Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2395/08 #2Usnesení ÚS ze dne 13.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
Daňové řízení
platební výměr
daňová kontrola
finanční orgány
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2395.08.2
Datum podání24.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31, § 2 odst.3, § 16


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2395/08 ze dne 13. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, Renoirova 624, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 39/2007-119 ze dne 26.6.2008, a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 281/2004-67 ze dne 20.9.2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 24. 9. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva (svobody), jakož i základní ústavněprávní principy zakotvené zejména v článku 2 odst. 2, v článku 4 odst. 1, v článku 11 odst. 1 a 5, v článku 36 odst. 1, v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 2 odst. 2, v článku 4 a v článku 90 Ústavy. V ústavní stížnosti stěžovatel z velké části opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před správními orgány i soudy. Konkrétně stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po něm orgány daňové správy požadovaly, aby doložil, že peníze vkládané do podnikání v roce 1999 již byly zdaněny nebo že se jedná o prostředky osvobozené od daně. Stěžovatel na tuto výzvu příslušného finančního úřadu vyjmenoval zdroje svých předchozích příjmů po roce 1993 i před ním, příjmy z prodeje movitých věcí a cenných papírů i půjčku. Finanční úřad však po stěžovateli požadoval doložení těchto příjmů, resp. úspory z těchto příjmů. Stěžovatel proto odhadl tyto příjmy a upřesnil prodej movitých věcí a smlouvu o půjčce. Zároveň se bránil tím, že jej nestíhala záznamní povinnost, proto nemůže doložit úspory, když nadto zdůraznil, že na svůj účet vkládal a převáděl stále stejné peníze.

V návaznosti na tyto události vydal posléze finanční úřad dodatečný platební výměr s tím, že stěžovatel podle jeho názoru neprokázal tvrzení o existenci úspor před rokem 1999 (nebylo v této souvislosti možno stanovit daň dokazováním a finanční úřad přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek). Příslušné finanční ředitelství po napadení dodatečného platebního výměru vydaného finančním úřadem odvoláním konstatovalo, že finanční úřad ve skutečnosti nestanovil daň podle pomůcek, ale dokazováním, nicméně stěžovatel nebyl podle finančního ředitelství tímto postupem zkrácen na svých právech, neboť v odvolacím řízení byly připuštěny dodatečné důkazní prostředky (stěžovatel se ovšem přesto domnívá, že zjištění finančního úřadu o vkladech, jejich výši a době uskutečnění představuje stanovení daně pomocí pomůcek nikoliv na základě dokazování). Považuje-li i přesto finanční ředitelství podle stěžovatele daň stanovenou na základě dokazování, spatřuje v tom stěžovatel paralelní použití dvou metod, které vedle sebe ve vztahu ke stejnému zdaňovacímu období neobstojí. Pokud správce daně podle stěžovatele neshromáždil dostatek důkazů o tom, ve kterém zdaňovacím období byly prostředky získány, nemůže tyto prostředky bez dalšího zahrnout do jakéhokoliv zdaňovacího období.

Stěžovatel pak také odkázal na nález Ústavního soudu z 1. 6. 2005 sp. zn. IV ÚS 29/05 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 37, str. 463) s tím, že musí být respektován autonomní prostor jednotlivce, resp. zachována proporce mezi tímto prostorem na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé. Postup finančního úřadu vede podle stěžovatele k nepřípustnému rozšíření důkazního břemene stěžovatele, neboť má prokazovat strukturu svých příjmů tak, aby z ní vyplývalo, že byl v roce 1999 schopen poskytnout ze svého majetku do podnikání v ústavní stížnosti specifikované finanční částky. V předmětném roce přitom představovaly podle stěžovatele tyto částky výdaje, nikoliv příjmy. Ze skutečnosti, že stěžovatel v roce 1999 těmito prostředky disponoval, nelze dovodit, že pouze v tomto roce tvořily jeho příjem. Finanční úřad tedy nemohl podle stěžovatele po něm požadovat obecné prokázání majetkových poměrů tak, aby bylo možné dovodit, zda v příslušném roce disponoval majetkem umožňujícím mu vložit peníze do podnikání. Majetkové poměry stěžovatele se totiž bezprostředně neváží na jeho daňové povinnosti v roce 1999 a stěžovatel v tomto směru nenesl důkazní břemeno.

Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že u něj v roce 1995 proběhla daňová kontrola a při stejném chování stěžovatele nebylo shledáno žádné pochybení. Již tehdy stěžovatel provedl vklady do podnikání, jejichž původ je ve stejných úsporách, které je nyní povinen prokazovat. Finanční ředitelství přitom podle stěžovatele nechtělo prokázat pouze příjmy, ale výslovně na stěžovateli požadovalo, aby prokázal, že z jeho zdanitelných příjmů existovaly úspory. Stěžovatel přitom doložil kupní smlouvy na koupi a prodej nemovitosti, z nichž finanční ředitelství dovodilo ztrátovost obchodu a nevzalo za prokázané, že stěžovatel použil částku 1.800.000,- Kč na vklady do podnikání, stejně jako v případě půjčky 600.000,- Kč.

Podle stěžovatele je rovněž zřejmé, že finanční ředitelství se nechce řídit citovaným nálezem Ústavního soudu, neboť polemizuje podle stěžovatele s jeho právním názorem a tvrdí, že aplikace informační autonomie jednotlivce rozvedená v citovaném nálezu má nežádoucí dopady na důkazní řízení. Na stejném stanovisku pak podle stěžovatele setrval i Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, který naprosto přešel rozpor v počtu automobilů značky BMW, a to, že daňové orgány použily při stanovení daně jak metodu na základě dokazování, tak na základě pomůcek.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 281/2004. Zjistil, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro město Prahu ze dne 20. 9. 2004 č. j. FŘ-3052/11/02, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, který byl vydán Finančním úřadem v Praze - Modřanech. Žaloba však byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006 č. j. 9 Ca 281/2004-67 zamítnuta, když dále bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle městského soudu přitom mezi účastníky nebylo sporu o tom, že stěžovatel v roce 1999 účtoval o vkladech peněžních prostředků do podnikání v celkové výši 5.365.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že tyto finanční prostředky nepromítl do daňového přiznání, byl správcem daně vyzván k prokázání, že tyto prostředky již byly zdaněny, případně, že dani nepodléhají nebo byly od daně osvobozeny. Finanční úřad tak učinil výzvu ze dne 2. 4. 2001 podle § 16 zákona č. 337/1992 Sb., zákon o správě daní a poplatků, účinný do 31. 12. 2010 (dále jen "zákon číslo 337/1992 Sb." nebo "zákon o správě daní a poplatků"), v níž poukázal na konkrétně zaúčtované položky v peněžním deníku stěžovatele a požadoval prokázat finanční zdroje zúčtování těchto položek, a to v rozsahu 2.660.000,- Kč. Stěžovatel tedy sdělil, že jde o úspory a příjmy z let předcházející účinnosti nové daňové soustavy, tj. před rokem 1993 a z části i o úspory z příjmu stěžovatele jako vrcholového sportovce před rokem 1989, dále o příjmy z prodeje movitých věcí, cenných papírů a z půjčky. Finanční úřad následně výzvou ze dne 7. 5. 2001 požadoval na stěžovateli prokázat a doložit vyčíslení částky úspor a celkových příjmů stěžovatele ze závislé činnosti a funkčních požitků, výši úspor z příjmů podléhající dani ze mzdy z období před rokem 1993 a výši úspor z příjmů vrcholového sportovce z let před rokem 1989, jakož i výši příjmu z prodeje movitých věcí, cenných papírů a výší tvrzené peněžní půjčky. Uvedenými výzvami přitom finanční úřad podle městského soudu postupoval za účelem prověření správnosti daňového přiznání stěžovatele ve smyslu zásady daňového práva vyjádřené v ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Na stěžovateli tedy nebylo požadováno prokázání majetkových a příjmových poměrů v rozsahu, který by překračoval časový a věcný rámec jeho daňových povinností. Časový a věcný rámec jeho zákonných povinností jako daňového subjektu byl podle městského soudu v daném případě dán zdaňovacím obdobím roku 1999, kategorií předmětu daně jako daně z příjmů se všemi výdaji, o kterých je stěžovatel podle zvláštního předpisu (zákona účetnictví) povinen účtovat a které je k tomuto zdaňovacímu období daňový subjekt povinen uplatňovat při výpočtu daňové povinnosti. Uvedl-li stěžovatel v účetnictví vklad do podnikání v rozhodném účetním období v souvislosti s příjmy a výdaji v tomto období a nezohlednil je při výpočtu základu daně a daně v daňovém přiznání, pak požadavek finančního úřadu na prokázání zdroje těchto finančních prostředků byl podle městského soudu oprávněný a byl ve věcné a časové souvislosti se zákonnými povinnostmi stěžovatele. Vzhledem k tomu, že podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nelze daň vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, je rozhodné, zda je stěžovatel k roku 1999 i v následujících čtyřech letech schopen prokázat, z jakých zdrojů vložené peněžní prostředky vzešly a zda byly zdaněny. Tím je dán časový rozměr povinnosti uchovávání informací, totiž po dobu, kdy je správce daně oprávněn daň vyměřit či doměřit. Proto v tomto časovém rozsahu, účtuje-li daňový subjekt o určitých informacích, lze na něm uchování takovýchto informací podle městského soudu spravedlivě požadovat. Rozhodl-li se tedy stěžovatel nepromítnout do daňového přiznání za zdaňovací období roku 1999 určité finanční prostředky, o kterých účtoval jako o vkladu do podnikání, pak si musel být podle městského soudu vědom toho, že za rok 1999 a přinejmenším až do konce roku 2003 na něm může být požadováno prokázání zdrojů těchto prostředků. Tento závěr je podle městského soudu potvrzen i shora citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 29/05, když podle Ústavního soudu je daňový subjekt povinen nést důkazní břemeno pouze k prokázání tvrzení uvedených v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti subjektu.

Proti zmiňovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu z 26. 6. 2008 č. j. 8 Afs 39/2007-119 zamítnuta; o nákladech za řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel na ně nemá právo a finančnímu ředitelství nebyly přiznány. V odůvodnění svého rozhodnutí nad rámec odůvodnění rozhodnutí městského soudu a v intencích daných mu zákonem, Nejvyšší správní soud mimo jiné zdůraznil, že stěžovatel nemohl vkládat v roce 1995 do podnikání stejné úspory, které pak opět podle svého účtování vkládal v roce 1999. Pokud vložil určité úspory do podnikání v roce 1995, došlo tak následně ke kapitalizaci těchto prostředků, které v souvislosti s podnikáním stěžovatele v následujících letech mohly ovlivnit jeho hospodářský výsledek a hodnotově by se prokázaly v nových zdanitelných příjmech. Podle Nejvyššího správního soudu se rovněž Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí zabýval myšlenkovými algoritmy zakotvenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 29/05 z 1. 6. 2005. Městský soud v intencích tohoto nálezu podle Nejvyššího správního soudu hodnotil pečlivě věcný a časový rámec prokazování majetkových poměrů stěžovatele, bylo-li o nich účtováno z vlastní vůle stěžovatele a byly-li uplatňovány v relevantním daňovém přiznání.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze. Ve svém obsáhlém vyjádření zopakoval nejdůležitějších teze ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Rovněž souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním o soudu.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména zdůraznil, že podle jeho názoru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní soud se podle svého tvrzení se všemi námitkami důsledně vypořádal, nadto je ústavní stížnost založena na opakování námitek, jež řešily jak správní soudy, tak správní orgány - argumentačně se pohybuje pouze v rovině jednoduchého práva. Závěrem Nejvyšší správní soud souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel využil práva repliky k vyjádření obou soudů, byť i v rámci této možnosti zejména zopakoval svoji ústavněprávní argumentaci uvedenou již v ústavní stížnosti, a to včetně judikatorních odkazů. Nad rámec své původní argumentace se zabýval zejména možností využití institutu vytýkacího řízení, jímž by se podle jeho názoru vyjasnily mnohé otázky, jež vedly orgány daňové správy k nesprávnému postupu.

IV.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; oba soudy totiž podle mínění Ústavního soudu aplikovaly a interpretovaly ve věci relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu Ústavního soudu, zcela ústavně konformním způsobem. Právo totiž ve společnosti existuje proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci, nikoli proto, aby případné negativní důsledky (společensko-ekonomické) aktivity jednotlivce (jednotlivců) legitimizovalo. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu, jako orgánu státu, tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda aplikace toho kterého právního regulativu a instrumentarií na jeho základě vytvořených nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou aplikaci (interpretaci) pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý.

V souladu s výše uvedeným se tedy Ústavní soud nebude zabývat jednotlivými námitkami stěžovatele, jež uplatňoval jak před orgány daňové správy, tak v řízení před správními soudy, počtem vozidel značky BMW počínaje a výší prostředků získaných z prodeje nemovitosti, kdy byla zřejmě realizována propadná zástava (sic! - srov. stěžovatelovo tvrzení na č. l. 85) konče. Již shora bylo naznačeno (v souvislosti se schématickým vymezením úlohy práva), že stát se všemi svými institucemi vznikl z potřeby eliminovat chaotické uspořádání společnosti (to v prvé řadě) a umožnit jednotlivci uspokojovat za pomoci státu ty jeho potřeby, jejichž naplnění by pro něj jako osamocené individuum nebylo dosažitelné. Aby beneficia společnosti uspořádané ve stát (dnes demokratický a právní) mohl jednotlivec využívat, musel se ale do jisté míry vzdát části svobody, kterou více či méně v anarchistickém uspořádání sociálních vztahů disponoval; musel se tak vzdát i části svého majetkového zázemí, jež začal státu (třeba i opakovaně) odvádět. Demokratický právní stát ničeho z těchto svých základních funkcí neslevil, nicméně obě realizuje tak, aby co možná nejvíce respektoval jednotlivce a jeho bytí; vychází tedy ze zásady subsidiarity. Jedinec, jenž se tak stal smyslem a důvodem existence společnosti uspořádané ve stát a zároveň je její základní stavební jednotkou, v důsledku této organizace sociálních vztahů pak vystupuje ve dvojjediné roli jako homo oeconomicus (kdy akcentuje zejména ekonomické zájmy) a zároveň jako homo politicus (tedy jako subjekt, jenž napomáhá realizaci právě těch cílů, jež pro svou náročnost mohou být realizovány jen za pomoci mechanismů a institucí subsumovaných pod stát). Dnešní teorie i praxe finančního práva přitom při vytváření modelů chování člověka zohledňuje jeho navýsost přirozenou tendenci upřednostňovat v prvé řadě své (ekonomické) zájmy. Všechna uvedená teoretická východiska se přitom plně uplatní i v právě projednávané věci, ostatně sám Ústavní soud z nich ve své judikatuře - nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4.1996 a sp. zn. IV ÚS 29/05 z 1. 6.2005 z toho nevyjímaje - vychází.

Ústavní soud ve svém nálezu pléna Ústavního soudu z 24. 4. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (publikováno pod č. 130/1996 Sb. a také ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 5, str. 271) uzavřel - řečeno zjednodušeně - že stát smí za použití prostředků mu právním řádem daným prověřovat daň daňovým subjektem přiznanou (a doloženou) - Ústavní soud tedy neshledal tuto činnost daňové správy za protiústavní, resp. porušující základní práva nebo svobody. Nevyvrátí-li daňový subjekt pochybnosti orgánu daňové správy o správnosti jím přiznané daně, může orgán daňové správy stanovit daňovému subjektu základ daně i daň dokonce za pomoci pomůcek. Tento přístup zákonodárce - Ústavním soudem aprobovaný - právě v návaznosti na výše uvedená teoretická východiska, koresponduje s právně-ekonomickým myšlenkovým konceptem, podle něhož je legitimní, aby stát zajišťující jedinci ochranu a podporu v nejširším slova smyslu, využíval některé hodnoty, jimiž by jinak - tedy za podmínky neexistence společnosti organizované ve stát - disponoval buď jednotlivec sám nebo od jednotlivce odlišný subjekt. Stát přitom ponechal jednotlivci poměrně značnou míru volnosti v tom, aby uvážil, jakým způsobem (popřípadě v některých případech zda vůbec) se chce a bude podílet na podporování státu a jeho funkcí, jimiž jsou zajišťovány potřeby přesahující možnosti konkrétního individua (jednotlivec se může například rozhodnout, zda si bude životní prostředky obstarávat prací v rámci závislé činnosti, zda využije některého s beneficií podpory plynoucí ze sociálních systémů atp.). Na druhou stranu není dost dobře možné, aby šíře úvahy jednotlivce o míře podpory některých funkcí státu byla bezbřehá, stejně tak jako je ale nepřípustné, aby byl jednotlivec k takové podpoře státu nucen v té míře, jež by ho degradovala ze smyslu a důvodu existence státu na pouhý prostředek umožnění existence státu - stát sám o sobě, stát sám pro sebe. Jednotlivec je přitom smyslem a důvodem existence státu jedině tehdy, může-li v maximální možné míře realizovat svá přání a uspokojovat své potřeby, neboť jen za tohoto stavu se stává bytostí skutečně výsostně jedinečnou - stává se člověkem samým.

Zohledniv právě tento postulát, potvrdil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV ÚS 29/05 ze dne 1. 6. 2005 závěr, že článek 4 odst. 1 Listiny působí komplementárně ve vztahu k článku 2 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad posledně jmenovaného ustanovení Listiny na jednotlivce. Vztaženo na problematiku stanovení a vybírání daní a poplatků, musí si státní moc podle Ústavního soudu "(...) počínat v mezích stanovených zákonem. Přitom i ustanovení [čl. 2 odst. 2 Listiny] je třeba vykládat nikoliv pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc, a to jakýmkoliv způsobem, nýbrž je rovněž třeba jej vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci respektoval ochranu základních práv jednotlivce, v daném případě autonomní sféru jednotlivce, jejíž součástí je též tzv. informační autonomie jednotlivce. [...] V oblasti správy daní a poplatků to [podle Ústavního soudu ve svém důsledku] znamená, že jinak je třeba posuzovat postavení podnikající osoby, která má navíc zvláštním zákonem stanovenou specifickou povinnost uchovávat informace o své hospodářské činnosti, jiné bude postavení osoby v závislé činnosti, které zákon neukládá povinnost uchovávat doklady vážící se ke svým ekonomickým aktivitám. Jinými slovy rozsah autonomie jednotlivce se v takových případech liší; v případě podnikatelského subjektu je tento rozsah omezenější než v případě osoby, která vykonává činnosti pouze v závislé činnosti."

Aplikuje-li se právě uvedené v nyní projednávané věci, musí Ústavní soud konstatovat, že právo stěžovatele na informační autonomii ve smyslu obou citovaných nálezů (tedy jak nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95, tak nálezu sp. zn. IV ÚS 29/05) nebylo porušeno. Jak totiž již ve svém rozhodnutí upozornil Nejvyšší správní soud, neobstojí stěžovatelovo opakované a výslovné (sic!) tvrzení, že do svého podnikání vkládal stále stejné úspory. Vložil-li totiž stěžovatel do svého podnikání určitou majetkovou hodnotu, kterou si následně odčerpal zpět, stala se tato z účetního hlediska jeho příjmem, byť je představitelné, že z osobního vnímání stěžovatele šlo spíše o jakousi "odloženou spotřebu" (řečeno slovy stěžovatele o výdaj). Uskutečňoval-li stěžovatel tento cyklus opakovaně, nemůže následně tvrdit, že se nejedná o jeho příjem jen proto, že statkem o stejné hodnotě (například určitou finanční částkou) disponoval ještě daleko před započetím podnikatelských aktivit a že se mu tak vrací pouze a jen to, co do společnosti (rozuměj podnikání) vložil - z hlediska matematického vyjádření je tedy výsledná amplituda rovná nule. Není zkrátka pravdou, že by byl stěžovatel nucen prokazovat své příjmy (resp. dokonce schopnost generovat z těchto příjmů úspory) v neúměrně širokém časovém horizontu, neboť v jeho případě šlo o benefit plynoucí z podnikání, a to nikterak dávného.

Tato okolnost (tedy to, že v případě stěžovatele šlo o příjem z podnikání) pak rovněž výrazně odlišuje právě projednávanou věc od skutkových a právních okolností nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 29/05, když zároveň respektuje (mimo jiné) hledisko tam zakotvené, že totiž je třeba rozlišovat situaci, kdy by měl daňový subjekt dokládat příjmy získané ze závislé činnosti (což by pro něj nepochybně představovalo neúměrnou zátěž zpochybňující jednotlivce jako onen proklamovaný smysl a účel existence státu) a situaci, kdy by se jednalo o příjmy z podnikatelské činnosti (jako je tomu v této věci).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru