Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2369/13 #1Nález ÚS ze dne 28.05.2014Posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věc... více
Věcný rejstříkDobré mravy
odůvodnění
interpretace
Nepojmenovaná smlouva
neplatnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 109/73 SbNU 731
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2369.13.1
Datum vyhlášení17.06.2014
Datum podání02.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; Občanský soudní řád; § 202/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 51a, § 39, § 56 odst.2

531/1991 Sb., § 269 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud nevezme v úvahu možnost posoudit smlouvu jako spotřebitelskou, s důsledkem nemožnosti posoudit rovnováhu práv a povinností stran smlouvy z hlediska spotřebitele, dostatečně nezhodnotí veškeré předložené důkazy a rozhodnutí řádně neodůvodní, poruší čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Lukáše Sojky zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. 5. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 10 C 127/2012-185 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Reklamní společnost (vedlejší účastník) požadovala po stěžovateli zaplacení částky 3 590 Kč s příslušenstvím (cena za službu, smluvní pokutu a písemnou upomínku) za poskytnutí služby na základě smlouvy o propagaci reklamní plochy s možností automatické prolongace. Okresní soud žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že smlouva byla platná, dostatečně určitá a stěžovatel nejednal v omluvitelném omylu. Stěžovatel namítal neplatnost smlouvy, neboť jednal v omylu, poukázal na nedostatečné zhodnocení důkazů a na nekalé praktiky žalobkyně vůči velkému množství klientů. Uvedl, že soud při posuzování věci zcela pominul, že se jednalo o smlouvu spotřebitelskou podle § 51a občanského zákoníku.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud předeslal, že totožnou problematikou týkající se téže společnosti se již zabýval ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 4167/12 a II. ÚS 2369/13 a nyní nemá důvod odchýlit se od svých závěrů. Rovněž připomněl svou judikaturu týkající se požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11, IV. ÚS 1834/10).

V nyní projednávané věci Ústavní soud přezkoumal bagatelní spor, neboť právní řád stěžovateli jiný procesní prostředek k ochraně jeho práv neposkytoval a civilní soudy ve skutkově i právně obdobných sporech tohoto typu nerozhodovaly jednotně. Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo založeno na formalistickém a selektivním hodnocení ustanovení smlouvy a postrádalo vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatele. Soud navíc smlouvu hodnotil jako nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, aniž vzal v úvahu možnost posoudit ji jako smlouvu spotřebitelskou a z tohoto hlediska se zabývat otázkou její platnosti. Rozhodnutí rovněž nesplnilo požadavky kladené na ústavně konformní odůvodnění podle § 157 odst. 2 o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2369/13 ze dne 28. 5. 2014

N 109/73 SbNU 731

Posuzování rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 28. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2369/13 ve věci ústavní stížnosti Lukáše Sojky, zastoupeného Mgr. Veronikou Pleškovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Týn 1049/3, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 č. j. 10 C 127/2012-185, kterým byla stěžovateli coby žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 3 590 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o propagaci reklamní plochy, spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a společnosti Bezreklamky, s. r. o., se sídlem Sokolovská 366/84, Praha 8, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 č. j. 10 C 127/2012-185 došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 10 C 127/2012-185 se ruší.

III. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým mu byla uložena povinnost uhradit společnosti Bezreklamky, s. r. o., částku 3 590 Kč s úrokem z prodlení a povinnost uhradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 5 344 Kč. Dále navrhuje zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

II.

2. V ústavní stížnosti uvádí, že dne 11. 2. 2009 uzavřel s vedlejším účastníkem (dále také "Bezreklamky, s. r. o.") smlouvu o propagaci reklamní plochy, na základě které se vedlejší účastník zavázal zveřejnit na internetovém serveru www.bestoutdoors.cz informace o volné inzertní ploše na vozidle stěžovatele a stěžovatel se zavázal uhradit sjednanou cenu za tyto služby. Stěžovatel namítá, že byl při uzavírání smlouvy uveden v omyl, když vedlejší účastník nabízel, že v důsledku uzavření smlouvy si stěžovatel může vydělat až 5 000 Kč měsíčně umístěním reklamy na daném vozidle, přičemž jednání společnosti u stěžovatele vyvolalo dojem o garanci výdělku.

3. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu, kterým byl zavázán k zaplacení předmětných částek, je zjevně nespravedlivé, přičemž právní závěry soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že při uzavírání smlouvy jednal v omylu úmyslně vyvolaném vedlejším účastníkem. Vůle stěžovatele v žádném případě nesměřovala k uzavření smlouvy v té podobě, ve které ji vůči němu prezentoval vedlejší účastník. Stěžovatel přitom soud upozornil na způsob podnikání společnosti Bezreklamky, s. r. o., její nekalé obchodní praktiky, skutečný rozsah její činnosti i na její přinejmenším nemravné počínání.

4. Soud při posuzování věci zcela pominul, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 51a občanského zákoníku. Předmětná smlouva je smlouvou formulářovou, kdy stěžovateli nebyla dána jakákoliv možnost do smlouvy zasáhnout. Smlouva obsahuje řadu nepřiměřených, a tedy neplatných ujednání. Jde zejména o automatické obnovování platnosti smlouvy s nutností písemné výpovědi stěžovatelem ve stanovené lhůtě, zatímco vedlejší účastník je oprávněn smlouvu ukončil kdykoliv, a to aniž by mu vznikla povinnost vracet zákazníkovi alespoň poměrnou část uhrazeného poplatku; povinnost zákazníka uhradit poplatek bez ohledu na splnění povinnosti společnosti Bezreklamky, s. r. o.; smluvní pokuta je ve zcela zjevně účelové výši (přičemž výše smluvní pokuty je pevná, nezohledňuje dobu prodlení dlužníka) atd. Soud ani nerespektoval ustanovení § 265 obchodního zákoníku, podle kterého výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

5. Soudu dále vytýká nedostatek odůvodnění rozhodnutí. Přestože se stěžovatel k žalobě velmi podrobně vyjádřil, soud se stěžovatelem vznesenými námitkami nijak blíže nezabýval, právně je nehodnotil a ani neodůvodnil jejich irelevantnost. Soud měl podle názoru stěžovatele náležitě vysvětlit důvody, proč se tak zásadně odchyluje od právního názoru uvedeného v protikladných rozsudcích ve zcela identické věci (rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 38 C 135/2012 a Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 12 C 79/2012). Vyšší nároky na kvalitu odůvodnění rozsudku jsou dány i tím, že soud si byl při svém rozhodování vědom skutečnosti, že proti jeho rozhodnutí nebude přípustné odvolání, a půjde tedy o rozhodnutí konečné.

6. Stěžovatel poukazuje na to, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť rozhodnutí o ní může mít dopad na mnoho tisíc osob a může se jím předejít množství soudních sporů. Rozhodovací praxe soudů ve věcech identických žalob vedlejšího účastníka není jednotná, rozsudky jsou zcela protichůdné, a je tak porušován princip právní jistoty a předvídatelnosti práva.

7. Zdůrazňuje, že při posuzování případné bagatelnosti sporu je nutné vzít v úvahu celý systém podnikání společnosti založený na tom, že se svými klienty uzavírá smlouvy na dobu neurčitou (fakticky jde o smlouvy na dobu určitou s možností automatické prolongace, které společnost hojně využívá). Činí tak již s předpokladem, že klienti v budoucnu zcela logicky nebudou ochotni neoprávněné nároky uhradit a společnost podá žalobu k soudu, v rámci které bude uplatňovat i nárok na náhradu nákladů řízení, který je nezanedbatelnou součástí celé obchodní strategie. Společnost žaluje dlužné částky za jednotlivá období trvání smlouvy, čímž jednak úmyslně zvyšuje náklady řízení žalovaných, především však zcela záměrně udržuje výši jednotlivých sporů na hranici bagatelnosti. Tím znemožňuje žalovaným účinnou procesní obranu zejména ve formě odvolání k soudu vyšší instance.

8. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel odůvodňuje možností zneužívání uvedeného ustanovení cestou účelového rozmělnění sporu do několika samostatných soudních řízení. Namísto odlehčování soudům při rozhodování sporů o zaplacení malých částek je zřejmé, že výsledkem je právě naopak zbytečné vytváření soudních sporů, kdy jde o nedílnou součást tzv. "dluhového byznysu".

III.

9. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

10. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření vyslovil podiv nad tím, že se Ústavní soud podanou ústavní stížností věcně zabývá, ačkoliv v nedávné době odmítl coby "podústavní" jeho dvě ústavní stížnosti proti rozhodnutím okresních soudů. Namítá, že tvrzení stěžovatele významně poškozuje jeho dobrou pověst a že má k dispozici tisíce soudních rozhodnutí obecných soudů, v nichž mu za totožné skutkové situace, jako ve věci posuzované nalézacím soudem, bylo po provedení relevantních důkazů přiznáno právo na zaplacení dlužné částky. Rozkolísanost v rozhodovací praxi Ústavního soudu považuje vedlejší účastník za alarmující a navrhuje, aby byla celá věc, a to včetně předchozích ústavních stížností vedlejšího účastníka, v souladu ustanovením § 11 odst. 2 písm. i) ve spojení s ustanovením § 23 zákona o Ústavním soudu předložena k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Argumenty stěžovatele přitom nemají žádný reálný základ, jsou účelové a nanejvýše spekulativní, přičemž se s nimi nalézací soud náležitě vypořádal.

11. Stěžovatel možnosti repliky k vyjádření vedlejšího účastníka nevyužil.

IV.

12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

V.

14. Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil, že společnost Bezreklamky, s. r. o., se vůči stěžovateli domáhala zaplacení částky 3 590 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 11. 2. 2009 účastníci uzavřeli smlouvu o propagaci reklamní plochy, kterou se společnost zavázala pro stěžovatele zajistit propagaci reklamní plochy a stěžovatel se zavázal za tuto službu zaplatit. Společnost tvrdila, že pro stěžovatele reklamní plochu inzerovala na portále www.bestoutdoors.cz i po uplynutí doby jednoho roku trvání smlouvy, neboť podle dohody ve smlouvě se platnost smlouvy prodloužila o další rok. Stěžovatel však sjednanou částku nezaplatil a dnem 26. 2. 2009 se s její úhradou ocitl v prodlení. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení ceny za poskytnutou službu ve výši 2 390 Kč včetně DPH, dále požadovala úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč a částku 200 Kč za písemnou upomínku k platbě.

15. Z obsahu spisu (č. l. 19 a 34) je zřejmé, že stěžovatel se k výzvě soudu k žalobě velmi obsáhle vyjádřil, přičemž uvedl konkrétní (shora popsané) důvody neplatnosti smlouvy a poukázal na nekalé praktiky, jež žalobkyně uplatňuje vůči velkému množství klientů.

16. Okresní soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že smlouva splňuje všechny náležitosti platných právních úkonů, je dostatečně určitá a stěžovatel nejednal v omluvitelném omylu. K dalším námitkám stěžovatele se v podstatě nevyjádřil.

17. Ústavní soud předesílá, že totožnou problematikou, rovněž se týkající žaloby společnosti Bezreklamky, s. r. o., se již zabýval ve svých nálezech, např. sp. zn. II. ÚS 4167/12 (N 192/71 SbNU 289), přičemž od závěrů v nich uvedených nemá důvod se odchylovat.

18. V nyní projednávané věci tedy Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro jeho kasační zásah. I když jde o bagatelní spor, není možné přehlédnout, že stěžovatelem rozporované rozhodnutí okresního soudu je založeno na formalistickém a selektivním hodnocení ustanovení smlouvy a schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatele. Okresní soud rozsudek postavil pouze na vlastním hodnocení smlouvy, přičemž závažné a konkrétní námitky stěžovatele, resp. jejich relevanci nereflektoval ani stručným způsobem. Smlouvu hodnotil jako smlouvu nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, aniž vzal v úvahu možnost posoudit ji jako smlouvu spotřebitelskou a z tohoto hlediska se zabývat otázkou její platnosti, tedy zda není obsahově výrazně směřována v neprospěch právního postavení žalovaného coby spotřebitele.

19. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [např. sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471), III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Konstatoval, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61), III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].

20. Ústavní soud na základě posouzení věci dospěl k závěru, že uvedené požadavky na ústavně konformní odůvodnění, které má v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. zaručit transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudních orgánů a zamezit potenciální libovůli rozhodování, napadené rozhodnutí nenaplňuje. Jde přitom o pochybení, které s ohledem na konkrétní okolnosti případu vedlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.

21. Ústavní soud v projednávané věci neodmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelní výše předmětu sporu a podrobil námitky stěžovatele meritornímu přezkumu s ohledem na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, neboť právní řád stěžovateli jiný procesní prostředek k ochraně jeho práv již neposkytuje. Především však jde o rozhodnutí ve věci vydané v době, kdy civilní soudy ve skutkově i právně obdobných sporech tohoto typu nerozhodovaly jednotně a výtkám stěžovatele ohledně uzavírání velkého množství smluv společností Bezreklamky, s. r. o., v neprospěch spotřebitelů, jež vedly k soudním sporům, nelze upřít opodstatněnost. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2013, jako soudu povolaného k sjednocování judikatury nižších soudů, bylo vydáno až dne 11. 12. 2013, a Ústavnímu soudu proto nezbylo než se napadeným rozhodnutím meritorně zabývat.

22. V dalším řízení je tedy nezbytné, aby Okresní soud v Hradci Králové věc znovu posoudil a vydal rozhodnutí souladné s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu a respektující shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu.

23. Pro úplnost Ústavnísoud dodává, že výtka vedlejšího účastníka ohledně rozpornosti judikatury Ústavního soudu v obdobných věcech není důvodná. Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti společnosti Bezreklamky, s. r. o., usneseními sp. zn. III. ÚS 337/13 a II. ÚS 463/13 jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími okresních soudů, kterými bylo v těchto případech rozhodnuto v neprospěch společnosti - tedy souladně s nynějším nálezem a nálezy výše citovanými - došlo ke kvalifikovanému excesu či libovůli.

24. V předmětné věci Ústavnísoud neshledal ani důvod k posuzování ústavnosti ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. a odkazuje v této souvislosti na maximu, kterou pro posuzování ústavnosti instančního soudního přezkumu vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.): "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitivum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty."

25. Jinak řečeno, z ústavněprávního hlediska nenísoudní řízení povinně dvoustupňové s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí, neboť není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Suslo proti Ukrajině, stížnost č. 30605/02]. Ústavní soud proto shledal návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř. zjevně neopodstatněným.

26. Na základě výše uvedeného, s ohledem na porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavnísoud rozhodl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a dále podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru