Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2371/20 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2371.20.1
Datum podání13.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2371/20 ze dne 24. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Srbkové, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. června 2020 č. j. 18 Co 98/2020-99 a výroku III. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. ledna 2020 č. j. 39 C 250/2019-62, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků bytových jednotek pro dům X, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení nákladových výroků v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení základních práv

a svobod garantovaných v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 1. 2020 č. j. 39 C 250/2019-62 bylo rozhodnuto o žalobě vedlejšího účastníka o zaplacení částky 26 896 Kč s příslušenstvím tak, že výrokem I. bylo řízení o zaplacení částky 193 Kč s úrokem z prodlení zastaveno, výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 26 703 Kč s úrokem z prodlení, výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 11 366,40 Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku a výrokem IV. byla uložena vedlejšímu účastníkovi povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 337 Kč. Soud vzal za prokázané, že na základě usnesení shromáždění Společenství vlastníků jednotek pro dům X ze dne 26. 11. 2018 byly stanoveny předpisy záloh na služby pro rok 2019, resp. pro druhé pololetí roku 2019, ve výši 9 959 Kč měsíčně. Stěžovatelka však hradila pouze dosud účtovanou částku 5 504 Kč měsíčně a jakékoli další částky byla ochotna uhradit až po provedení vyúčtování. Okresní soud dospěl k závěru, že je zákonnou povinností stěžovatelky platit zálohy na plnění spojená s užíváním bytu (služby) a uložil stěžovatelce povinnost dlužnou částku v podobě šesti nedoplacených záloh na služby spojené s užíváním bytu za měsíce červenec až prosinec roku 2019 uhradit, včetně zákonného úroku z prodlení. Výrokem III. okresní soud uložil stěžovatelce za použití § 142 odst. 3 ve spojení s § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), povinnost k náhradě nákladů řízení. K ustanovení § 150 občanského soudního řádu přihlédl s ohledem na sociální situaci stěžovatelky a snížil náhradu nákladů řízení o jednu čtvrtinu, tj. uložil stěžovatelce uhradit 75 % plné náhrady nákladů řízení. Soud odmítl zcela upustit od placení nákladů řízení, neboť by tím dal najevo, že pokud je kdokoliv bez právního podkladu přesvědčen o svém názoru a není ochoten k jakékoliv diskuzi, zároveň je však osobou s nízkými příjmy, nemusí se obávat vést soudní řízení, neboť ve výsledku není za svůj postoj žádným způsobem postižen. Takový signál okresní soud neměl v úmyslu subjektům práva vysílat.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 6. 2020 č. j. 18 Co 98/2020-99 byl výrokem I. rozsudek okresního soudu co do částky 25 820 Kč zrušen a v tomto rozsahu řízení zastaveno, neboť vedlejší účastník vzal v průběhu odvolacího řízení se souhlasem stěžovatelky žalobu zpět, protože stěžovatelka dne 22. 5. 2020, tj. poté, co obdržela řádné vyúčtování, zaplatila 25 820 Kč. Co do příslušenství žalované částky, dále částky 883 Kč a výroku o nákladech řízení byl rozsudek okresního soudu změněn následovně. Výrokem II. odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 10 % úrok z prodlení z uvedených částek, ve zbytku byl návrh na zaplacení příslušenství zamítnut a návrh na zaplacení částky 883 Kč byl rovněž zamítnut. Výrokem III. krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně 11 366,40 Kč a odvolacího řízení 6 751,80 Kč do tří měsíců do právní moci rozsudku. Pokud jde o výroky o nákladech řízení, odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním aplikace § 142 odst. 3 ve spojení s § 150 občanského soudního řádu provedeným okresním soudem a ve vztahu k náhradě nákladů odvolacího řízení postupoval obdobně, když uložil stěžovatelce povinnost k úhradě 75 % částky nákladů odvolacího řízení, tj. 6 751,80 Kč.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s jí uloženou povinností hradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi. Taková povinnost se příčí dobrým mravům, neboť od počátku upozorňovala na svou životní a majetkovou situaci. Výroky o nákladech řízení považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť soudy neaplikovaly podmínky uvedené v § 150 občanského soudního řádu a nezohlednily celou životní situaci stěžovatelky. Stěžovatelka nesouhlasila s úhradou celé výše předepsaných záloh do fondu oprav s tím, že vždy byla připravena po obdržení ročního vyúčtování případný nedoplatek uhradit. Tento svůj nesouhlas uvedla na listinu předpisu záloh. Stěžovatelka též vyslovila nesouhlas s rozhodnutím shromáždění SVJ, kterým byly zálohy navýšeny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Za účelem přezkoumání ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 39 C 250/2019.

7. Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další "odvolací" orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

8. Ústavní soud ve své činnosti pečlivě zkoumá intenzitu eventuálního pochybení orgánů veřejné moci, jinými slovy v jakém rozsahu zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Proto zpravidla odmítá ústavní stížnosti, týkající se částek bagatelních [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], které svojí výší nemohou zpravidla přivodit porušení základních práv a svobod. Vyloučením možnosti podání odvolání (srov. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu) či dovolání [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice, dal zákonodárce jasně najevo, jaké případy nepovažuje za natolik významné, aby i za cenu eventuálních vad v nich byla rozhodnutí dále přezkoumávána. Ústavní soud proto nemůže hrát roli "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 99)]. Opačný postup by tak neúčelně zatěžoval kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž reálně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku

č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

9. Jádrem nyní posuzované ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s jí uloženou povinností uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním i krajským soudem.

10. K otázce náhrady nákladů civilního řízení Ústavní soud zaujímá spíše rezervovaný postoj, když zdůrazňuje, že nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2012

sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)?. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.

11. Náhrada nákladů civilního řízení je ovládána zásadou úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, která může být výjimečně prolomena nepřiznáním náhrady nákladů řízení, pokud soud při zvážení individuálních okolností případu shledá důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují její nepřiznání (viz § 150 občanského soudního řádu). Právě aplikace § 150 občanského soudního řádu se stěžovatelka dovolává. Obecné soudy postupovaly ohledně uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení obdobně, když aplikovaly na posuzovaný případ § 142 odst. 2 (okresní soud), resp. § 146 odst. 2 (krajský soud) ve spojení s § 150 občanského soudního řádu a zčásti nepřiznaly náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud zohlednil individuální okolnosti, sociální i finanční situaci stěžovatelky a řádně vysvětlil důvody, pro které uložil stěžovatelce uhradit vedlejšímu účastníkovi 75 % plné náhrady nákladů řízení (v podrobnostech viz body 10. a 11. rozsudku okresního soudu). Krajský soud pak postupoval obdobně jako soud okresní.

12. Ústavní soud, i přestože vnímá nepříznivou životní situaci stěžovatelky, považuje právní závěry obecných soudů za ústavně konformní, neodporující dobrým mravům, přesvědčivě odůvodněné a nevykazující prvky interpretační nebo aplikační svévole. Nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatelka odmítá platit zálohy na plnění spojená s užíváním bytu a do fondu oprav za předmětné období, neboť má strach, že se jí zaplacené peníze už nikdy nevrátí (viz 2. strana protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. ledna 2020 - č. l. 58 spisu). Stěžovatelka však jako vlastnice příslušné bytové jednotky je ze zákona členkou Společenství vlastníků jednotek a je tak povinna platit zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby). Tomu odpovídá na jedné straně právo poskytovatele služby požadovat na jejím příjemci placení záloh na úhradu nákladů na služby poskytované s užíváním bytu a na straně druhé právo vlastníka jednotky, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala. Pokud vlastník neplatí stanovené zálohy, resp. platí jen část, porušuje tak povinnosti člena Společenství vlastníků jednotek. Stěžovatelka i přesto, že nesouhlasila s usnesením shromáždění SVJ ze dne 26. 11. 2018, na jehož základě byl stanoven stěžovatelce předpis záloh na služby a fond oprav ze dne 5. 4. 2019, jakož i se samotným předpisem záloh, tento nesouhlas neprojevila kvalifikovaným způsobem. Neúčastnila se shromáždění vlastníků jednotek, na němž bylo rozhodováno o předpisu záloh na služby a fond oprav, neboť to považovala za nedůstojné, ani nepodnikla žádné právní kroky směřující proti jakémukoli rozhodnutí společenství vlastníků jednotek (viz str. 3 a 5 protokolu o jednání před soudem prvního stupně - č. l. 58). V kontextu shora uvedeného Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr okresního soudu o snížení povinnosti k náhradě nákladů řízení na 75 % plné náhrady nákladů řízení. Úplné upuštění od placení nákladů řízení by tak postrádalo výchovný aspekt a vyvarování se opakování takového jednání do budoucna, což okresní soud, jak v odůvodnění konstatoval, rozhodně neměl v úmyslu vysílat k subjektům práva.

13. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich skutkovým a právním závěrům včetně odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru