Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2374/09 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenu... více
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na plnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
občanské soudní řízení
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.2374.09.1
Datum podání08.09.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 167 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2374/09 ze dne 21. 10. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 9, Boušova 792, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. června 2006 č. j. 56 C 189/2005-77, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007 č. j. 28 Co 454/2006-136 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2009 č. j. 32 Cdo 3572/2007-167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. září 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel

domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud se podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu neřídil pořadím a věc vyřídil jako naléhavou.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 spis. zn. 56 C 189/2005 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobce ČSOB Leasing, a. s., se žalobou podanou dne 20. října 2004 domáhal po stěžovateli zaplacení pohledávky ve výši 1 734 813,80 Kč s přísl. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. června 2006 č. j. 56 C 189/2005-77 ve věci samé vyhověl. Na základě odvolání podaném stěžovatelem Městský soud Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2007 č. j. 28 Co 454/2006-136 napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 26. května 2009 č. j. 32 Cdo 3572/2007-167 pro jeho nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl průběh celého řízení a namítal, že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkami, neprovedly důkazy, které navrhoval a Smlouvu o poskytnutí obchodního úvěru č. 5220058 posoudily jako smlouvu o úvěru, čímž porušily spravedlivou rovnováhu a princip proporcionality. Dále stěžovatel namítal, že tím, že odvolací soud doručil předvolání k ústnímu jednání pouze jeho právní zástupkyni a při jednání jednal v jeho nepřítomnosti, bylo mu odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu. Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod spis. zn. II. ÚS 169/09, IV. ÚS 189/06, I. ÚS 403/03 a IV. ÚS 128/05.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel opakuje argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy a toliko polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva tyto soudy dospěly. Stěžovatel očekává, že Ústavní podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, podrobně rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nepostrádají rozumná a logicky podložená odůvodnění, která dostála požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§ 157 a § 167 o. s. ř.). Proto není třeba argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí Ústavním soudem opakovat.

K námitce stěžovatele, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení dokazování, Ústavní soud odkazuje na č. listu 74, 75, 79 a 80 soudního spisu, kde je neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů podrobně odůvodněno. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani další námitce stěžovatele, týkající se doručení předvolání k ústnímu jednání právní zástupkyni stěžovatele a jednání bez jeho přítomnosti. Ústavní soud konstatuje, že postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s příslušnými aplikovanými ustanoveními o. s. ř. Jestliže pak obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba je důvodná, pak v tomto závěru nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.

Pokud jde o námitky vznesené stěžovatelem k usnesení Nejvyššího soudu, je posouzení otázky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu podle ustálené judikatury věcí Nejvyššího soudu, do něhož může Ústavní soud zasáhnout jen v případech extrémních. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí ESLP Van Hurk proti Nizozemí, 1994 in ASPI). Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.

Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Právní názory, které ve věci rozhodující soudy v projednávané věci zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na které stěžovatel odkázal, neboť uvedená rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají.

Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Posouzení návrhu na jeho projednání mimo pořadí dle § 39 zákona o Ústavním soudu pak pozbylo rozumného smyslu, neboť Ústavní soud v souladu s rozvrhem práce a vycházeje z naléhavosti věci, meritorně rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu,

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru