Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2358/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
užívací právo
Bezdůvodné obohacení
Obec
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2358.17.1
Datum podání28.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 129, § 157 odst.2, § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2358/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. et Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 5223/2016-133, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 29 Co 150/2016-96, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2016, č. j. 27 C 154/2015-60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 uložil rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 27 C 154/2015-60, stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici Janě Terkošové částku 1 052 336 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení ve výši 193 846 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla dědičkou ideální poloviny pozemků o celkové výměře 49 118 m2 zapsaných na LV X v katastrálním území Střížkov, Praha 8. Pozemky jsou dotčeny stavbou pozemních komunikací stěžovatelky (kruhovým objezdem, dálnicí a dálničním přivaděčem) tak, že jsou jimi přímo zastavěny nebo obestavěny a pro vedlejší účastnici jsou prakticky nevyužitelné. Stěžovatelce proto vzniklo v období od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013 bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu ve výši 85 Kč za m2, tj. celkem 1 052 336 Kč. Obecný soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit také náklady na vypracování znaleckého posudku ve výši 32 670 Kč.

Městský soud v Praze rozhodnutí věcně potvrdil rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 29 Co 150/2016-96; změnil pouze lhůtu k plnění ze tří dnů na třicet a výrok o náhradě nákladů řízení výši nákladů řízení, které soud prvního stupně vypočetl nesprávně. Podle odvolacího soudu jsou skutkové i právní závěry nalézacího soudu správné. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost usnesením ze dne 4. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 5223/2016-133, protože veškeré sporné otázky byly vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Podle dovolacího soudu stěžovatelka částečně polemizovala se skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu; dovolání, co do části výroku o náhradě nákladů na vypracování znaleckého posudku v částce 32 670 Kč, odmítl pro bagatelnost podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že obecné soudy nepřihlédly k námitce nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice (žalobkyně), náležitě neodůvodnily svá rozhodnutí a neprovedly dostatečné dokazování. Soudy podle stěžovatelky opomenuly vyslechnout znalce a vycházely ze znaleckého posudku, u něhož měla chybět znalecká doložka; proto také považuje za porušení svých ústavních práv stanovenou povinnost nahradit náklady na jeho vypracování.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem ústavní stížnosti a neshledal takové vady řízení, které by dosahovaly ústavněprávní úrovně a odůvodnily vydání kasačního nálezu; ústavně chráněná práva stěžovatelky zjevně nebyla porušena. Stěžovatelka v zásadě polemizuje se závěry obecných soudů a uplatňuje stejné námitky jako v řízení před nimi. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však podle čl. 83 Ústavy nepřísluší (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95). Ústavní soud již o obdobných ústavních stížnostech v minulosti rozhodoval a v podrobnostech na ně odkazuje (srovnej např. usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. IV. 575/17, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2728/13, nebo ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14). Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví, ale naopak realizováno toto právo ve prospěch vedlejší účastnice. Dospěl-li Ústavní soud dříve v nálezu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, k závěru, že: "pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení", lze tento závěr použít i v nyní souzené věci, neboť vlastník pozemku je omezován pozemní komunikací do té míry, že své vlastnické právo nemůže vykonávat. Je proto spravedlivé, aby vydal vlastník pozemní komunikace bezdůvodné obohacení, které získal bez právního důvodu (obdobně také nález ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS. 2520/15 a usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15).

Kdo je vlastníkem předmětných pozemků a má aktivní legitimaci k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, vyřešily obecné soudy jako předběžnou otázku postupem podle § 135 odst. 2 o. s. ř.; vycházely přitom z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 18 Co 193/2015-762, kterým bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k pozemkům. Závěry pozdějšího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, č. j. 26 Cdo 3684/2016-866, nemohly obecné soudy zohlednit, neboť byl vydán až poté, kdy o věci rozhodly. Případné důsledky pro nyní souzenou věc tak lze řešit prostřednictvím mimořádných opravných prostředků. Obecné soudy s ohledem na skutkový a právní stav věci, v době kdy rozhodovaly, správně uzavřely, že vedlejší účastnice byla aktivně legitimována k podání žaloby.

Nelze přisvědčit stěžovatelce ani ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy přesvědčivým způsobem vylíčily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly ke svým skutkovým závěrům a jaké úvahy je vedly k závěrům právním. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, srozumitelná a logická (viz nález ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11). Z provedeného dokazování zřetelně vyplývá, že se stěžovatelka bezdůvodně obohatila na úkor vedlejší účastnice, která nemohla efektivně uplatňovat své vlastnické právo k předmětným pozemkům.

Ohledně namítaných vad dokazování Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy provedly dokazování ústavně souladným způsobem. Z pouhé absence znalecké doložky na "znaleckém posudku" nelze dovozovat procesní nepoužitelnost důkazu. Obecné soudy důkaz provedly ve smyslu § 129 o. s. ř., a mohly z něj vycházet tak, jako v případě jiných soukromých listin - výši bezdůvodného obohacení (obvyklého nájemného) bylo možné z tohoto důkazu ústavně souladným způsobem zjistit. Pokud obecné soudy zamítly návrh stěžovatelky na doplnění dokazování k posouzení zastavěnosti, obestavěnosti a využitelnosti předmětných pozemků s tím, že byla dostatečně prokázána nemožnost využití pozemků pro vedlejší účastnici, učinily tak v souladu s procesními právy stěžovatelky. Výslovně uvedly: "bylo jednoznačně zjištěno, že předmětné pozemky jsou zastavěné a obestavěné. (...) Pozemky slouží pouze potřebám motoristů."

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, je rovněž zjevně neopodstatněná, jelikož do tohoto rozhodování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující přijetí závěru o porušení základních práv a svobod (např. nález ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06). V tomto případě soudy přiznaly náhradu nákladů důkazů, které prokazatelně vznikly (§ 137 odst. 1 o. s. ř.).

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru