Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2348/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Náklady řízení
advokát/odměna
řízení/spojení věcí
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2348.11.1
Datum podání09.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 150/2002 Sb.; soudní řád správní; § 104/2 v části "proti výroku o nákladech řízení"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.2

177/1996 Sb., § 12 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2348/11 ze dne 27. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti F plus H, s.r.o., IČ 253 21 722, se sídlem Třebíč, Zborovská 856/49, právně zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Liberec, 1. Máje 97, směřující proti výroku IV. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2011, č.j. 29 Ca 183/2009-67, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, v části "proti výroku o nákladech řízení", a ve spojení s návrhem na přiznání náhrady nákladů podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví napadené části citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jí bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy. Současně se stěžovatelka domáhala i zrušení v ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), v části "proti výroku o nákladech řízení", kterým jí byla odebrána možnost brojit proti rozhodnutí o výši nákladů soudního řízení v kasační stížnosti, a musela se tedy obrátit přímo na Ústavní soud. Současně se pro případ úspěchu ve své věci domáhala přiznání náhrady nákladů podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelce byla doměřena daň z přidané hodnoty dodatečným platebním výměrem ze dne 28. listopadu 2005, č.j. 102776/05/330911/3854, za zdaňovací období březen 2004, a dodatečným platebním výměrem ze dne 21. ledna 2006 č.j. 109676/05/330911/384, za zdaňovací období květen 2004. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání, o kterých rozhodlo Finanční ředitelství v Brně usnesením ze dne 15. července 2009, č.j. 7804/09-1300-701728, a č.j. 11081/09-1300-701728. Tato rozhodnutí stěžovatelka napadla podáním, které krajský soud vedl pod sp. zn. 29 Ca 183/2009 a sp. zn. 29 Ca 184/2009. Následně Krajský soud v Brně rozhodl výše zmíněným rozsudkem ze dne 25. května 2011, č.j. 29 Ca 183/2009-67, kterým spojil žalobu proti prvnímu a druhému rozhodnutí finančního ředitelství ke společnému projednání pod sp. zn. 29 Ca 183/2009 (výrok I.), zrušil první napadené rozhodnutí (výrok II.), zrušil druhé napadené rozhodnutí (výrok III.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 15.760,- Kč (výrok IV.).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že není spokojena právě s rozhodnutím o výši nákladů, které jí byly přiznány napadeným výrokem IV. rozsudku krajského soudu. Ve svém podání ze dne 7. ledna 2001 ke sp. zn. 29 Ca 183/2009 požadovala stěžovatelka na náhradu soudního řízení částku ve výši 10.260,- Kč včetně DPH, náhradu soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč. V tentýž den učinila i podání ke sp. zn. 29 Ca 184/2009, v němž se dožadovala náhrady nákladů soudního řízení ve výši 11.880,- Kč včetně DPH, a náhrady soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč. Celkem tedy požadovala náhradu ve výši 26.140,- Kč, napadeným výrokem jí však bylo přiznáno pouze 15.760,- Kč. Krajský soud tedy pominul úkony za právní služby, které vznikly před spojením věcí ke společnému projednání, jejichž výčet v ústavní stížnosti uvedla. Stěžovatelka rovněž poukázala na obtíže spojené s uhrazením soudního poplatku bezhotovostním převodem ve spojení s elektronickým podáním, respektive komplikovanosti jiné úhrady než kolkovými známkami.

Stěžovatelka rovněž namítla zkrácení v právu na spravedlivý proces, které podle jejího přesvědčení mělo spočívat v tom, že vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), [dále jen "advokátní tarif"], je nepřiměřeně stanovena paušální odměna v daňových věcech, zcela bez ohledu na skutečný rozsah činnosti advokáta. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený výrok z rozhodnutí krajského soudu zrušil.

Stěžovatelka současně podala návrh na zrušení ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, v části "proti výroku o nákladech řízení". V soudním správním řízení totiž absentuje možnost kontroly výroku o náhradě nákladů soudního řízení, čímž je jediným výrokem soudu rozhodnuto s konečnou platností. Takové zákonné ustanovení tedy eliminuje právo na spravedlivý proces.

Závěrem stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud v souladu s ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal v případě úspěchu náhradu nákladů řízení. Tento krok shledává stěžovatelka jako důvodný s ohledem na nutnost podat ústavní stížnost pro neústavní postup orgánů veřejné moci. Pro případ, že by Ústavní soud tomuto požadavku nevyhověl, požádala alternativně o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu, tedy aby náhradu nákladů uhradil stát. U stěžovatelky totiž v důsledku opakovaných nezákonných postupů a nezákonných rozhodnutí správce daně od roku 2004 došlo k totálnímu hospodářskému propadu, přestože se do té doby jednalo o prosperující obchodní společnost. V důsledku toho již není schopna nést náklady spojené se zastoupením v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 183/2009 a sp. zn. 26 Ca 184/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

V projednávaném případě byla ústavní stížnost založena na skutečnosti, že náklady, které byly kasačním rozhodnutím stěžovatelce, v řízení úspěšné, přiznány, nesplňují její očekávání, respektive nedosahují výše nákladů, které jí v souvislosti se soudním řízením objektivně vznikly.

Z předložených spisů krajského soudu se podává, že elektronickým podáním ze dne 19. září 2009, 8:06 hod. se na Krajský soud v Brně obrátila za stěžovatelku její daňová poradkyně. V podání je napadeno rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 15. července 2009, č.j. 7804/09-1300-701728, a č.j. 11081/09-1300-701728. Obě správní žaloby jsou přílohami uvedeného e-mailu. Jak je z jejich obsahu patrno, s nezbytnými výjimkami k rozlišení napadených rozhodnutí a odstavce 2.1 v žalobě sp. zn. 29 Ca 183/2009, se jedná o sice obsáhlá, leč identická podání. Rovněž doplnění příloh k žalobám bylo učiněno prostřednictvím jedné poštovní zásilky. Také žalovaný se k žalobám vyjádřil téměř identicky, opět s nezbytnou výjimkou identifikace dotčených rozhodnutí. Samostatně pak byly elektronickou poštou zaslány obsahově shodné repliky, obsahující rovněž vyčíslení nákladů řízení ke každé žalobě zvláště (výčet úkonů zahrnoval například i odměnu za reakci na výzvu k zaslání absentující plné moci). Ústavní soud je přesvědčen, že výše uvedené okolnosti bezpochyby přispěly k rozhodnutí o spojení věcí.

Jak je patrno z napadeného rozhodnutí, respektive z odůvodnění výroku o nákladech, krajský soud zhodnotil výše citované okolnosti. Správně rovněž aplikoval ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu, pro výpočet náhrady nákladů po spojení věcí.

Ústavní soud v takovém postupu neshledal žádné omezení či zkrácení stěžovatelky v jejích nárocích plynoucích ze zákona, natož pak v základních či zaručených právech. Pokud (by) přeci jen došlo k chybné kalkulaci, na základě správně uvedených podkladů, bylo by takové pochybení možno napravit jako chybu v počtech, aniž by bylo namístě rušit jinak správný rozsudek.

Pokud se jedná o tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces, konstatuje Ústavní soud, že toto právo nezaručuje každému přímo a bezprostředně nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru či požadavku, ale zajištuje nárok, aby soudní řízení proběhlo v souladu se zákonem a s ústavními principy. Takovým podmínkám řízení ve věci správních žalob stěžovatelka dostála, a stěžovatelka neuvedla nic, co by svědčilo o opaku, vyjma jejího nesouhlasu s výší přiznané náhrady.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

Obdobně je třeba přihlížet i k požadavku stěžovatelky na náhradu nákladů spojených s řízením před Ústavním soudem. Jejich přiznání je přímo odvislé od úspěchu v řízení o ústavní stížnosti. V případě, že Ústavní soud stížnost odmítne, není žádný důvod, dle něhož by bylo možno stěžovatelce náhradu nákladů přiznat.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru