Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2383/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2383.17.1
Datum podání31.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2383/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Č., zastoupené JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jarníkova 1881/2, Praha 4, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 9. 2016, č.j. 14 Nc 662/2015-162, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016-237, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016-240, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 9. 2016, č.j. 14 Nc 662/2015-162, byl nezletilý M. pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče stěžovatelky (výrok I.) a s účinností od 31. 8. 2015 byla otci uložena povinnost platit pro nezletilého výživné ve výši 6.000,- Kč měsíčně (výrok II.), s tím, že za dobu od 31. 8. 2015 do 5. 9. 2016 otci nedoplatek na výživném nevznikl (výrok III.). Návrh stěžovatelky na úpravu styku otce s nezletilým soud I. stupně zamítl (výrok IV.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016-237, byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o výživném změněn tak, že výživného pro nezletilého M. bylo určeno ve výši 8.000,- Kč měsíčně (výrok I.). Ve výroku o nedoplatku na výživném byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že nedoplatek za dobu od 31. 8. 2015 do 30. 4. 2017 ve výši 40.000,- Kč je otec povinen zaplatit do 31. 8. 2017 (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016-240, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č.j. 72 Co 487/2016 - 237, ve výroku o nedoplatku na výživném opraven tak, že otci za období od 31. 8. 2015 do 30. 4. 2017 dluh na výživném nevznikl.

II.

V postupu obecných soudů stěžovatelka shledává porušení čl. 89 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a tvrdí, že byla zkrácena její základní práva vyplývající z čl. 32 odst. 4 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadená rozhodnutí byla podle stěžovatelky vydána v rozporu se zákonem, trpí vážnými vadami hmotněprávního i procesního charakteru a je třeba je považovat za netransparentní, nepřesvědčivá, nepřezkoumatelná a protiústavní. Obecné soudy měly pochybit v tom, že nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům a životní úrovni otce nezletilého. Při stanovení výživného podle stěžovatelky vyšly toliko jen z jím tvrzených příjmů, které však podhodnotily. Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumal, navíc z uvedených nesprávností vyšel a na nich postavil své vlastní vadné rozhodnutí. Při rozhodování o zvýšení výživného pro nezletilého se podle stěžovatelky odvolací soud nevypořádal se všemi relevantními hledisky, uceleně neposoudil všechny okolnosti, které v řízení vyšly najevo, a své rozhodnutí postavil na neexistujících skutečnostech, které nemají oporu v dokazování.

III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud oprávněn zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Ústavní stížnost je tak třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Stěžovatelka svým podáním ze dne 31. 8. 2015 navrhla svěřit nezletilého pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do její výchovy, otci upravit styk s nezletilým a stanovit vyživovací povinnost v částce 15.000,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně, za souhlasu obou rodičů i opatrovníka, svěřil nezletilého do péče stěžovatelky a návrh na úpravu styku otce s nezletilým zamítl, vzhledem k tomu, že nezletilý vyjádřil přání, aby jeho styk s otcem nebyl soudně upravován, tj. aby nadále pravidelně probíhal spontánně na základě jejich vzájemné dohody, s čímž se zcela ztotožnil i otec nezletilého.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší výživného pro nezletilého. Zatímco stěžovatelka navrhla stanovit otci vyživovací povinnost v částce 15.000,- Kč měsíčně, soud prvního stupně otci uložil povinnost platit pro nezletilého výživné ve výši 6.000,- Kč měsíčně a rozsudkem odvolacího soudu byla výše výživného pro nezletilého určena ve výši 8.000,- Kč měsíčně. Stěžovatelka namítá, že soudy nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům a životní úrovni otce nezletilého, ale při stanovení výživného vyšly toliko z jím deklarovaných příjmů, které však podle stěžovatelky nejsou jeho skutečnými příjmy.

Soud prvního stupně považoval za přiměřené výživné vzhledem k věku a potřebám nezletilého a možnostem a schopnostem otce nezletilého výživné v částce 6.000,- Kč měsíčně. Při určení výše výživného vycházel ze souhrnného příjmu otce cca 18.000,- Kč měsíčně tvořeného příjmem osoby samostatně výdělečně činné ve výši cca 11.500,- Kč měsíčně a příjmem 6.500,- Kč měsíčně z pronájmu domu. Soud vzal v úvahu také to, že mezi rodiči dosud nebylo vypořádáno společné jmění manželů - bytu, v němž stěžovatelka spolu s nezletilým bydlí, přičemž otec po určitou dobu i po odstěhování ze společné domácnosti k tomuto bytu hradil náklady spojené s bydlením. Soud zohlednil také úhradu školného ze strany otce, jakož i to, že nad rámec výživného nezletilému přispívá i tím, že jej bere na společné dovolené, o zimních, jarních a letních prázdninách.

Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že otec dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu nejméně ve výši 40.000,- Kč, když kromě příjmů otce zohlednil také zjištěné výdaje otce a přihlédl taktéž ke všem nezbytným nákladům otce, které v těchto výdajích nebyly zahrnuty. Odvolací soud uzavřel, že odůvodněným potřebám nezletilého, který již má potřeby dospělé osoby, otcovu příjmu i jeho celkovým majetkovým poměrům (vlastnictví, resp. spoluvlastnictví, nemovitostí a cenných papírů) i skutečnosti, že otec se kromě placení výživného podílí na zajištění potřeb syna i v době styku s ním, odpovídá výživné ve výši 8.000,- Kč měsíčně.

V.

I přes tvrzený ústavněprávní rozměr představuje ústavní stížnost toliko polemiku se závěry obecných soudů stavící Ústavní soud do role třetí instance, která mu však nepřísluší. Stěžovatelka měla možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje zejména námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění stran majetkových poměrů otce nezletilých, jeho životní úrovně a schopnosti plnit vyživovací povinnost.

Podle přesvědčení Ústavního soudu však obecné soudy k otázce výše výživného provedly dostatek důkazů (vztahujících se k majetkovým poměrům otce, stěžovatelky, i k odůvodněným potřebám nezletilého), ze kterých následně také vycházely. Odvolací soud vycházel ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení a své rozhodnutí založil na ústavně přijatelných skutkových i právních závěrech. Při stanovení výše výživného se zcela správně nezabýval izolovaně pouze otcem tvrzenými příjmy, ale jeho majetkovou situaci hodnotil komplexně a zohlednil také jeho celkovou životní úroveň. Při svých úvahách vzal v potaz také celkové majetkové poměry stěžovatelky a aktuální potřeby nezletilého. V souvislosti s posuzováním vzniku případného dlužného výživného pak odvolací soud poukázal na to, že přestože se stěžovatel ze společného bytu odstěhoval již v únoru roku 2015, po dobu několika měsíců ještě hradil celkové náklady spojené s bydlením stěžovatelky a nezletilého v tomto bytě. S ohledem na konkrétní okolnosti případu neshledává Ústavní soud pochybení ani v tom, pokud odvolací soud tyto platby následně v rozhodném období zohlednil měsíční poměrnou částkou a konstatoval, že dluh na výživném tak otci nevznikl.

Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud věnoval odpovídající pozornost podstatným skutkovým okolnostem, rozvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a adekvátně vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Své rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by takto učiněné závěry bylo nutné označit za zcela neodůvodněné, excesivní či svévolné Ústavní soud nenalezl. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat.

Vzhledem k tomu, že kvalifikované nedostatky relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv zjištěny nebyly, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru