Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2387/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karviná
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2387.15.1
Datum podání04.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909, § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2387/15 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Alicí Jeziorskou, advokátkou se sídlem Havířov-Město, Svornosti 2, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky Havířov ze dne 1. 12. 2014 č. j. 100 P 13/2012-109, 123 P a Nc 202/2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015 č. j. 13 Co 103/2015-151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno návrhu matky nezletilého syna na jeho svěření syna do její výlučné péče a byl ponechán v platnosti rozsudek Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 15. 2. 2012 č. j. 100 P 13/2012-54, kterým byla schválena dohoda rodičů o střídavé výchově. Dále požaduje zrušení rovněž uvedeného rozsudku odvolacího soudu, který nevyhověl jeho odvolání, v němž požadoval svěření nezletilého do své péče, a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že oba soudy dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu dosavadního rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého oběma rodiči. Změně jednak nesvědčí nezralá osobnost nezletilého a jednak skutečnost, že problémy jsou řešitelné změnou chování rodičů a nikoliv ukončením jinak řádně fungující střídavé péče.

Stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy nerespektovaly přání nezletilého ani doporučení kolizního opatrovníka. Nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacího soudu o jeho nefungující rodině a vyjadřuje přesvědčení, že střídavá výchova není pro syna optimálním řešením, neboť jej stresuje. Vztahy mezi rodiči jsou vyhrocené a rozumná domluva nefunguje.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o nutnosti změny výchovného prostředí syna. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí napadených rozhodnutí. Civilní soudy zjistily, že v základních atributech svědčících pro střídavou péči k žádné podstatné změně nedošlo a nebyly ani shledány jiné okolnosti převažující nad požadavkem stálosti výchovného prostředí dítěte. Nezletilý má stále silný citový vztah k oběma rodičům, jejichž výchovná způsobilost zůstala zachována a oba rodiče se o nezletilého stále řádně starají. Jeho zdravotní stav je dobrý, ve škole dobře prospívá, ve školní přípravě nejsou rozdíly vyvolané pobytem u matky či otce. Matka nebrání styku nezletilého s otcem i nad rámec dohody. Soudy po zjištění postoje nezletilého dospěly k závěru, že ač se blíží věku 12 let, je nevyzrálým dítětem, jehož rozumová vyspělost není na takové úrovni, aby byl schopen vytvořit si vlastní názor na důsledky zásahu spočívající ve změně stávajícího stavu. Budiž poznamenáno, že řízení bylo zahájeno z podnětu matky vyvolaného přáním nezletilého být svěřen do její péče, které však během krátké doby změnil s poukazem na neshody se sestrou. Vcelku banální výhrady, kterými nezletilý své přání odůvodnil, nemohou v kontextu se všemi ostatními okolnostmi věci převážit nad objektivním zájmem nezletilého být vychováván oběma rodiči.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že civilní soudy prioritně neřešily, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy. Odvolací soud stejně jako soud nalézací totiž opodstatněně posuzoval, zda od doby, kdy bylo naposledy rozhodováno, došlo k podstatné změně poměrů z hlediska zájmu nezletilého, jež by opodstatňovaly změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností (§ 909 obč. zák.). V tomto směru své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly k shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Závěry soudů, podle nichž není v zájmu nezletilého, aby dosavadní úprava poměrů rodičů k němu pokud se týká výchovného prostředí byla měněna, nelze považovat za ústavně rozporné, neboť respektují příslušná ustanovení občanského zákoníku a zájem nezletilého syna.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

Ústavní soud považuje za potřebné podotknout, že záleží na obou rodičích, zda budou v zájmu syna "normalizovat" své postoje a vztahy, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde ke změně poměrů, případně pokud změna výchovného prostředí bude trvalým přáním nezletilého, které bude nutno i s ohledem na jeho vyšší věk a zralost upřednostnit.

Jak je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru