Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2387/11 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
nemovitost
spoluvlastnictví/vypořádání
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2387.11.1
Datum podání12.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2387/11 ze dne 6. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Ing. R. F., právně zastoupeného advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem, se sídlem Advokátní kanceláře Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že napadá v plném rozsahu v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. Rozhodnutími nižších soudů mělo dojít k vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, s nímž však stěžovatel zásadně nesouhlasí a svoji argumentaci v tomto duchu též rozvíjí. Obecné soudy se dle stěžovatele nevypořádaly s otázkou dělitelnosti společného domu na dvě samostatné části, resp. jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Co se týče stanovené přiměřené náhrady, má stěžovatel za to, že náhrada neodpovídá ustanovení § 142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). V souvislosti s uvedeným považuje stěžovatel za nesprávný též postup soudu, který náhradu stanovil pomocí tzv. ceny obecné namísto ceny, za jakou je možno obdobnou nemovitost v místě a čase koupit. Pokud obecný soud nepožadoval od znalce určení ceny, za níž lze nemovitost koupit, považuje stěžovatel tento postup za zásadní pochybení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Stěžovatel se ve svém návrhu v podstatě snaží dosáhnout opětovného přezkumu věci, s níž se již argumentačně vypořádaly obecné soudy. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že se soud řádně nevěnoval námitce reálného rozdělení nemovitosti, lze plně odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který v rámci svého odůvodnění na tuto námitku reagoval, a to navzdory tomu, že se jedná o námitku skutkovou. Stejně pak lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, i co se týče namítané výše přiměřené náhrady.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení základního práva na spravedlivý proces došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud v tomto případě nezjistil.

S ohledem na výše uvedené Ústavním soud předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru