Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2362/10 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2362.10.1
Datum podání12.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 175

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 277, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2362/10 ze dne 1. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci stěžovatele P. T., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Gabrielou Vilímkovou, Orlická 163, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 12 To 148/2010 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. 6 T 5/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 8. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl v minulosti uznán vinným trestným činem křivé výpovědi. Vzhledem k tomu, že se dle jeho mínění ve věci vyskytly nové důkazy, které mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledek proběhlého soudního řízení, podal si návrh na obnovu řízení, který však byl ústavní stížností napadenými rozhodnutími zamítnut. Okresní soud výslechy nových svědků odmítl s tím, že jejich výpovědi jsou rozporuplné, a to jak vzájemně, tak ve vztahu k výpovědím již dříve vyslechnutých osob. Stěžovatel mimo jiné poukazuje na kontext hospodské potyčky, jíž se jako svědek účastnil před třetí hodinou ranní, kdy většina svědků byla pod vlivem alkoholu. Je dle něj zcela pochopitelné, že svědci vnímali vzniklou situaci rozdílně a hodnocení stěžovatelovy výpovědi tak, že se snažil vypovídat ve prospěch R. H., není ničím podloženo. Stěžovatel se cítí být poškozen tím, že místo obsahu jednotlivých výpovědí a jejich vlivu na posouzení spáchané křivé výpovědi je v řízení posuzováno jen to, zda jsou nově provedené důkazy v souladu s dříve provedenými. Zcela lze popřít tvrzení, že by byl stěžovatel ve vztahu k panu H. v pracovním vztahu. Stěžovatel uvádí, že ve své svědecké výpovědi popsal jen tu část potyčky, kterou vnímal a nebyl si vědom celého přesného průběhu děje. Nevěděl, že konflikt měl více částí, neboť se o podrobnosti nezajímal. Stěžovatel zásadně popírá, že celý konflikt sledoval a pak vypověděl nepravdu. Hodnocení soudů je dle jeho mínění povrchní a účelové. Z dodatečně provedených důkazů je naprosto zřejmé, že se zásadní atak odehrával v prostoru dveří, i to, že stěžovatel jeho převážnou část nesledoval. Stěžovatel ve svém návrhu rozebírá jednotlivé výpovědi svědků. Soudy zaměňují zcela otázku věrohodnosti při posouzení jednotlivých svědectví s průkazem nepravdivosti výpovědi. Dokazování bylo rozporné a neúplné, čímž došlo k porušení principu objektivní pravdy, presumpce neviny a spravedlivého procesu jako celku. Stěžovatel ve svém návrhu odkázal na recentní judikaturu Ústavního soudu.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů státní moci a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů ani orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2010

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru