Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2357/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2357.11.1
Datum podání09.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 96

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2357/11 ze dne 26. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. Š., zastoupené Mgr. Radkem Hladinou, advokátem, AK se sídlem Revoluční 8, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011 čj. 26 Co 150/2011-454 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 1. 2011 čj. 30 P 324/2002-426 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zvýšení výživného.

Stěžovatelka, matka nezletilého J. Š., nesouhlasila se způsobem, jakým obecné soudy zjistily a hodnotily příjmové a majetkové možnosti jeho otce, Ing. S. J. Č., a vytkla jim, že neprovedly další jí navržené důkazy, nevypořádaly se s jejími námitkami a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.

Ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 30 P 324/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka navrhla zvýšení výživného, jež je otec povinen platit na syna, na částku 7 000 Kč měsíčně. Okresní soud po provedeném dokazování k poměrům nezletilého a obou jeho rodičů dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného v březnu 2009 (stanoveného částkou 3 500 Kč měsíčně) nedošlo u rodičů k výrazné změně v jejich výdělkových, majetkových nebo osobních poměrech, které by odůvodňovaly změnu výše výživného, shledal však změnu poměrů na straně nezl. J., jehož potřeby se zvýšily zejména v souvislosti s nástupem na střední školu v září 2010. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud Praha-východ zvýšil výživné na částku 4 000,- Kč počínaje dnem 1. 9. 2010 a určil nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2010 do 31. 1. 2011 ve výši 2 500,- Kč, který uložil uhradit otci nezletilého v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč k rukám matky společně s běžným výživným počínaje měsícem dubnem 2011. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem stěžovatelčiny argumentace opírající se o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla její kritika zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se možností, schopností a majetkových poměrů otce. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález IV.ÚS 244/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 47 (52-53)].

Pro účely identifikace pochybení, která mohou mít v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ústavně právní relevanci, byly judikaturou Ústavního soudu definovány zobecňující podmínky, za jejichž nesplnění má realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Za ně Ústavní soud označil jednak případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. nález III.ÚS 177/04, publ. in Sb. n. u., sv. 33, str. 377). Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.

Po přezkoumání napadených rozsudků v rozsahu, jak jej stěžovatelka vymezila svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal. Právní závěry obecných soudů týkající se majetkových poměrů otce, včetně hodnocení Krajského soudu v Praze ohledně majetkového podílu otce v obchodní společnosti Studnařství B.Č., s. r. o., nebylo možno považovat za extrémně nesouladné s vykonanými důkazy, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha Krajského soudu v Praze pohybovala.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, neboť z napadených rozsudků je zřejmé, na základě jakých důkazů soud prvého stupně zjišťoval výdělkové a majetkové poměry otce, jak provedené důkazy hodnotil a jak se jejich hodnocení promítlo do jeho právních závěrů. Odvolací soud vzal v úvahu odvolací námitky stěžovatelky a přiměřeným způsobem na ně reagoval. K výtce, že obecné soudy neprovedly další důkazy, které stěžovatelka navrhovala, Ústavní soud uvádí, že je na obecném soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu a připomíná, že z kautel hlavy páté Listiny nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy účastníkem řízení navrhnuté, pokud z důkazů již provedených může o skutkovém stavu bezpečně usoudit (srov. např. nálezy sp. zn. III.ÚS 61/94, Sb. n. u. sv. 3, str. 51, sp. zn. II.ÚS 127/96, sv. 7 str. 21).

Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. září 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru