Nejvyšší soud pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů a se závěry učiněnými obecnými soudy se rovněž ztotožnil. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

13. Meritum ústavní stížnosti však představují stěžovatelovy námitky k výkladu ustanovení §§ 673 - 681 obchodního zákoníku upravující smlouvu o tichém společenství, kdy podle stěžovatelova názoru napadená rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem extrémně nesprávné aplikace předmětných právních norem obchodního zákoníku na zjištěný skutkový stav. Podle názoru stěžovatele představuje vklad tichého společníka závazek společnosti vůči tichému společníkovi a snižuje tak hodnotu obchodního jmění společnosti, kdy v posuzovaném případě byla tedy při značně vysokém vkladu tichého společníka, k němuž stěžovatel připravoval příslušnou smlouvu o tichém společenství, hodnota podílu jediného společníka společnosti pouze nepatrná. Stěžovatel tyto své námitky ohledně výkladu obchodněprávní úpravy tichého společenství rozvedl až v dovolání podaném proti rozhodnutí odvolacího soudu. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem k těmto jeho námitkám v rozhodnutí o dovolání však stěžovatel považuje za nesprávný.

14. Shora uvedené námitky jsou stěžovatelovou polemikou s výkladem a aplikací předmětných ustanovení obchodního zákoníku ze strany obecných soudů a jimi učiněnými právními závěry. Jak Ústavní soud v tomto směru opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich judikatury a rozhodování je ze zákona povolán Nejvyšší soud (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Ústavnímu soudu nenáleží v tomto směru podávat autoritativní výklad podústavního práva a provádět přezkum správnosti jeho aplikace, nezkoumá rovněž celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí.

15. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, až na případy, kdy opodstatněnost ústavní stížnosti je dána skutečností, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do základních práv nebo svobod. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že se obecné soudy stěžovatelem vznesenými námitkami podrobně zabývaly, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Stěžovatelovým námitkám k výkladu předmětných ustanovení obchodního zákoníku, jak Ústavní soud zjišťuje z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, věnoval Nejvyšší soud dostatečnou pozornost a podrobně rozvedl svoji argumentaci vztahující se k interpretaci uvedených ustanovení a k hodnotě obchodního jmění společnosti ve vztahu ke vkladu tichého společníka. Nejvyšším soudem podaný výklad příslušných ustanovení obchodního zákoníku nezakládá podle názoru Ústavního soudu nepřijatelné ústavně právní konsekvence a Ústavní soud ho v tomto směru nepovažuje za výklad vybočující z mezí ústavnosti, který by byl projevem libovůle či svévole a vybočující tak z kautel spravedlivého procesu. Na zmíněné odůvodnění, v němž Nejvyšší soud dostatečně reagoval na námitky stěžovatele uvedené v jeho dovolání, lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné uvedenou argumentaci znovu opakovat. Skutečnost, že soudy v napadených rozhodnutích vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

16. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se tak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítají.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru