Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 237/02Usnesení ÚS ze dne 26.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.237.02
Datum podání18.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 237/02 ze dne 26. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti O. S., zastoupené JUDr. I. W., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2002, čj. 27 (28) Co 319/99-86 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 3. 1998, čj. 5 C 524/96-58,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2002, čj. 27 (28) Co 319/99-86 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 3. 1998, čj. 5 C 524/96-58, jimiž byla, jako strana žalovaná, mj. pravomocně zavázána k úhradě částky 9.378,10 Kč s příslušenstvím, tj. sjednané části nákladů na opravu výtahu.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), zajišťující každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a argumentaci uplatněnou v odvolání. Soudu prvého stupně vytkla, že nevyhověl jí navrhovanému důkazu znaleckým posudkem, přesto však v rozsudku konstatoval, že neunesla důkazní břemeno. Nesouhlasí též s jeho rozhodnutím o nákladech řízení. Je toho názoru, že obecné soudy nedostály zákonným a ústavním příkazům zaručujícím spravedlivý proces, neboť ve svých rozhodnutích se nevypořádaly s její argumentací, zcela pominuly obsah listin i skutečnou povahu žalobou uplatněného požadavku na zaplacení penále. Obsah odůvodnění obou rozsudků obecných soudů není, dle jejího přesvědčení, v souladu se zákonnými požadavky na odůvodnění rozsudku, neboť z nich nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tyto závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Stěžovatelka dále namítla, že při rozhodování o nákladech řízení soudy nesprávně posoudily míru neúspěchu žalobce ve sporu, a z toho důvodu jsou závěry obecných soudů v krajním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Z toho učinila závěr, že oba napadené rozsudky jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl podstatné skutečnosti a úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil. Stěžovatelka ani její právní zástupce se ústního jednání u odvolacího soudu nezúčastnili, odvolací soud proto věc projednal v jejich nepřítomnosti. Požadavek na vypracování znaleckého posudku nebyl namístě, neboť stěžovatelka neuvedla ke vzniku škody žádná další tvrzení. K námitce, že se nezabýval návrhem stěžovatelky na započtení částky 10.000,- Kč z titulu náhrady škody, uvedl, že tato částka nebyla stěžovatelkou řádně uplatněna. Při hodnocení poměru úspěchu a neúspěchu sporných stran nevzal v úvahu žalobcem požadované příslušenství, tj. úrok z prodlení ve výši 1 % denně z žalované částky od 16. 8. 1995 do 13. 11. 1997, kdy došlo ke změně žaloby. V době rozhodování neměl k dispozici žádnou judikaturu v této věci ani stanovisko Nejvyššího soudu k otázce, zda při posuzování úspěchu a neúspěchu stran je nutno přihlédnout i k výši požadovaného příslušenství. Po konzultaci se soudci Nejvyššího soudu v polovině dubna 2002 nyní může konstatovat, že se dopustil chyby, když pro posouzení poměru úspěchu a neúspěchu nevzal v úvahu žalobcem požadované příslušenství ve výši 1 % za dobu výše uvedenou. V tomto směru je námitka stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti důvodná.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 524/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a vyvozenými právními závěry obecnými soudy, a snaha dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelky příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.

K otázce náhrady nákladů řízení, resp. její výše, Ústavní soud uvádí, že jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze ji z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Aplikováno na konkrétní případ - byť by se rozhodnutí obecných soudů o povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo z hlediska zákonnosti sporné (což odvolací soud ve svém vyjádření připustil), není dle názoru Ústavního soudu za daných okolností nikterak způsobilé zasáhnout do ústavních práv stěžovatelky.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru