Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 235/96Nález ÚS ze dne 16.10.1997K soudní interpretaci hranic podmínek nároku na odškodnění obětí nacistické perzekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 128/9 SbNU 169
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.235.96
Datum podání27.08.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

217/1994 Sb., § 2, § 3 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 235/96 ze dne 16. 10. 1997

N 128/9 SbNU 169

K soudní interpretaci hranic podmínek nároku na odškodnění obětí nacistické perzekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.Z. proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 877/95, ze dne 18.

6. 1996, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 877/95, ze dne

18. 6. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. l Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), zrušení rozsudku shora označeného. Tímto

rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí České

správy sociálního zabezpečení, čj. 305 713 480/DO, ze dne 8. 11.

1995, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky uplatněná podle

§ 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č.

77/1995 Sb.Česká správa sociálního zabezpečení - v tomto řízení

vedlejší účastník - jak plyne z jejího rozhodnutí, neměla

pochybnosti o tom, že k úmrtí otce stěžovatelky pana Z.P. došlo

následkem utrpení prožitého v koncentračním táboře a v souvislosti

s jeho vězněním, za rozhodující pro své rozhodnutí však považovala

to, že otec stěžovatelky zemřel dne 12. 5. 1945 v nemocnici, tedy

podle názoru vedlejšího účastníka nikoliv za okolností stanovených

v uvedeném ustanovení.

O podaném opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí

vedlejšího účastníka rozhodoval Vrchní soud v Praze, který

vycházel ze zjištění, že otec stěžovatelky je postiženým občanem

(§ 2 zákona č. 217/1994 Sb.) a stěžovatelka je jeho dcerou, která

ke dni jeho úmrtí nedosáhla věku 18 let, při svém rozhodování však

zaujal názor, jak plyne z odůvodnění jeho potvrzujícího rozsudku,

že nárok na poskytnutí plnění podle § 3 odst. l písm. d) uvedeného

zákona nevzniká, pokud k úmrtí postiženého došlo, byť v přímé

souvislosti s vězněním a předchozí nacistickou perzekucí, avšak

v době, kdy postižený občan již nebyl vězněm nacistického vězení,

a to proto, že v té době již vězení nebylo pod nacistickou

správou, bylo osvobozeno nebo kdy k úmrtí došlo sice bezprostředně

po osvobození tábora, ale mimo něj v nemocnici. Z hlediska zákona

proto, podle názoru v uvedeném rozhodnutí vyjádřeného, nemá pro

poskytnutí jednorázové peněžní částky význam skutečnost, že

k úmrtí došlo na území Německa, popřípadě i přímo v bývalém

koncentračním nebo internačním táboře, který postižený ani

neopustil, jestliže tento tábor byl v den úmrtí již osvobozen,

nebo v nemocnici, kam byl převezen k léčení. Soud proto učinil

závěr, že žádosti stěžovatelky podle § 3 odst. l písm. d) zákona

č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., vyhovět nelze,

když její otec nezemřel za okolností vymezených tímto ustanovením

zákona.

Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze směřuje

ústavní stížnost stěžovatelky, která v podstatě namítá, že

k tvrzenému porušení rovnosti v právech zaručené čl. l Listiny

došlo v důsledku nesprávného a smyslu zákona odporujícího výkladu

ustanovení § 3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění

zákona č. 77/1995 Sb., podaného Vrchním soudem v Praze.

Stěžovatelka je toho názoru, že soud je při svém rozhodování vázán

nejen jednotlivými ustanoveními uvedeného zákona, ale také

souvislostmi mezi nimi existujícími a smyslem zákona, který buď

z těchto souvislostí vyplývá, anebo je ve formě preambule zákona

výslovně vyjádřen. Preambule zákona č. 217/1994 Sb. pak jasně

signalizuje, že jakýkoliv výklad zákona, který by vyvolával další

křivdy nebo nerovnost, odporuje jeho smyslu. Vyjádření určité

omezenosti nároků v názvu zákona - jde o zákon o poskytnutí

jednorázové peněžité částky některým obětem nacistické perzekuce

- podle ní nelze vykládat tak, že činí rozdíl mezi občany, kteří

z věcného hlediska patří do druhově stejné skupiny. V další části

ústavní stížnosti se pak stěžovatelka zabývá výkladem pojmů

užitých zákonodárcem v ustanovení § 3 odst. l písm. d) citovaného

zákona, přitom dospívá k závěru, že pro posouzení toho, zda to

které zařízení je či není koncentračním táborem, je nutno brát

v úvahu pouze objektivní situaci vězňů, nikoliv fakt, že správu

tábora převzala spojenecká vojska. Uvádí dále, že soud se

nezabýval otázkou, v jakém prostředí a za jakých konkrétních

okolností její otec zemřel, ve shora uvedených souvislostech se

však stěžovatelce nejeví ani podstatným to, že konkrétním místem

úmrtí byla nemocnice. Jestliže umístění jejího otce tam bylo

důsledkem skutečnosti, že byl vězněm koncentračního tábora nebo

věznice, pak také zemřel jako vězeň koncentračního tábora.

Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby napadené

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno, zároveň však

s ohledem na to, že toto rozhodnutí má svůj původ v ustanovení §

3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění,

respektive v jeho části vyjádřené slovy "ve vyšetřovací vazbě,

vězeních, koncentračních a internačních táborech" a "v souvislosti

se zatýkáním", spojila s ústavní stížností návrh na zrušení

uvedené části napadeného ustanovení.

Vrchní soud v Praze, jako účastník tohoto řízení, v písemném

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelkou

tvrzené porušení čl. l Listiny, který zakotvuje svobodu a rovnost

lidí v důstojnosti a právech, a nezadatelnost, nezcizitelnost,

nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod nelze

chápat jako porušení základních práv a svobod. Ta jsou v Listině

konkretizována v hlavě druhé a následujících, zatímco čl. l, jehož

se stěžovatelka dovolává, je systematicky zařazen do hlavy první

jako obecné interpretační ustanovení vyjadřující základní zásady

uplatňované v právním státě. Poukazuje dále na to, že právní

názor, z něhož soud při rozhodování o opravném prostředku

vycházel, je zřejmý z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zastává názor,

že ustanovením § 3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb.,

v platném znění, byl právě v souvislosti s názvem a preambulí

zákona vyjádřen osobní a věcný rozsah této normy a výklad soudem

učiněný ohledně slovního spojení "zemřelých ve vyšetřovací vazbě,

vězeních, koncentračních a internačních táborech nebo

v souvislosti se zatýkáním" právě umožňuje podle objektivních

zjištění přiznat odškodnění všem za stejných podmínek. Nelze zde

proto hovořit o nerovnosti, neboť hranice mezi "ještě ano" a "už

ne" je dána objektivní skutečností, tj. datem zániku statutu

nacistické káznice v tom kterém koncentračním táboře. K výkladu

rovnosti před zákonem poukazuje pak účastník řízení na nález

bývalého Ústavního soudu ČSFR, publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky

usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, jakož i na závěry

Ústavního soudu ČR vyjádřené v jeho nálezech, publikovaných pod č.

131/1994 Sb., 132/1994 Sb., a zejména pak v nálezu č. 122/1996 Sb.

S tam uvedenými závěry se Vrchní soud v Praze ztotožňuje a nad

rámec odůvodnění svého rozhodnutí pak dále konstatuje, že

s ohledem na různorodost možných způsobů perzekuce, které právě

pro jejich rozmanitost nemohl zákon č. 217/1994 Sb. beze zbytku

postihnout, mělo být při tvorbě tohoto zákona uvažováno o přijetí

ustanovení o zmírnění jeho tvrdosti.

Vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení pak ve

svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti k námitce

stěžovatelky o potřebě citlivé interpretace práva ve vztahu

k aplikaci pravidel dura lex sed lex připomíná, že v případě

zákona č. 217/1994 Sb. přistoupil k celé řadě výkladů extenzívní

povahy, jejichž podstatou byla právě snaha citlivě reagovat na

požadavky starých a v minulosti těžce poškozených občanů, a tedy

náležitým způsobem reflektovat širší morální rozměr normy

restituční povahy. V této souvislosti připomíná extenzivní

interpretaci ustanovení o místě uplatnění žádosti, jeho posun

k extenzivnímu výkladu pojmu československého politického vězně,

který se v průběhu aplikace uvedeného zákona postupně rozšiřoval.

Jinou věcí však je posouzení, zda postižený občan zemřel

v zařízení, které mělo v době úmrtí charakter internačního nebo

koncentračního tábora v intencích ustanovení § 3 odst. l písm. d)

zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, kdy nakonec u vedlejšího

účastníka převážil názor, podle něhož je pojem koncentračního,

resp. internačního, tábora třeba vykládat v souladu s tím, zda

a do jaké míry toto zařízení v předmětné době plnilo účel, ke

kterému bylo zřízeno, a dospěl k závěru, že tato zařízení byla

podle svého účelu koncentračními, resp. internačními, tábory do té

doby, dokud v nich byla schopna nacistická administrativa

uplatňovat faktickou moc. V daném případě pak navíc nedošlo

k úmrtí vůbec na území koncentračního nebo internačního tábora

a za této situace se vedlejší účastník domnívá, že si nepočínal

necitlivě, pokud dovodil, že zmíněné zařízení mělo charakter

internačního, resp. koncentračního, tábora do té doby, než bylo

osvobozeno spojeneckými vojsky.

Především je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že spojený

návrh stěžovatelky na zrušení části ustanovení § 3 odst. l písm.

d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, splňoval podmínky §

74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo řízení o ústavní

stížnosti stěžovatelky podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

přerušeno do doby rozhodnutí plenární věci - návrhu na zrušení

části shora uvedeného ustanovení.

Usnesením Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/97, ze dne 30.

9. 1997, byl pak tento spojený návrh stěžovatelky na zrušení § 3

odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb.,v platném znění, s odkazem

na předchozí nálezy pléna Ústavního soudu ve věcech, uvedených pod

sp. zn. Pl. ÚS 47/95 a Pl. ÚS 23/96, odmítnut podle § 43 odst.

l písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., přitom v odůvodnění usnesení

bylo v návaznosti na závěry pléna v označených věcech uvedené

konstatováno, že při vymezení podmínek, které pro vznik nároku

dalších oprávněných osob zákonodárce musel stanovit, je třeba

respektovat jeho vůli, stanovení jejich přesných hranic je však

již věcí ústavně konformní interpretace, přihlížející individuálně

ke konkrétním okolnostem případu. V posuzovaném případě ani Vrchní

soud v Praze nepochyboval o tom, že otec stěžovatelky byl

československým politickým vězněm, k jehož úmrtí došlo 12. 5.

1945 v nemocnici v důsledku útrap věznění v koncentračním táboře,

které, jak je patrno z obsahu spisu, trvalo více než pět let.

S přihlédnutím k těmto konkrétním okolnostem případu

a v návaznosti na závěr, který plénum Ústavního soudu zaujalo

v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 23/96, kdy konstatovalo, že zákon č.

217/1994 Sb. nestanoví ani pojem koncentračního tábora ani dobu

jeho existence (a stejně tak nečiní ani v poměru k internačnímu

táboru) a za tohoto stavu není zákonného podkladu pro

interpretaci, podle níž koncentrační tábor po 5. 5. 1945 již

nemohl existovat a svoboda vězně již nemohla být omezena, bylo

třeba i v tomto případě zvažovat - jak to ostatně v uvedené

plenární věci naznačila i Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření

- zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba

považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit.

V daném případě sice k úmrtí otce stěžovatelky dne 12. 5. 1945

došlo mimo koncentrační tábor v nemocnici, tento moment však lze

považovat za nahodilý (k úmrtím docházelo i v nemocnicích na půdě

koncentračních táborů), a proto také irelevantní, šlo-li

nepochybně až do doby úmrtí o pobyt nepřetržitě nucený,

bezprostředně a přímo vyvolaný předcházejícími útrapami věznění

v koncentračním táboře, který právě z důvodů smrtelné nemoci takto:

vyvolané otec stěžovatelky sám již neměl možnost svobodně opustit.

Smyslu zákona č. 217/1994 Sb. odpovídá proto podle Ústavního soudu

závěr, že i v daném případě je namístě stěžovatelce jako dceři

postižené osoby, která v době úmrtí svého otce nedosáhla věku 18

let, podle § 3 odst. l písm. d) citovaného zákona plnění

poskytnout a pokud tedy Vrchní soud v Praze v dané věci vycházel

z jiného názoru, podle Ústavního soudu odporujícího smyslu zákona

č. 217/1994 Sb., neposkytl zatím právům stěžovatelky dostatečnou

ochranu, a proto bylo jeho rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst.

l Listiny Ústavnímsoudem zrušeno § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb..

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. října 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru