Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 237/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
Náklady řízení
pohledávka
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.237.14.1
Datum podání20.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2

99/1963 Sb., § 241a odst.2 písm.b, § 222a, § 96, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 237/14 ze dne 13. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaly Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, směřující proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 196/2011-943 ze dne 29. října 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných nákladových rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. 10 C 7/2010-443 ze dne 18. května 2011 zamítl žalobu, kterou se původní žalobce BERIL-EXIM s.r.o., na jehož místo do řízení po prohlášení konkurzu vstoupila jeho insolvenční správkyně JUDr. Šárka Vesková (dále jen "žalobce"), domáhal proti žalovanému Traffictrade s.r.o. (dále jen "žalovaný"), za účasti stěžovatele jako vedlejšího účastníka na starně žalovaného, vydání čerpadla betonové směsi AUTOČERPADLO KCP45ZX-170, No.: 001, podvozek MERCEDES-BENZ, Actros 4141, WDB9323251L247250, které bylo předmětem prodeje kupní smlouvy č. 02/09/09AB ze dne 29. září 2009 (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 315.244,68 Kč (výrok II.), uložil žalobci zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 305.808,- Kč a dále uložil žalobci zaplatit České republice náklady řízení ve výši 5.017,- Kč (výrok IV.) K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové, poté, co jeho původní rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a po zpětvzetí žaloby žalobcem, usnesením č. j. 47 Co 196/2011-943 ze dne 29. října 2013 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím proti žalovanému i stěžovateli nepřiznává (výrok II.) a uložil žalovanému a stěžovateli rovným dílem zaplatit České republice náklady řízení ve výši 5.017,- Kč (výrok III.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy namítá, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s argumentací stěžovatele a žalovaného ohledně provedeného zápočtu pohledávek, kdy na skutkový stav aplikovaly nesprávný právní předpis a nesprávnou judikaturu, a že rozhodnutí o zavinění zastavení řízení je posuzováno "čistě na procesním zavinění zastavení řízení" bez ohledu na skutečný stav věci. K těmto svým námitkám přináší stěžovatel podrobnou argumentaci.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Zákon o Ústavním soudu v ust. § 72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Ústavní stížnost je podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Napadeným výrokem II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo stěžovateli podle ústavní stížnosti odepřeno právo na náhradu nákladů řízení v řádu stovek tisíc Kč. Podle ust. § 237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 (dále jen "o.s.ř.") platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v § 238 o. s. ř. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení. Za této situace je nepochybné, že proti napadenému výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové mohl stěžovatel podat podle ust. § 237 o.s.ř. přípustné dovolání, když podání tohoto dovolání nebránila žádná překážka, včetně překážky stanovené v ust. § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť pro posouzení, zda výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla účastníkovi řízení odepřena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2013). Stěžovatel však dle zjištění Ústavního soudu toto dovolání před podáním ústavní stížnosti nepodal. Protože tedy stěžovatel nevyčerpal jeden z prostředků ochrany jeho práv, který mu byl k dispozici, je ústavní stížnost v této části nepřípustná.

Ústavní soud následně přezkoumal zbývající napadený výrok III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno dále uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).

Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části jako nepřípustnou a v části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru