Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 237/20 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - Policejní akademie ČR
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstříksprávní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.237.20.1
Datum podání22.01.2020
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 79


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 237/20 ze dne 28. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele doc. JUDr. Davida Zámka, Ph.D., zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, "pro ochranu před nečinností", za účasti rektora Policejní akademie České republiky v Praze, sídlem Lhotecká 559/7, Praha 4 - Kamýk, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Stěžovatel podle svého tvrzení podává ústavní stížnost pro ochranu před nečinností podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a žádá Ústavní soud, "aby tento nařídil rektorovi PA ČR ve věci bezprostředně jednat a rozhodnout, aby nedocházelo nadále k vážné újmě stěžovatele."

2. Z obsahu podání stěžovatele a z přiložených soudních rozhodnutí se podává, že účastník řízení vydal rozhodnutí ze dne 24. 9. 2015 č. j. PA-1556/ČJ-2015, kterým podle § 28 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, odvolal stěžovatele z funkce děkana Fakulty bezpečnostně právní Policejní akademie, neboť považoval za dostatečně odůvodněný závěr, že stěžovatel závažným způsobem poškozuje její zájmy.

3. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 6 A 187/2015-88 neshledal důvodnou a zamítl ji.

4. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 1 As 210/2019-29 tak, že zrušil rozsudek městského soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 6 A 187/2015-88 (výrok I), zrušil rozhodnutí účastníka řízení ze dne 24. 9. 2015 č. j. PA-1556/ČJ-2015 a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel uvádí, že důvodem podání ústavní stížnosti je skutečnost, že v předmětné věci dochází ke značným průtahům, účastník řízení evidentně nekoná, přestože uvádí, že shromažďuje materiály, není zřejmé, jaké materiály shromažďuje a k čemu je shromažďuje, protože rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zcela jasné a vyplývá z něho, že rozhodnutí účastníka řízení o odvolání stěžovatele z funkce děkana Fakulty bezpečnostně právní Policejní akademie je nezákonné a celá věc se dostává před datum tohoto rozhodnutí, tzn. že rozsudek Nejvyššího správního soudu vrátil stěžovatele zpět do akademické obce a do funkce děkana.

6. Stěžovatel vyčerpal všechny možnosti, které mu právní řád poskytuje, tedy oslovil jak účastníka řízení, aby ve věci rozhodl, když tento tak neučinil, tak požádal ministra vnitra, aby ve věci sjednal nápravu. Ministerstvo vnitra ve věci nereagovalo, nevyzvalo účastníka řízení k urychlenému jednání, ale pouze uvedlo, že nemůže do věci zasahovat, a dále již ani na výzvy stěžovatele nereagovalo.

7. Vzhledem k tomu, že není vydáno žádné rozhodnutí, proti kterému by mohl stěžovatel brojit žalobou u správního soudu, pouze účastník řízení, který je adresátem rozsudku Nejvyššího správního soudu, nekoná a není možno, aby jej k tomuto konání přesvědčil i její zřizovatel, tedy Ministerstvo vnitra, nezbylo stěžovateli nic jiného, než požádat Ústavní soud, aby svým rozhodnutím nařídil účastníkovi řízení konat a ochránil tak práva stěžovatele.

III.

Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 téhož zákona.

9. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

11. Tvrzení stěžovatele, že vyčerpal všechny možnosti (sub 6), které mu právní řád poskytuje, nelze přisvědčit. Ústavní stížnost směřuje proti tvrzené nečinnosti rektora Policejní akademie České republiky v Praze. Ochranu práv, do nichž bylo (či je) zasaženo postupem správního orgánu, poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a to v obecné rovině typicky prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Zde je to § 79 a násl. s. ř. s. upravující žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která by v případě prokázání stěžovatelových tvrzení a případného následného procesního úspěchu mohla vyústit v to, co nyní požaduje po Ústavním soudu.

12. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, když splnění podmínek § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu shledáno nebylo. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru