Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 239/09 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.239.09.1
Datum podání02.02.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

151/1997 Sb., § 13, § 2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 239/09 ze dne 1. 9. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů B. N. a L. N., zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Jaselská 23, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 597/2007-241 ze dne 29. 10. 2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 114/2006-207 ze dne 20. 9. 2006 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 24 Cm 3/2002-190 ze dne 16. 3. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 2. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") sp. zn. 24 Cm 3/2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem krajského soudu č. j. 24 Cm 3/2002-190 ze dne 16. 3. 2006 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o vyloučení pozemku parc. č. X, vodní plocha v k. ú. Lhota nad Rohanovem, obec Vacov, zapsaného u Katastrálního úřadu v Prachaticích na LV č. XX, ze soupisu konkursní podstaty úpadce B. N., otce stěžovatelů. Stěžovatelé byli současně zavázáni k úhradě nákladů řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 15 Cmo 114/2006-207 ze dne 20. 9. 2006 bylo rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 597/2007-241 ze dne 29. 10. 2008 odmítnuto jako nepřípustné pro nenaplnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že stěžejní otázkou řešenou v řízení před obecnými soudy bylo posouzení, zda bylo možno převod předmětné nemovitosti podřadit pod ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, tzn. zda k převodu došlo za nápadně nevýhodných podmínek či nikoliv. Stěžovatelé měli v této souvislosti za to, že znalecký posudek Ing. J. B. č. 220-64/2005 ze dne 20. 12. 2005 neposkytoval pro závěry obecných soudů o nevýhodnosti podmínek převodu dostatečnou oporu, neboť znalec při jeho zpracování vycházel z odlišného časového období a rovněž co do lokality trpělo srovnání nepřesnostmi, které znalec kompenzoval toliko svou ničím nepodloženou úvahou. Znalec Ing. B. rovněž nezohlednil některé faktické vady nemovitosti, cenu jím zjištěnou proto nebylo možno považovat za cenu obvyklou v daném místě a čase. Obecné soudy nicméně z takto zjištěné ceny přesto vycházely, a to aniž by obsah znaleckého soudu podrobily bližšímu zkoumání, přestože stěžovatelé na vady posudku v řízení poukazovali. Dle přesvědčení stěžovatelů obecné soudy tím, že svá rozhodnutí založily na nesprávných skutkových zjištěních stran ceny předmětné nemovitosti v době jejího převodu, porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 597/2007-241 ze dne 29. 10. 2008, rozsudek vrchního soudu č. j. 15 Cmo 114/2006-207 ze dne 20. 9. 2006 a rozsudek krajského soudu č. j. 24 Cm 3/2002-190 ze dne 16. 3. 2006 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří vrchol soustavy obecných soudů a do jejich kompetence zasahuje toliko v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika s hodnocením důkazu znaleckým posudkem Ing. J. B. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Obecné soudy své úvahy stran znalcem zjištěné ceny nemovitosti řádně a logicky rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 4 rozsudku krajského soudu, str. 3 rozsudku vrchního soudu), přičemž jejich závěrům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud pak zcela případně poukázal na skutečnost, že bylo-li dovolání přípustné toliko dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nemohl se námitkami směřujícími do správnosti skutkových zjištění zabývat (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu). Ústavnímu soudu za daných okolností nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s výsledkem řízení před obecnými soudy nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejich ústavně zaručených práv.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, a to v obdobném rozsahu jako v řádném opravném prostředku, stavěli stěžovatelé Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru