Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2373/14 #1Nález ÚS ze dne 27.05.2015Odměna exekutora v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 9 - Suchánek Milan
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vl... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
výživné/pro dítě
exekutor
odměna
exekuční příkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 101/77 SbNU 503
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2373.14.1
Datum vyhlášení30.06.2015
Datum podání15.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 52 odst.1

330/2001 Sb., § 5 odst.4, § 11 odst.1

99/1963 Sb., § 290 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle § 290 odst. 2 občanského soudního řádu zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá § 5 odst. 4 exekučního tarifu.

Pokud obecný soud při přezkumu námitek povinného vůči rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce nerespektuje již existující jasný výklad podústavního práva (zde § 5 odst. 4 exekučního tarifu), porušuje nejen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale zároveň také právo povinného na ochranu majetku garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. Č. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 27. května 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2014 č. j. 6 EXE 7278/2010-143, a to pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Usnesením okresního soud byla na majetek povinného nařízena exekuce pro dlužné výživné. Stěžovatel navrhl zastavení exekuce, neboť bezprostředně poté, co se o exekuci dozvěděl, dlužné výživné uhradil. Okresní soud však jeho návrhu nevyhověl. Odvolací (krajský soud) však dospěl k opačnému závěru a exekuci pro běžné výživné zastavil, neboť dle jeho názoru byly splněny všechny předpoklady pro aplikaci § 290 odst. 2 občanského soudného řádu. O nákladech exekuce následně rozhodl soudní exekutor podle § 5 odst. 4 exekučního tarifu. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, kterým soudní exekutor nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí okresnímu soudu, který je ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že exekutor aplikoval exekuční tarif ústavně nekonformním způsobem, když nebral v potaz závaznou judikaturu Ústavního soudu ohledně výkladu a aplikace exekučního tarifu (nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a zejména nález sp. zn. I. ÚS 998/09 k výkladu § 5 odst. 4 exekučního tarifu), přičemž tato pochybení nenapravil ani okresní soud.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 připomněl, že pro exekuci (nucený výkon rozhodnutí) platí princip proporcionality omezení základního práva povinného na ochranu jeho majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Exekuce na majetek povinného může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení včetně adekvátní (přiměřené) odměny exekutora. Dále konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Dále Ústavní soud připomněl, že k výkladu § 5 odst. 4 exekučního tarifu se výslovně vyjádřil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 998/09, kde uvedl, že „pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle § 290 odst. 2 občanského soudního řádu zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá § 5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, § 5 odst. 4 exekučního tarifu je možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny soudního exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného likvidační charakter“.

Ústavní soud konstatoval, že soudní exekutor v nyní posuzovaném případě vypočetl svou odměnu ve vztahu k opětujícímu se plnění (běžnému výživnému) na základě doslovného výkladu § 5 odst. 4 exekučního tarifu. Postupu soudního exekutora však nelze s ohledem na okolnosti případu tento postup vyčítat, neboť jednal v intencích předchozího zrušovacího rozhodnutí okresního soudu. Naopak protiústavního postupu se dopustil nadepsaný soud tím, že svým rozhodnutím nejprve exekutora k uvedenému postupu zavázal, aby následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím tento postup exekutora aproboval s tím, že námitky stěžovatele (povinného) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítl. Pokud tedy okresní soud při přezkumu námitek stěžovatele vůči rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce nerespektoval již existující jasný výklad podústavního práva (zde § 5 odst. 4 exekučního tarifu), porušil tím nejen čl. 36 odst. 1 Listiny, ale zároveň také právo stěžovatele na ochranu majetku garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Milada Tomková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2373/14 ze dne 27. 5. 2015

N 101/77 SbNU 503

Odměna exekutora v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudkyň Vlasty Formánkové a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 27. května 2015 sp. zn. IV. ÚS 2373/14 ve věci ústavní stížnosti R. Č., zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, se sídlem Žatec, Volyňských Čechů 837, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2014 č. j. 6 EXE 7278/2010-143, kterým byly zamítnuty stěžovatelovy námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, za účasti Okresního soudu Praha-západ jako účastníka řízení a 1. JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, 2. nezletilého D. Č. a 3. nezletilého P. Č., obou zastoupených zákonným zástupcem - matkou I. Č., jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2014 č. j. 6 EXE 7278/2010-143 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2014 č. j. 6 EXE 7278/2010-143 se zrušuje.

Odůvodnění:

I. Průběh řízení před obecnými soudy a exekučního řízení

1. Usnesením ze dne 6. 12. 2010 č. j. 6 EXE 7278/2010-33 nařídil Okresní soud Praha-západ exekuci vůči stěžovateli jakožto povinnému na návrh nezletilých dětí stěžovatele zastoupených jejich matkou. Předmětem exekuce bylo vymožení dlužného výživného ve výši 60 000 Kč a vymáhání běžného (v budoucnu splatného) výživného ve výši 13 500 Kč měsíčně počínaje prosincem 2010. Provedením exekuce byl pověřen vedlejší účastník řízení soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek.

2. Stěžovatel navrhl zastavení exekuce, přičemž Okresní soud Praha-západ rozhodnutím č. j. 6 EXE 7278/2010-70 ze dne 7. 11. 2013 jeho návrh zamítl. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu § 290 odst. 2 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, protože nelze předpokládat, že by stěžovatel jakožto povinný dále hradil výživné dobrovolně.

3. Proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal s tím, že ačkoliv již třetím rokem řádně plní své závazky, stále se nachází v exekučním režimu. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 177/2014-119 ze dne 5. 5. 2014 jako soudu odvolacího bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se exekuce pro běžné výživné zastavuje; v části týkající se dlužného výživného se potvrzuje. Jak konstatoval odvolací soud, předpokladem pro zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu povinného podle § 290 odst. 2 o. s. ř. je zjištění, že neexistují nedoplatky výživného za minulou dobu, že výkon rozhodnutí (exekuce) probíhá jen pro běžné výživné, že lze očekávat, že povinný bude výživné nadále platit dobrovolně a že současně není veden výkon rozhodnutí (exekuce) pro jinou pohledávku. V projednávané věci bylo prokázáno, že dlužné výživné bylo zaplaceno, neexistují nedoplatky výživného za minulou dobu, exekuce probíhá jen pro běžné výživné, v řízení nebylo zjištěno ani oprávněnými tvrzeno, že proti povinnému je veden výkon rozhodnutí nebo exekuce pro jinou pohledávku. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze očekávat, že povinný bude výživné nadále platit dobrovolně. Exekuce je dlouhodobě prováděna již jen pro běžné výživné a s ohledem na skutková zjištění (plat povinného, výše příjmu, pracovněprávní vztah na dobu neurčitou) odvolací soud dovodil, že lze předpokládat, že povinný bude výživné nadále plnit dobrovolně. Podle odvolacího soudu tak byly splněny všechny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 290 odst. 2 o. s. ř. a exekuci pro běžné výživné zastavil. Exekuce vedená pro dlužné výživné zanikla splněním povinnosti, tedy vymožením dlužného výživného, a v této části nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ale bylo namístě návrh na zastavení exekuce již skončené zamítnout.

4. O nákladech exekuce následně rozhodl soudní exekutor (vedlejší účastník řízení) exekučním příkazem č. j. 085 EX 9137/10-161. Soudní exekutor vyšel mj. z § 5 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční tarif"), podle kterého "je-li vedena exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém se oprávněnému přiznává nárok na opětující se plnění, je základem pro určení odměny součet hodnot plnění, která mají být vymožena. Jde-li o plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než pět let, je základem pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění".

5. Základem pro určení odměny exekutora bylo dlužné výživné ve výši 60 000 Kč a pětinásobek ročního běžného výživného 810 000 Kč. Běžné měsíční výživné činilo na jedno z dětí 7 000 Kč, na druhé z dětí 6 500 Kč, ročně tedy 162 000 Kč. Za pět let potom 810 000 Kč. Pro určení odměny exekutora se tedy vycházelo z celkové částky 870 000 Kč.

6. Dle § 6 exekučního tarifu činí odměna exekutora 15 % základu, tedy 15 % z 870 000 Kč, tj. 130 500 Kč.

7. Vzhledem k tomu, že odměna soudního exekutora ve výši 20 255 Kč byla již určena v pravomocných příkazech k úhradě nákladů č. j. 085 EX 9137/10-82 ze dne 14. 4. 2011 a č. j. 085 EX 9137/10-94 ze dne 19. 2. 2013, rozhodl soudní exekutor o určení odměny ve výši 110 245 Kč. Po připočtení DPH ve výši 21 % (23151,45 Kč) tak výsledná odměna exekutora činila 133 396,45 Kč.

8. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel dne 5. 5. 2014 námitky, kterým soudní exekutor nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí Okresnímu soudu Praha-západ, který je ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 6 EXE 7278/2010-143 zamítl jako nedůvodné.

II. Tvrzení stěžovatele

9. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proti napadenému usnesení soudu o námitkách proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce nepřipouští exekuční řád žádný opravný prostředek.

10. Stěžovatel nepopírá oprávněnost nařízení exekuce. Uvádí však, že jakmile se v únoru 2011 dozvěděl, že proti němu byla nařízena exekuce, dlužné výživné s příslušenstvím uhradil obratem již v únoru 2011 a rovněž začal od března 2011 hradit exekutorovi pravidelně a včas i běžné výživné a náklady exekuce. Stěžovatel dále uvádí, že tento jeho řádný postoj vedl k tomu, že exekuce byla usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 177/2014-119 ze dne 5. 5. 2014 pravomocně zastavena.

11. Vlastní průběh exekuce podle stěžovatele spočíval v tom, že exekutor zpočátku vydal tři exekuční příkazy, které však nerealizoval a po čase dokonce zrušil, neboť stěžovatel své závazky hradil tak, jak měl. V podstatě tedy exekutor jen tři a půl roku (od nařízení do zastavení exekuce) inkasoval platby od stěžovatele a přeposílal je oprávněným.

12. Stěžovatel připomíná, že již v námitkách proti úhradě nákladů exekuce upozorňoval na to, že exekutor aplikoval exekuční tarif ústavně nekonformním způsobem, když nebral v potaz závaznou judikaturu Ústavního soudu ohledně výkladu a aplikace exekučního tarifu, zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 z 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), ve kterém Ústavní soud vymezil principy, na nichž má být právní úprava odměn exekutora postavena a kterou se obecné soudy musí řídit, a nález sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849) k výkladu § 5 odst. 4 exekučního tarifu.

13. Stěžovatel rekapituluje, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku dobrovolně, bez "přímé exekuce", resp. ještě před jejím vynuceným provedením. Výše odměny by dle názoru Ústavního soudu neměla vycházet (pouze) z výše vymoženého plnění, ale měla by "odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce". Výklad speciálně k § 5 odst. 4 exekučního tarifu podal Ústavní soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009. Podle Ústavního soudu je § 5 odst. 4 exekučního tarifu možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného likvidační charakter.

14. Z výše uvedeného dle stěžovatele vyplývá, že ústavně konformní výklad exekutorského tarifu předpokládá, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba vycházet jen z výše jím vymoženého plnění (§ 5 odst. 1 exekučního tarifu), nikoli z nějaké fiktivní výše plnění vymáhaného (§ 5 odst. 4 exekučního tarifu) a že odměnu je nutno ještě korigovat hledisky odrážejícími stupeň dobrovolnosti plnění povinným a složitosti, odpovědnosti a namáhavosti činností vykonaných exekutorem. Tyto pokyny Ústavního soudu stran ústavně konformní interpretace a aplikace exekučního tarifu nebyly respektovány.

15. V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud sice stručně rekapituluje námitky stěžovatele, ale vlastní přezkum správnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce již spočívá jen ve formálním výpočtu odměny podle exekučního tarifu a konstatování, že povinný začal plnit "dobrovolně" až pod tlakem nařízené exekuce. K chování povinného, který plnil před vynuceným provedením exekuce, ke složitosti a namáhavosti exekuční činnosti a k výši vymoženého (nikoli fiktivního budoucího) plnění soud nepřihlédl, byť byly namítány.

16. Soud se tedy dle stěžovatele neřídil interpretačními a aplikačními principy z výše uvedených nálezů Ústavního soudu a ani nevysvětlil, proč je nebere do úvahy.

17. V předmětné věci byla exekuce nařízena dne 6. 12. 2010, přičemž stěžovatel tvrdí, že se o nařízení exekuce dozvěděl až v únoru 2011, načež prakticky obratem zaplatil celé dlužné výživné 60 000 Kč a od března 2011 platí řádně běžné výživné 6 000 Kč a 7 500 Kč měsíčně. Exekuce trvala tři roky a tři měsíce. Zaplaceno na dlužném výživném bylo tedy celých 60 000 Kč a na běžném výživném 486 000 Kč, dohromady 546 000 Kč. To je dle stěžovatele částka, z níž je třeba vycházet jako ze základu pro určení odměny. Z tohoto základu si pak stěžovatel vypočítává výslednou částku, včetně jejího krácení na 50 % za použití § 11 odst. 1 exekučního tarifu (aplikováno dle stěžovatele přímo nebo per analogiam).

18. Stěžovatel zdůrazňuje význam respektu k nálezům Ústavního soudu s odkazem na relevantní judikaturu s tím, že nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích nálezech má vždy za následek porušení práva na spravedlivý proces.

III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení

19. Okresní soud Praha-západ ve svém vyjádření ze dne 20. 4. 2015 učiněném soudkyní Mgr. Kateřinou Bornovou plně odkázal na napadené rozhodnutí.

20. Vedlejší účastník č. 1 - soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek ve svém vyjádření ze dne 19. 5. 2015 připomenul, že dne 18. 3. 2014 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 085 EX 9137/10-149, ve kterém vyčíslil odměnu pouze z vymoženého plnění pro oprávněného. Tento příkaz byl však Okresním soudem Praha-západ (vedlejší účastník chybně uvádí Městským soudem v Praze) dne 10. 4. 2014 zrušen usnesením č. j. 6 EXE 7278/2010-112. Vedlejší účastník dále postupoval podle odůvodnění zmíněného rozhodnutí, jakož i dle § 5 odst. 4 exekučního tarifu a stanovil odměnu soudního exekutora příkazem k úhradě nákladů č. j. 085 EX 9137/10-161, který byl následně potvrzen ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Praha-západ. Dále vedlejší účastník rekapituluje výše zmíněný způsob výpočtu nákladů exekuce a dodává, že není oprávněn a ani mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí exekučního soudu a při stanovení odměny postupoval zcela v souladu s odůvodněním rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 EXE 7278/2010-112.

21. Vedlejší účastníci č. 2 a 3 (děti stěžovatele jako osoby oprávněné z exekuce) nebyli vyzýváni k vyjádření, neboť to Ústavní soud nepovažoval s ohledem na meritum ústavněprávního sporu (tedy zohlednění judikatury Ústavního soudu při stanovení nákladů exekuce vůči stěžovateli) za účelné.

22. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení č. 1 neobsahují ve vztahu k obsahu napadeného rozhodnutí, resp. stížnostním námitkám žádné nové argumenty, nebyla vyjádření již zasílána stěžovateli k případné replice.

IV. Upuštění od ústního jednání

23. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.

V. Hodnocení Ústavního soudu

24. Ústavní stížnost je důvodná.

25. Z výše popsaného průběhu exekučního řízení plyne, že okresní soud v napadeném rozhodnutí sice aplikoval všechna relevantní ustanovení exekučního tarifu, aplikoval je však v rozporu s jejich již dříve učiněným ústavně konformním výkladem.

26. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "i pro exekuci - nucený výkon rozhodnutí - platí princip proporcionality omezení základního práva povinného na ochranu jeho majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Exekuce na majetek povinného může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení včetně adekvátní (přiměřené) odměny exekutora". Ve vztahu k odměně exekutora pak výslovně dodal, že s ohledem na princip proporcionality by ústavně konformní úprava odměn exekutora "neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce".

27. Soudní exekutor v nyní posuzovaném případě vypočetl svou odměnu ve vztahu k opětujícímu se plnění (běžnému výživnému) na základě doslovného výkladu § 5 odst. 4 exekučního tarifu, podle něhož "je-li vedena exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém se oprávněnému přiznává nárok na opětující se plnění, je základem pro určení odměny součet hodnot plnění, která mají být vymožena. Jde-li o plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než pět let, je základem pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění". Postupu soudního exekutora však nelze s ohledem na okolnosti případu tento postup vyčítat, neboť jednal v intencích předchozího zrušovacího rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ. Naopak protiústavního postupu se dopustil soud, který svým rozhodnutím č. j. 6 EXE 7278/2010-112 ze dne 10. 4. 2014 nejprve exekutora k uvedenému postupu zavázal, aby následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím č. j. 6 EXE 7278/2010-143 ze dne 16. 6. 2014 tento postup soudního exekutora aproboval s tím, že námitky stěžovatele (povinného) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítl.

28. Pokud exekuce na opětující se plnění skončí dříve než po pěti letech (v případě stěžovatele trvala tři a půl roku), avšak zároveň bude jako základ odměny exekutora považován pětinásobek ročního plnění dle dikce § 5 odst. 4 exekučního tarifu, bude hodnota základu zjevně odlišná od částky, která byla po dobu exekuce skutečně vymáhána, a nebude naplněn výše uvedený ústavní požadavek, aby výše odměny odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Není tedy možné, pokud se exekuce pro běžné výživné týkala v souhrnu částky 486 000 Kč, aby exekutor vypočetl odměnu ve vztahu k vymáhání běžného výživného z částky 810 000 Kč. Základ pro stanovení nákladů exekuce tak nemůže zahrnovat částku, která nejenže nebyla exekučně vymožena, ale nebyla s ohledem na zastavení exekuce ani (jakožto jednotlivé částky opětujícího se plnění) vymáhána.

29. Ústavní soud se k uvedenému výkladu exekučního tarifu výslovně vyjádřil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), kde uvedl, že "pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle § 290 odst. 2 občanského soudního řádu zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá § 5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, § 5 odst. 4 exekučního tarifu je možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny soudního exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného likvidační charakter".

30. Pokud normotvůrce při formulaci exekučního tarifu nedostatečně zohlednil skutečnost, že exekuce může trvat kratší dobu než pět let, je namístě vyřešit tento nedostatek ústavně konformním výkladem v souladu s výše uvedeným nálezem sp. zn. I. ÚS 998/09, spočívajícím v tom, že základem pro určení odměny exekutora ve smyslu § 5 odst. 4 nebude pětinásobek hodnoty ročního plnění, ale pouze násobek odpovídající počtu měsíců, kdy exekuce skutečně probíhala.

31. Vzhledem k tomu, že v době rozhodnutí okresního soudu o námitkách stěžovatele vůči rozhodnutí soudního exekutora byl daný ústavně konformní výklad § 5 odst. 4 exekučního tarifu znám a stěžovatel na něj ve svých námitkách výslovně upozornil, je nutno považovat napadené rozhodnutí za protiústavní. Ústavní soud opakuje, že "nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích nálezech má vždy za následek i porušení práva na fair proces v jeho časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti, kasačního zásahu Ústavního soudu, jakož i nového projednání věci obecnými soudy, je dobou označitelnou za zbytečné průtahy v soudním řízení" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Lze uzavřít, že nerespektováním závazného výkladu učiněného Ústavním soudem došlo ze strany obecného soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

32. Z hlediska práva na ochranu majetku je nutno dodat, že při již existujícím jasném výkladu podústavního práva (zde § 5 odst. 4 exekučního tarifu) existuje na straně stěžovatele legitimní očekávání, že do jeho majetkové sféry bude rozhodnutím orgánu veřejné moci (stanovením nákladů exekuce) zasaženo pouze v míře tímto výkladem připuštěné. Pokud okresní soud při přezkumu námitek stěžovatele vůči rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce tyto hranice překročil, porušil zároveň právo na ochranu majetku garantované čl. 11 Listiny.

33. Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud nijak nezohlednil stupeň dobrovolnosti jeho plnění a že měly být náklady exekuce automaticky sníženy na polovinu analogickou aplikací § 11 odst. 1 exekučního tarifu, nelze v ústavní rovině bez dalšího aprobovat požadavek stěžovatele na automatické snížení odměny exekutora na 50 % analogickou aplikací § 11 odst. 1 exekučního tarifu.

34. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže působit jako další opravná instance rozhodující o konkrétní výši nákladů exekuce či nákladů řízení. Jakkoli je Ústavní soud obecně při přezkoumávání nákladů řízení či nákladů exekuce zdrženlivý, byl již nucen ve své judikatuře s ohledem na některé excesy právní praxe (dosahující intenzity zásahu do majetkových práv) formulovat obecné výkladové závěry týkající se kritérií, která mají obecné soudy brát v potaz při stanovení výše nákladů exekuce či nákladů řízení. Pokud však takto vytyčená kritéria obecný soud ve svém rozhodnutí nijak nereflektuje, resp. se s nimi nevypořádá, a to dokonce za situace, kdy se zohlednění oněch kritérií výslovně stěžovatel (povinný) v námitkách proti rozhodnutí exekutora o výši nákladů exekuce dovolává, jde o porušení práva na spravedlivý proces.

35. Obdobně ve vztahu k nákladům řízení konstantně Ústavní soud uvádí, že k "porušení práva na spravedlivý proces dochází tehdy, pokud obecné soudy při úvaze o úhradě nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, nepřihlédnou ke konkrétním okolnostem případu a své závěry dostatečně neodůvodní" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3768/14 ze dne 6. 2. 2015 (N 28/76 SbNU 375)].

36. Okresnísoud se s námitkami povinného vypořádává v posledním odstavci svého rozhodnutí, kde uvádí, že "exekuce byla nařízena pro dlužné výživné za měsíce červenec 2010 až listopad 2010 a pro běžné výživné od prosince 2010. Povinný tedy pět měsíců před podáním návrhu na exekuci nehradil výživné na své nezletilé děti vůbec a běžné výživné začal platit ,dobrovolně' od března 2011, jak sám uvádí ve svém podání, poté co se dozvěděl, že je proti němu vedena exekuce, a poté, co exekutor vydal exekuční příkazy. Dle názoru soudu povinný neplnil dobrovolně, ale pod tlakem již nařízené exekuce, v rámci které již exekutor provedl příslušné úkony".

37. Napadené rozhodnutí se tak sice vypořádává s otázkou dobrovolnosti plnění, nijak se však nevyjadřuje k námitkám stěžovatele (byť je v rozhodnutí rekapituluje) ve vztahu k požadavku na zohlednění složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti, jakož i namítané skutečnosti, že k plnění došlo bez "přímé exekuce", resp. před vynuceným plněním.

38. Lze uzavřít, že okresnísoud v napadeném rozhodnutí tím, že nijak nezohlednil kritéria judikatorně vymezená pro stanovení výše nákladů exekuce, porušil právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku stěžovatele.

39. S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud nálezem vyhověl ústavní stížnosti a shora označené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru